Článek
Pro nás zdravé lidi je to naprosto nepochopitelné. I když jsme schopní si představit, že se tak ti lidé opravdu cítí, máme problém s tím, že jim nelze vysvětlit, že mrtví nejsou. I když jim podáme pádné argumenty, např. že s námi přece mluví nebo dýchají a tedy musí být živí, nemocní Cotardovým syndromem tyto argumenty vůbec neberou v potaz a nevěří jim. Cítí se být mrtvými, nebo alespoň mají pocit, že umírají. Dokonce někteří cítí, jak páchnou hnilobným pachem rozkládajícího se těla.
Cotardův syndrom neboli syndrom chodící mrtvoly
Tento syndrom se většinou nevyskytuje sám o sobě, ale jako součást nějaké jiné poruchy. V mnoha případech se vyskytnul společně se schizofrenií či depresí, ale také při roztroušené skleróze, demenci, Parkinsonově chorobě, encefalopatii apod. Rozvinout se může též po nehodě, při které došlo nějakým způsobem k poškození mozku. Vědci se také domnívají, že za vznikem tohoto syndromu mohou být i léze na mozku. Jistá spojitost může být nalezena i v případě lidí užívajících omamné návykové látky.
Nemoc si nevybírá, týkat se může žen i mužů a není pro ni typická ani žádná věková kategorie. Naštěstí patří mezi vzácná onemocnění a na světě je zhruba jen 200 lidí, kteří s ní bojují.
Lidé s tímto onemocněním se většinou začnou stranit společnosti. Jejich blízcí si často v první chvíli nemusejí změny všimnout, zejména pokud je spojená třeba s depresí, protože člověk se mohl vyhýbat jiným lidem už dříve a vyhledávat spíše samotu. Další příznaky jsou však už natolik podivné, že se zdravý člověk zarazí.
Lidé s tímto syndromem totiž pevně věří tomu, že umírají nebo jsou už dokonce mrtví. Další věří tomu, že jim chybí některé důležité orgány, nebo jim byly dokonce snědeny. Věří tomu natolik, že jsou schopní přestat jíst, neboť mrtvoly přeci jídlo nepotřebují. Velkým nebezpečím je, že někteří mohou mít tendenci k sebepoškozování a nevnímají to jako problém, protože mrtví už jsou a tak je to nemůže ohrozit. S tím souvisí i péče o sebe sama a hygienu - nemocní lidé nemají potřebu dodržovat jakoukoliv hygienu.
Řada nemocných dokonce bez zaváhání potvrdí, že cítí, jak páchnou hnijícím, rozkládajícím se masem nebo smradlavou rybinou. To byl případ i 53leté ženy, kterou nechali její blízcí odvézt do nemocnice, protože jim tvrdila, že je mrtvá a páchne jako hnijící ryba. V nemocnici se pak dožadovala převezení do márnice, aby mohla být s dalšími mrtvými lidmi.
Poněkud jiný průběh měl případ 14letého chlapce, který trpěl epilepsií. I v době, kdy netrpěl epizodami svého onemocnění, býval depresivní, smutný, stranil se a témata smrti mu byla blízká. Zhruba dvakrát do roka však prožil epizodu, během níž tvrdil, že jsou všichni na světě mrtví, dokonce i rostliny. Samozřejmě jako mrtvého vnímal i on sám sebe a prorokoval, že svět jako takový bude v nejbližších hodinách zničen.
Někteří lékaři přirovnávají tento syndrom ke Capgrasově bludu. Lidé trpící touto poruchou mají pro změnu pocit, že jejich blízkého nahradil podvodník, který vypadá naprosto identicky. V jejich případě nejsou mezi sebou schopny komunikovat dvě části mozku, z nichž jedna je zodpovědná za rozpoznávání obličejů a druhá za spojení s emocemi. Podobný princip by mohl přispívat i ke Cotardově syndromu, ale rozhodně nebude jediný a celý mechanismus je mnohem složitější.
