Článek
Já sám jsem si dlouhé roky spojoval jméno Emmy Destinnové s českou dvoutisícovou bankovkou. Po pár letech jsem se i nějakou náhodou dozvěděl, že se jedná o operní pěvkyni. Teprve když mi bylo kolem 30 let, pročítal jsem knížku o odvážných českých lidech, vlastencích, kteří bojovali proti nepřátelským silám, ať už za 1. nebo 2. světové války. A teprve tam jsem se znovu setkal s jejím jménem a dalšími informacemi o jejím životě.
Že se o tom neučí na základní škole, to bych ještě asi pochopil. Že nám o ní nikdo nikdy neřekl na střední, to už vnímám jako velkou chybu. Hlavně, že vím, kdo byl Sámo a že se v 7. století u Wogastisburgu válčilo. Vzdáleným dějinám se v dějepise věnovalo tolik času, že na tu novější historii už téměř žádný nezbyl. Jistě, učili jsme se o Palachovi, o Miladě Horákové a dalších. A asi není možné jmenovat všechny statečné a odvážné lidi, kteří se snažili bojovat za naši zemi a společnost. Ale když nyní zpětně zhodnotím, co jsme se učili a co ne, přijde mi to značně nevyvážené. Nevím, co se učí dnes, třeba se to v tomto směru zlepšilo, ale možná také ne. A když se na některé osobnosti ptám lidí ve svém okolí, zjišťuji, že základní obecný přehled v tomto směru u mnoha z nich také pokulhává. Lidé, o kterých bychom se měli učit, na které bychom měli být hrdí a kteří by pro nás mohli být i vzory, tak často zapadají prachem minulosti. A je to škoda.
Emma Destinnová (*26.2.1878, †28.1.1930)
Ačkoliv ji známe pod jménem Emma Destinnová, ve skutečnosti se tato žena jmenovala Emílie Pavlína Věnceslava Kittlová. Své umělecké jméno - Destinnová - si později vybrala podle své profesorky zpěvu Marie von Dreger Loewe-Destinnové.
Narodila se v Praze za tehdejšího Rakouska-Uherska. Rozhodně nepocházela z chudých poměrů - její otec vlastnil několik dolů a její maminka byla operní pěvkyní. Umělecké sklony tak zdědila především po ní. A nezůstalo jen u zpěvu. Kromě hudby milovala i literaturu, psala básně a také překládala.
Kvůli tatínkovi se velmi krátce po jejím narození stěhovali do Milešova, kde se poblíž nacházely doly z jejich vlastnictví. Ve 14letech však byla poslána zpět do Prahy do konviktu, kde se jako dívka z lepších poměrů učila německému jazyku, hře na klavír, housle, ale i zpěvu. Jako umělecky nadaná dívka si vedla velmi dobře a mezi její zájmy patřilo např. i malování.
Slávu našla za hranicemi
Už v 19 letech vystoupila v drážďanské opeře. Tamní angažmá však bylo poměrně krátké a velkým zklamáním bylo i odmítnutí od našeho Národního divadla. Hned následující rok po tomto odmítnutí však vystoupila v berlínské Státní opeře. Tehdy se její kariéra zlomila, protože lidé byli nadšení z jejího představení. Berlínská opera jí nabídla smlouvu na deset sezón, její popularita prudce stoupala a kariéra se slibně rozjela. Cestovala po světě a všude ji vítaly nadšené davy, vyprodané sály a hlasitý potlesk.
I když ji díky odmítnutí v Národním divadle čekala světová sláva, celý život ji velmi mrzelo, že nemůže hrát ve své vlastní zemi. Tedy, zahrála si, ale nešlo o stálé angažmá. V Národním divadle hostovala v roce 1901, kdy si zahrála Carmen. Deset let po začátku kariéry v Berlíně získala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku. Zde také vytvořila pár se slavným Enricem Carusem.
S Carusem se seznámila už nějakou dobu předtím, když vystupovala v Londýně. Teprve později s ním však vytvořila pěvecký pár. V New Yorku se setkala i s dalšími slavnými osobnostmi, např. se skladatelem Puccinim nebo dirigentem Toscaninim. Ti všichni byli mladou pěvkyní okouzleni, nejen po umělecké stránce, ale i po té osobní a milostné. Jenže Destinnová jejich city příliš neopětovala. Jako zarytá vlastenka si chtěla najít životního partnera mezi Čechy. A především se chtěla do Čech i vrátit.
