Článek
O hácích jsem se prvně dozvěděla v Hellu, legendárním pražském tetovacím a piercingovém studiu, kam jsem kdysi šla na svůj první piercing. Bylo mi tehdy asi patnáct, šestnáct let. Viděla jsem pak i nějakou reportáž. Vzala jsem to na vědomí, ale nijak zvlášť to se mnou nehlo:„Hmm, lidi visej na hácích za vlastní kůži, zajímavý… další pivo, prosím.“ Znovu si mě háky přitáhly až o řadu let později. Už jako mámu dvou dětí.
Viselec
Viselce najdeme v každém balíčku tarotových karet. Znamená stagnaci, bezmoc, pasivitu, krizi nebo slepou uličku. Viselec ale není ale žádný ufňukaný nýmand. Dokáže se s bezvýchodnou situací popasovat. Umí se podívat na věci jinak, z jiného úhlu (často visí vzhůru nohama) a uvidět řešení tam, kde předtím nebylo.
A přesně o tom háky jsou. Je to ostrý nůž, který svojí intenzitou rozřeže krizi na drobné kousíčky, nasype elán do žil a ukáže novou perspektivu. Bezmoc přemění na sílu. V tomto ohledu je to přechodový rituál jak vyšitý. Může mít i spirituální rozměr. A na takový je naše kultura poměrně skoupá.
Háky jako Zkouška Trav
Není to jednoduchý zážitek. Ale taková už je holt povaha věcí, při kterých roste naše mana. Když se chcem posunout o level výš, většinou to nedostaneme za hubičku. Musíme pro to něco udělat. A někdy to bolí.
Rytíř taky nezískal ostruhy za hraní na loutnu v salonku. Takový rytíř by stál za houby. Musel vyhrát několik klání nebo ideálně přežít svou první bitvu. U zaklínačů to bylo ještě těžší. Zkouškou Trav prošlo jen pár nejodolnějších jedinců.
V tomhle mají háky nespornou výhodu, sice nejsou easy, ale pravděpodobnost, že to přežijeme, je zde poměrně vysoká.
Bolí to…ale!
Tvrdit, že to nebolí, vám nebudu. Bolí to…ale! Za prvé každý vnímá bolest jinak. Někdo se může podělat, když si má strhnout náplast. A někdo zvládne depilaci horkým voskem bez mrknutí oka. Jen pro srovnání (i když vám to o vaší bolesti stejně nic neřekne) třeba tetování hrudníku mě místy bolelo víc, rozřezaný břicho po císaři mnohonásobně víc.
Pomůže přijetí i hormony
Za druhé s bolestí se dá pracovat. Největší nepřítel je v tomhle naše hlava, která už předem koumá všemožné tragické scénáře. Překonáme-li to její věčné šťouralské skuhrání, máme vyhráno. Na samotnou bolest pak každému zabírá něco jinýho. Mně osobně skoro vždycky pomáhá humor a přijetí. Prostě ji přijmout. Nebojovat s ní, nezatínat zuby, nehty, půlky ani cokoliv dalšího. Přijmout ji a dýchat. Za chvíli přispěchají na pomoc i přirozené mechanismy těla. Hormony. Když nás něco bolí, tělo vysílá nejrůznější lahůdky, které nám to usnadňují a zpříjemňují. A je jedno jestli rodíme, běžíme maraton, nebo visíme na hácích.
Srdce bolí víc
Za třetí psychická bolest je horší. Nepředstavitelně horší. Ta se rozdýchává fakt blbě. A není to otázka několika minut. Je to běh na dlouhou trať. Někdy na celý život. Nikdy mě nic nebolelo tolik, jako když nám umřela naše dcera Žofka. Tenkrát bych se nechala klidně pověsit na tři hoďky za vlastní střeva, než cítit to, co jsme prožívali.
Sebemrskačství nebo sebeláska?
Je to sebemrskačství? Zajímavá otázka do pléna. Možná to pro někoho je primární motivace, to nemůžu soudit. Já to vnímam jako další práci se svým tělem, se svou myslí. Je jedno, jestli se věšíme za háky, chodíme přes žhavé uhlí a ostré střepy, ohýbáme železné tyče, nebo lezeme do ledové vody. Princip je stejný. Pro něco se rozhodnout, připravit se na to, najít si podpůrný tým a posunout své hranice zas o kousek dál.
Někdo to dělá na sílu. Někdo to dělá ve vší laskavosti k sobě. Oba přístupy však dokážou ocenit tělo jako skvělého kámoše, který nám kryje záda při každé příležitosti.
Já osobně za sebemrskačství považuju jiné věci. Třeba dělat celý život práci, která mě nebaví. Být ve vztahu, co mě drtí. Nebo se snažit narvat do přihrádky, kam nezapadnu, ani když se trochu seříznu.
Viset může (skoro) každý
Háky jako rituál nejsou žádná novinka. Věšeli se indiáni, věšeli se Indové. V moderní době se pak šířily hlavně díky různým alternativním subkulturám. Možná proto můžeme nabýt dojmu, že se věší jen potetovaní, maniaci, úchylové apod. Pominu-li fakt, že jsou to zase jenom další nehezké škatule bez špetky respektu, už je to navíc i přežité. Věšet se může kdokoliv (v ČR kdokoliv nad 18 let věku, nezakalené mysli).
Třeba na workshopu, kterého jsem se účastnila já, se nás sešla pěkná směska. Když to zjednoduším, tak roztomilý nerd, intelektuál, máma od dvou dětí, metalista, slečna, co vypadala, že právě vylezla z kanclu, zálesák…A bylo to naprosto skvělé a podporující prostředí.
Já letím!
Ve výsledku to může být i slušná zábava. Hraje naše oblíbená hudba, vyzkoušíme si nejrůznější blbiny, co jdou ve vzduchu dělat a uvědomíme si, že vlastně letíme.
Z roztomilého nerda se třeba nakonec vyklubala pěkná rockstar. Visel tam asi hodinu a nechával si pouštět jednu pecku za druhou. Od Nightwish až po Beatles. Celou dobu vypadal, že se tam pověsil jen tak z plezíru. Občas si střihnul i refrén. Nikdo netvrdí, že to musí být jen vážná věc.
Větší než strach
Říká se, že kdo má viset, ten se neutopí. A to můžu potvrdit všema deseti. Když zvládnu překonat počáteční nedůvěru a strach, nechám se vytáhnout nahoru a několik minut visím za svojí vlastní kůži na dvou (třech, čtyřech, deseti…) ocelových hácích, tak už mě pak v běžném životě sejme máloco. Jsem najednou větší než můj strach.
A slovy MC Xandera, na jehož Om Muni jsem visela, se už nebojím být ve tmě. Protože mám uvnitř funkční halogen, který každý stín lehce prosvítí.
P.S.: Za podporu, svačinu a skvělý zážitek děkuju Hell.cz (jmenovitě Mílovi, Paridovi a hlavně Nele)