Článek
Do krytů jsme spolu nelezli
Bylo mi jedno, co znamená válka. Chtěla jsem jen, aby mi vrátila mámu, otce a strýce a aby byla naše rodina zase pohromadě.
Vždycky mě fascinovalo, jak je možné, že se k Vietnamcům chováme tak, jak se chováme. Je naprosto běžné, že přijdeme do večerky a ať za pultem stojí kdokoli, tykáme mu. Beze špetky respektu a slušného vychování. Ačkoliv jsme s nikým kozy nepásli, v případě Vietnamců ani společně nelezli do protiletadlových krytů na nádvoří místní školy, máme z nějakého důvodu pocit, že v případě našich neúnavně pracujících sousedů je to v pořádku.
Jsem moc vděčná, že se o tom začíná víc psát i mluvit a že i ze strany vietnamské menšiny se etabluje řada influencerů, kteří to absurdno dokážou předat a ještě k tomu vtipně (třeba Chili Ta Thuy…). Smát se u toho ale můžeme jen sami sobě. Knížka Hory zpívají pak v tomhle směru může být další oční otvírák.
Berger a napalmová dívka
Dívám se, ale podél naší cesty nevidím ani jednu květinu. Ani trávu, jen hromady rozbitých cihel a zohýbaného plechu.
O dějinách Vietnamu toho mnoho nevím. Z hlavy dám především válku ve Vietnamu, a to hlavně kvůli Bergerovi, hipísákovi, co se nechal ostříhat, aby se jeho více fanatický kámoš mohl před odletem rozloučit se svou přítelkyní. Bohužel se už ale nějak nestihli vyměnit.
„…Facing a dying nation
Of moving paper fantasy
Listening for the new told lies
With supreme visions of lonely tunes…“
V temných zákoutích mozku mám pak dodnes uloženou fotku napalmové dívky. Snímek zachycující křičící vietnamské děti utíkající z vesnice bombardované napalmem a mezi nimi nahou holčičku Kim Phuc, které kapky napalmu propálily šaty, ukázal hrůzy války mnohem výmluvněji než cokoliv nebo kdokoli předtím. Svým způsobem válku ve Vietnamu pomohl ukončit.
Výkřiky vietnamské duše
Možná musí své city rozplést sám, tím, že bude mluvit nahlas, aby mohl pochopit, jaké to je být současně naživu i mrtvý.
Vietnamské dějiny jsou ale mnohem víc než to, co proniklo ven za hranice. Hory zpívají popisují téměř celé jedno století na příběhu několika generací rodiny Tranových. Francouzskou koloniální nadvládu, osvobozenecké levicové hnutí Viet Minh, rozdělení země na Vietnamskou demokratickou republiku (ovládanou komunisty) a jižní Vietnamskou republiku (s podporou USA), pozemkovou reformu, válku ve Vietnamu i současnost.
Najednou to nejsou jen statistické údaje, byť děsivé (2 miliony obětí hladomoru během druhé světové války, kdy zem sloužila jako zásobárna japonské armády, několik set tisíc popravených statkářů během pozemkové reformy, více než 1 milion mrtvých během války ve Vietnamu…), ale jsou to příběhy konkrétních lidí, kteří žili, pracovali, snili a milovali. Mohla bych to být já nebo vy.
Na napalm a defoliant Agent Orange, který měl pomoc s odlesňováním pralesů, a odhalit tak skryté vietnamské vojáky, se najednou nedá koukat jako na taktické zbraně, když vidíte, kolika lidem to zničilo životy (během války mu byly ve Vietnamu vystaveny až 4 miliony lidí a ženy vojáků pak ještě dlouho rodily děti s postižením).
Hory zpívají až do nebes
„Snaž se nést svůj osud, moje dítě.“
Zkrátka dějiny Vietnamu jsou plné vrcholů a pádů jako každé jiné. Akorát těch pádů a brutalit možná bylo víc. Lidé, co je prožili, si zaslouží náš respekt a ne pohrdání a povyšování se ve večerkách. Ostatně první Vietnamci přišli do naší republiky už v roce 1955 a to je pěkně dlouhá doba.
Knížka dělá čest svému jménu. Hlavní hrdince vyřezal její otec na frontě ptáčka son ca. O těchto ptácích, jejichž jméno znamená „hory zpívají“, se říká, že jejich písně dolétají až do nebe a duše mrtvých se v jejich zpěvu vracejí. Jejich zpěv jistě konejší ty, co zbyli, ale také se podivuje a možná trochu rozčiluje nad tím, jak jsme jako lidi nepoučitelní idioti. Vůbec bych se ptáčkovi son ca nedivila.