Spolupráce s domácím odbojem
Její přátelé ji od návratu do Čech zrazovali, ale po své vlasti toužila. A díky možnosti cestovat po světě, aniž by na ni padl stín podezření, byla také vhodnou spolupracovnicí domácího odboje. Vlastenectví a odvaha byly vlastnosti, které tyto „kurýry“ a spolupracovníky odboje spojovaly. Sama Destinnová o své odbojářské pomoci ani později příliš nemluvila, a tak se o mnoha věcech můžeme jenom domnívat. Jisté však je, že předávala informace od „domácích“ odbojářů těm za hranicemi.
I přes veškerou opatrnost se časem ocitla v hledáčku policie. V roce 1916, když se vracela z Ameriky, plánovala policie její zadržení na hranicích a prohlídku kvůli podezření ze špionáže. Oproti běžným zvyklostem však Destinnová dorazila už dopoledne, zatímco ji očekávali v pozdějším odpoledni až večeru. Když tedy měla akce proběhnout, Destinnová byla již v Praze.
Prohlídce sice unikla, ale ocitla se tu pod drobnohledem a dostala zákaz vycestovat zpátky za hranice. Zůstala tak na svém zámečku ve Stráži nad Nežárkou. Některé zdroje její pobyt uvádějí jako domácí vězení, ale Destinnová nebyla uvězněna. Na druhou stranu, pro ženu zvyklou cestovat po světě bylo setrvání v jedné zemi, byť milované vlasti, svým způsobem opravdu uvěznění.
Nemožnost vystupovat v zahraničí se začala podepisovat i po finanční stránce. Bylo pro ni těžké získávat dostatek financí nutných pro chod zámeckého sídla. Stále se však věnovala svým zálibám, malovala, překládala, psala básně. Kromě uměleckých zájmů ráda rybařila a houbařila, ráda sbírala starožitnosti. A vlasteneckých projevů se nevzdala ani v této těžké době. Jezdila po českých a moravských krajích a s dalšími českými umělci pořádala koncerty. Přidala se k Manifestu spisovatelů, sepsala provolání České obce umělecké. Svými aktivitami se snažila povzbudit národního ducha a také lid unavený probíhající 1. světovou válkou.
Na dřívější slávu už navázat nedokázala
Po válce chtěla navázat na svoji nečekaně ukončenou světovou kariéru, jenže nový poválečný svět přinesl i nové umělce, zatímco o ty starší najednou nebyl takový zájem. Respektive byl, stále měla své publikum, ale už se to nemohlo vyrovnat dřívější slávě a také nezískala žádné stálé angažmá.
Znovu se tak vrátila na svůj zámek. Ve svých 45 letech se konečně vdala a za muže si vzala výrazně mladšího nadporučíka letectva Josefa Halsbacha. Jejich manželství však příliš šťastné nebylo.
Kdo by si Emmu Destinnovou představil jako vážnou ženu vybraného chování, ten by se však spletl. V Emmě Destinnové planul živelný oheň. Ráda se bavila a ani románky s muži jí nebyly cizí. Velkou zajímavostí je, že byla jednou z mála žen, které si v tehdejší době nechaly vytvořit tetování - na noze měla vytetovaného hada, který údajně sahal až k intimním místům.
Podobně zajímavý byl i její domov - zámeček ve Stráži. V knihovně měla plno knih o okultismu a spiritismu a věnovala se seancím. Ne však proto, že by se věnovala temné magii, ale spíše proto, že se snažila nalézt smysl života.
Její vlastní život už ale neměl trvat příliš dlouho. Začaly ji trápit zdravotní obtíže, depresivní stavy. Osudnou se jí stala banální operace oka. Ta byla totiž zřejmě příčinou následné mrtvice, která Destinnovou stála život. Zemřela tak v pouhých 51 letech, necelý měsíc před 52. narozeninami.
Emma Destinnová
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/inspirativni-zeny-ema-destinnova-operni-pevkyne-zivotopis-kultura-emmy-destinn.A210329_134553_domaci_flo
https://cesky.radio.cz/ema-destinnova-8682672
https://www.destinn.com/emmy
https://en.wikipedia.org/wiki/Emmy_Destinn
https://temata.rozhlas.cz/ema-ma-zpravu-maffie-ma-emu-operni-pevkyne-ve-sluzbach-odboje-8109996
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/tajemna-ema-destinova-slavni-milenci-oltar-s-lebkami-a-spiritisticke-seance_183362.html