Lidé postižení Cotardovým syndromem často vyhledávají márnice nebo hřbitovy, kde se cítí být „mezi svými“
Dnes se Cotardův syndrom rozděluje do tří forem podle toho, jaké ho provází příznaky. K rozlišení došlo po analýze 100 případů, ke které došlo již v roce 1995 a od té doby se mnoho nezměnilo. I odborné literatury na toto téma je stále nedostatek.
- 1. forma - pacient trpí psychotickou depresí, je melancholický, přítomny jsou i občasné nihilistické bludy (nihilismus - odmítání čehokoliv, odmítání, popírání)
- 2. forma - bludy jsou přítomny ve výraznější míře než deprese
- 3. forma - kombinace deprese, úzkosti, ale i sluchových halucinací
Zhruba v polovině případů si pacienti myslí, že jsou nesmrtelní. A to dokonce i tehdy, když jsou současně přesvědčeni, že jsou mrtví. Jsou mrtví a přitom současně nesmrtelní.
Cotardův syndrom je v čase proměnlivý. To znamená, že se dá rozdělit na jednotlivé fáze podle rozvoje nemoci. V první fázi vykazuje pacient zvýšený zájem o vlastní tělo a zdraví, který je doprovázený úzkostí či dokonce depresí. Mnohdy trpí cenestopatií, což je stav, kdy postižení mají pocit, že se některé jejich orgány mění. Ve druhé fázi se objevuje čím dál více bludů, pocity naprosté nicotnosti a nesmyslnosti, všechno popírají. Ve třetí fázi se vše ustaluje a stává chronickým, včetně nálady. Postižení trpí těžkými bludy a depresí.
Největší úspěchy na poli léčby tohoto syndromu zaznamenala elektrokonvulzivní terapie, která se používá i při léčbě řady nemocí, s nimiž se Cotardův syndrom často váže. Dále se využívá antipsychotik a antidepresiv. Podstatné je, že tento syndrom je spíše doprovázející a není samostatnou nemocí. Je tedy potřeba se soustředit nejen na něj, ale i na primární příčinu.
S Cotardovým syndromem se potýkala i 17letá Hailey Smith z Alabamy. Jak sama popsala, její rodiče se rozvedli, což těžce nesla. Poprvé pocítila příznak Cotardova syndromu na hodině angličtiny. Najednou měla pocit, že je mrtvá a nemohla se toho pocitu zbavit. Při cestě domů myslela na návštěvu hřbitova, kde by byla nablízku dalším mrtvým. Nakonec ale došla domů a šla spát s tím, že se z toho snad vyspí. Když se probudila, cítila se zase v pořádku. Jenže o pár dní později se divné pocity vrátily. Byla zrovna na nákupu, když jí znecitlivělo tělo. Se zděšením vyběhla o chvíli později z obchodu. Na rozdíl od prvního projevu se pocity tentokrát nechtěly vytratit. Snila o tom, jak pořádá piknik s dalšími mrtvými a sledovala horory se zombie, protože jí přišly jako součást její rodiny.
Přestala povětšinou komunikovat se svými přáteli a až po čase se se svými pocity celá zoufalá svěřila jednomu kamarádovi a následně otci, který chtěl, aby navštívila psychiatra. To však učinila až po dlouhých dvou letech. Naštěstí jí byl Cotardův syndrom diagnostikován velmi rychle a za pomoci terapie se zase postupně „vrátila mezi živé“.
Hailey měla štěstí. Jiní ho ale tolik nemají a pokud jejich blízcí nevyhledají pomoc, může dojít k fatálním následkům. Léčba sice existuje, ale pokud postižený trpí duševními problémy a Cotardovým syndromem, sám od sebe pomoc a následnou léčbu vyhledat nemusí. Jen těžko si můžeme představit, jak se takový člověk cítí.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4271387/
https://www.psychiatrist.com/pcc/cotard-syndrome/
https://en.wikipedia.org/wiki/Cotard%27s_syndrome
https://www.webmd.com/schizophrenia/cotards-syndrome
https://www.dailymail.co.uk/health/article-2911387/Teenager-spent-three-years-life-thinking-DEAD-Walking-Corpse-Syndrome.html
