Článek
Poslední taková příležitost se mi naskytla docela nedávno, kdy jsem se bavila s jednou mladou maminkou. Mohlo jí být tak třicet, v kočárku měla asi roční miminko, a velmi aktivně si stěžovala na důchodce, jak jsou jich dopoledne plné trolejbusy a obchody, jak zdržují a… no prostě všechno špatně. Nejlíp, prý, aby je vymazali ze světa.
Jak by si to představovala, jsem se raději neptala, ale připomněla mi dobu karantény, kdy byly pro důchodce v marketech vymezeny nákupní hodiny, aby byli co nejmíň ohrožení nákazou. Taky s tím měli lidi problém. Zase chlapi, když si nemohli v tu dobu koupit svačinu do práce.
Dívala jsem se na tu holku a užívala si její emoce. Opravdu ji to štvalo a já vlastně nechápala v čem je problém. Je přece jedno, kdy budou zdržovat nebo se motat s vozíky v davu. Taky potřebují něco jíst a mít nějaký život. Nemůžou jen sedět doma nebo u doktora a čekat na smrt. Vždyť ta může přijít klidně až za dvacet let.
Když skončila, zvídavě jsem se zeptala, jestli má babičku nebo dědu. Pochopila. Zatvářila se všelijak a přiznala, že ano. Kvapem ale dodala, že to je něco jiného, protože to je její rodina a miluje je. U nich jí to vůbec nevadí. Upřímně jsem se musela usmát. Co by asi řekla, kdyby někdo takto přemýšlel o nich?
Důchodce přece není jen člověk, který je starý. Každý takový člověk je něčí tatínek, maminka, dědeček nebo babička, a každá lhostejnost k němu projevená, hluboce zasahuje nejen jeho, ale i jeho blízké. Je to člověk, který už je zpravidla nemocný, může být osamělý, ale i raněný stářím, se kterým se jen těžko smiřuje.
Mojí babičce je přes osmdesát. Taky se ve stáří setkává s lhostejností a mně je to líto. Není to jen v obchodech, kde lidi nemají problém jí najet na už tak dost nemohoucí nohy vozíkem, nebo do ní strkat ve frontě, ale i na ulici, kde na ni troubí auta, že jde přes přechod moc pomalu. A já si říkám, že přece není možné, aby její stáří neviděli a nerespektovali. Stárneme přece všichni a všechny nás toto čeká.
Jo, mladí lidé se cítí nesmrtelní, ale není to jejich chyba. Úcta ke stáří se vychovává. Nevím, co se dnes učí děti ve školách, ještě je tam nemám, ale pamatuji si naši Občanskou výchovu, kde jsme se kromě psaní dopisů a pohlednic učili taky, že máme pustit starší lidi sednout, dát jim přednost, otevřít dveře, pomoct s taškou… a já z toho cítila, že jsou něco víc, že pro společnost mají hodnotu, a tím ji měli (a mají dodnes) i pro mě.
Když jsem se se svou babičkou bavila před mnoha lety o stáří, prozradila mi něco, co mě hluboce zasáhlo. Že v duši je jí pořád osmnáct a moc ráda by ještě tancovala, ale její tělo už nemůže.
Víte, oni by hrozně rádi nezdržovali a nemotali se nám pod nohama, ale jejich věk a stav už jim to nedovoluje. Co je ještě horší, že jsou si toho vědomi, a i toho, že jsou společnosti na obtíž. Se svými nemocemi a věkem poznamenanou chůzí mají ale dost starostí i bez toho, abychom na ně troubili, nadávali jim a házeli na ně opovržlivé pohledy.
Viděli jste už někdy úplně cizího starého člověka se usmát?
Jsou jak malé děti. Jejich úsměv člověku rozzáří celý den a otevře srdce. Tak na ně nenadávejte a neubližujte jim. Oni byli kdysi taky mladí a užiteční a navíc ctili své staré. Netušili, že se dožijí doby, kdy to bude jinak a svět jim bude ubližovat ve chvílích, kdy budou jeho pomoc potřebovat nejvíc.
Nechejme je dožít v klidu a v lásce. Ukažme jim, že pro nás mají stále cenu. Usmějme se na ně a dejme jim najevo, že se nic neděje, když jim něco nejde, jako to děláme malým dětem. A když budeme mít štěstí, odmění nás tím nejvděčnějším pohledem a nejupřímnějším úsměvem.
Stále jsou to lidé a někdo je miluje. A možná i někdo, koho znáte.
