Článek
Pozn.: Koncem května vyšla u nakladatelství Argo moje druhá knížka Kojící Spock. Je o tom, jak to vypadá, když se vaše dítě narodí předčasně (u nás konrétně v 26. týdnu těhotenství). Knížka je psaná dost osobitým jazykem. Akademickou češtinu zde nehledejte. S ní se syrové životní zážitky popisují dost blbě.
Bejt spolu je nejvíc
Žádné nebe kromě tohoto.
(Rachel Hartmanová – Serafína – Příběh draků)
Jako lidi toho příšerně nakecáme. Někdy až zbytečně moc. Všechno musíme komentovat, ke všemu se vyjadřovat. Slova jsou naší zbraní a každodenním chlebem. Vždycky jsem si myslela, jak moc důležitý jsou, jak se bez nich vlastně nejde obejít. A najednou sedím před inkubátorem, ve kterým leží moje malá dcera, a bojím se i jen promluvit, aby ji ten zvuk neodfoukl nebo neroztrhal na kusy. Opatrně na ni mluvím, občas jí i zpívám, ale slova, kterýma jsem se celej život oháněla jak smyslů zbavená, mi najednou nestačej. Docházej mi rychleji než balení papírovejch kapesníčků na filmovým maratonu Pána prstenů.
Ještě větší výzvou jsou doteky. Moje ruka je na tom v porovnání s Fínou podobně jako Gulliver v zemi liliputů. Když na ni položím dlaň, celá se do ní schová. Moje dlouhý štíhlý prsty, značící rozenýho klavíristu nebo chmatáka, mi teď připadaj obludně obrovský. V její blízkosti se vmžiku můžou proměnit v nechtěný zbraně, který dokážou ublížit, aniž by tušily, co dělají. Děsivý.
Přesto jsem využívala každou chvilku a po povolení otevřít si dvířka a sáhnout si na svou dceru jsem skákala s lačností vyhladovělýho tygra. Tady prostě nebyl prostor pro strach. Všechny důsledky toho, co by se mohlo stát, kdybych jen trochu víc někde zatlačila, jsem si radši nepředstavovala.
Ty chvíle byly nepopsatelný. Připadala jsem si jako sněžnej žrout svírající Palečka. Skrze svoji dlaň jsem cejtila, jak se občas zavrtí, změní polohu, pokrčí si nohu. Celou plochou svý dlaně jsem vnímala, jak dejchá. Jak obrovskou práci jí to dá. Jedna jediná dlaň, a vejde se do ní celej svět. Naše soukromý hodinky štěstí měly i svý mouchy.
Po pár hodinách strávenejch v hospodský poloze na Supermana, akorát bez toho piva a patřičný opory v podobě bytelnýho stolu, se mi vždycky odkrvila ruka. No co. Vytáhnout pracku ze dvířek, pevně sevřít čelisti, překonat pár pernejch chvil, kdy se do sinalý končetiny znova nalejvá krev, vyměnit ji za druhou, čerstvou, a jedem dál. Teď jsem tvrďák, ale pravda je, že otlačený předloktí mě ze spánku budilo ještě dlouho potom.
Fíně jsem žbleptala o všem možným. Celkem nesmyslně jsem jí pořád dokola opakovala, že je všechno v pořádku. Jak by mohlo bejt? Ležet sám v inkubátoru, s hadičkama všech možnejch velikostí čouhajícíma z pusy, z rukou… na tom snad není v pořádku vůbec nic. Nicméně pro nás tahle možnost, jakkoliv přitažená za vlasy, byla jediná. Mít živý dítě, který dejchá a bojuje. Vidinu, že když vydržíme bejt dostatečně dlouho statečný a trpělivý, tak se to jednou zlomí a budeme spolu všichni doma. Jako normální rodina.
Vyprávěla jsem jí o každým členu její smečky. O všech lidech, který ještě neviděla, ale co na ni neustále myslej a držej jí palce. O babičkách, dědečcích, strejdech, tetách… Častokrát jsem jí broukala oblíbený písničky z našeho rodinnýho playlistu. Dragonborn comes ze Skyrimu, Misty mountains z Hobita. Když se mý dítě musí dnes a denně chovat jako ultimátní hrdina z legend, s lidovkama prostě nepochodím.
Pomalu jsem si zvykla na veškerý přístroje kolem. I na to, že všechny neustále zvoněj a blikaj. Trochu to připomínalo předpotopní strojovnu vesmírný lodi Enterprise. Takže jsem vlastně doma. Měla bych bejt v klidu. Kdykoliv některá z měřenejch hodnot klesla pod přijatelnou mez, rozblikala se obrazovka a ozval se zvuk zavíranejch závor na železničním přejezdu. Cink, cink, cink, cink. Zpočátku jsem sebou vždycky šokovaně trhla a vyděšeně čekala, kdy mě se svým TDM TDM TDM TDM přežehlí blížící se Pendolino. Co to má bejt? Co se to děje? Je to dítě v pohodě? Žije ještě?
Časem jsem si zvykla. Už jsem nevyskakovala tak často. Kolikrát jsem ani nezvedla hlavu. Je zajímavý, na co všechno je člověk schopen si zvyknout a začít to brát jako normu. Byť jde o extrémní stres, přestanu ho vnímat. Vypnu. Okraje zornýho pole se rozostří, zahalí je mlha a soustředím se jen na to nejdůležitější. Na malej dejchající balíček uprostřed digitálního šílenství.
Pravda je, že se většinou nic dramatickýho nedělo. Fínka si s tím poradila sama. Prostě šílenou otočku tlaku nebo saturace krve kyslíkem vybrala a jako zkušenej akrobatickej letec zase vystoupala do oblak. Když to trvalo dlouho, přišla to zkontrolovat sestra. To pak častokrát stačilo Serafínku jenom pošimrat. Holka, nespi! Vstávej. Tady se bude dejchat a žít. Umírání si nech na jindy. Na to tu nehrajeme. Fína se nenechala dlouho pobízet, naskočila a šlapala dál jako hodinky.
Když jsme to jako obyčejnou součást našeho dne sdělovali lidem zvnějšku, nestačili se divit. „To musí bejt strašný! Já bych snad zešílela.“ Co na to mám říct? To jsme prostě my. Takhle momentálně vypadá náš život. Někdo má postýlku, hračky, plínky, my máme přístroje a hadičky. A možná už dávno šílený jsme, jenom jsme to ještě nezjistili.
Knížku Kojící Spock seženete normálně v distribuci. Objednat si ji můžete na internetu (Kosmas, Martinus, Knihy Dobrovský…) nebo si pro ni zajít do svého oblíbeného knihkupectví. Nedávno byla třeba spatřena ve výloze knikupectví Academia na Václavském náměstí. Ať je vám k užitku.
