Nedokážu se ani zvednout z postele. Jak přežít náročná období?

Pocit, že něco zvládám, jsem měla naposledy, když se mi podařilo rozdělat oheň poté, co mi na skautu namočili KPZ. Nemyslím si, že akt být vhozen do divoké vody a plavat, aby se člověk neutopil, je o zvládání. Většinou nemáte jinou možnost. A hrdinsky či romanticky to vypadá jen zvnějšku.

Nejsem „odborník“ na náročné situace. Pár jsem jich zažila. To ano. První dcera mi zemřela před narozením a já si ji musela v 29. týdnu těhotenství porodit. Druhá se narodila ještě dřív, strávila několik dlouhých měsíců v inkubátoru a následující roky nás uvrhly do čekáren nejrůznějších lékařů, neustálého rehabilitování a terapií.

Když už to vypadalo, že všechno bude dobré, zjistili jsme, že neslyší. Takže další doktoři, další diagnózy a nakonec dvě operace. I nadále je pořád je co řešit. V současné době se sama potýkám s autoimunitním onemocněním. Pár náročných situací mám za sebou. Ostatně jako kdokoliv z nás.

Všeobecně platné návody, jak přežít ve chvíli, kdy je nám na nic, a zachovat si příčetnou mysl, podle mě neexistují. Co pomáhá mně?

Rozbít ideál nabušeného hrdiny, který se jde odhodlaně porvat s osudem. Takový „hrdina“ je často spíš zoufalý člověk, který si přeje, aby to už všechno skončilo.

Říct nahlas sobě i ostatním, jak na tom zrovna jsme, pomáhá nejen nám, ale i našemu okolí. Zároveň se tím otevíráme případné pomoci. Kdo by totiž pomáhal někomu, kdo se neustále usmívá (byť mírně hystericky a se zaťatou čelistí) a pokračuje dál navzdory okolnostem i rozervanému srdci.

S tím souvisí druhá věc – nebát se si o tu pomoc skutečně natvrdo říct, protože nejsme na nic sami. Nikdy. Většinou se v našem okolí najde spousta podpůrných rukou, které jsou ochotné s čímkoliv pomoci. Největší překážkou je přesvědčení, že si žádnou pomoc nezasloužíme a musíme všechno zvládnout sami.

Všude se píše o tom, jak je strašně důležité si dobře nastavit hlavu a hlavně myslet pozitivně. Já si naopak myslím, že je důležité nebát se být negativní. Někdy je mi smutno. Někdy jsme ublížená nebo lítostivá. Někdy prostě jen strašně naštvaná. Někdy se bojím. Přiznat si, že to tak je a prožít si to, mi přijde úplně v pohodě.

Přehnané tlačení na „správné“ nastavení mysli, permanentní úsměv a pozitivní myšlení je crazy. Vytáčí mě. Kolikrát bych spotřebovala víc energie na ten úsměv (byl by hraný a jen pro publikum), než abych si udělala snídani. A kdo přišel s tím,
že ten, kdo se usmívá, to zvládá líp, než ten, co zběsile kope do kuchyňské linky? No kdo?

Je pravděpodobné, že stejně jako náročná situace zkouší nás, bude zkoušet i lidi v našem blízkém okolí. Ne všichni musí to zkouškou projít s námi. Někteří to nedají. To bolí a na náladě nepřidá. Dobré na tom je, že se mohou objevit jiní lidé.

Když je kolem ošklivo a všechno je náročné, často mě nezachránilo nějaké obrovské jasné světlo na konci tunelu, ale spíš spousta droboučkých jiskřiček. Díky nim jsem nikdy nebyla skutečně ve tmě.

Když vám všichni cpou, že máte mít vizi a snít ve velkém, může být ultratěžké se smířit s tím, že váš obří cíl je vstát ráno z postele. A že ho někdy nedosáhnete. Nejste v tom ale sami. Můžeme to nezvládat spolu.