Článek
Když jsou naše děti ještě malá miminka, která nemluví, jsme pro ně zcela jistě bohové. Jsme jejich pevný středobod vesmíru, ke kterému mají absolutní důvěru. Cokoli uděláme nebo řekneme, je pro ně písmo svaté. Důvěřují nám a věří, že jen my umíme udělat na celém světě vše nejlépe. Alespoň v jejich očích to tak je. Nikoho jiného většinou ještě neznají, alespoň ne tak dobře jako nás. Pak ale přijde zlom, začnou chodit, mluvit a vnímat svět. Už nejsme ta všemocná mantra a už nám jen tak neuvěří každé slovo. Nastane zlomový okamžik. Začnou o tom, co jim říkáme, přemýšlet a začnou pochybovat, jestli jsme opravdu tak dokonalí, jak jim dáváme najevo a také začnou klamat tělem. Je to divné, ale ty mrňousky ještě myšlení nebolí, bolí to až nás dospělé. Sice ještě nosí pemprsky nebo se stěží trefí do nočníku, ale pozor, už si umí ověřovat fakta. Už nám tak říkajíc všechno nesežerou. Začínají si o nás většinou myslet, že jsme úplně šílení hlupáci, kteří nevědí, co mluví, a co je nejhorší, začínají po nás všechno opakovat. A právě tohle je nejvtipnější období plné dětských hlášek, humoru a bláznivých konverzací, které by sám dospělák nikdy nevymyslel.
Syn vs. otec 3:0
Něco málo z naší chlapské konverzace s mým synem, když mu bylo asi 2,5 roku. Je vidět, že se nenechal vyvést z míry a moje hloupé průpovídky utnul vždy v zárodku. Pochopil, že jsem z něj dělal malý blbý dítko a to si přece nemohl nechat líbit.
„No tak, synáčku, miláčku můj maličký, proč nechceš tu kašičku, ukaž mi, jak se papá.“
„Tati, ty nevíš?“
Co na to chcete říci. Vy, otec, hlava rodiny, dospělý jedinec, který ho doteď o všem poučoval, že ta lžička patří do pusinky a přitom nevíte, jak se papá? Co jste za vola? To je game over, konec hry, 1:0 pro něj, a ještě si o vás myslí, co má za otce, takového idiota, který by se ani sám nenajedl, kdyby mu to on, malé dítě, sám neukázal.
„Honzíku, ty se na mě tak líbezně usmíváš, ty jsi koblížek malovaný.“
„Ale tati, já nejsem koblížek, ten je v obchodě přece.“
Zas vás odzbrojil, 2:0. Jako jeho rodič si toho opravdu moc nepamatujete, když ráno jste spolu byli v obchodě a měli tam koblihy vyskládané v regálu a popravdě, kobliha vážně jako malý človíček moc nevypadá. Jak si vůbec můžete myslet, že vaše dítě je pocukrované pečivo s marmeládou, když je to přitom takový šikovný kluk. Jako otec dostáváte opět palec dolů a v jeho očích jste ještě větším idiotem.
„Honzíčku, převrhnul jsi tu mističku a celý jsi se pokecal od hlavy až k patě, ty jsi šmoula šmoulovatej.“
„Né, já jsem Honzík. Šmoulové jsou v televizi, pamatuješ?“
Jak jste jen mohl zapomenout, že ti modří pidimužíčci s bílými čepičkami, jsou bytosti z televize a neběhají u vás doma? Jak vás mohlo napadnout, že by mohli být vašimi potomky? To je vrchol, končí veškerá legrace, 3:0. Syn už přemýšlí o tom, proč zrovna on musel za otce vyfasovat takového blbce a ztrácíte poslední zbytky autority.
Dcera drtí otce
Dcera měla také pěknou vyřídilku, až jsme se ženou kolikrát viděli rudě a běhal nám mráz po zádech, co z té ostudy zas bude, kdo to bude žehlit. Bylo jí asi 5 let, možná i méně. Uměla vždy vychytat ten nejnevhodnější okamžik a plácnout do éteru hlášku, která mně vždy vzala vítr z plachet. Jak to, že tohle zrovna ví, to neměl nikdo slyšet, kde to vzala. Na vyčítavé pohledy kolemjdoucích jsem si sám sobě v duchu odpovídal: „Tohle není moje dítě, vždyť já jí vůbec neznám. Holčičko, kde máš rodiče a proč mi říkáš tati?“
Jednou se mně ztratila v obrovském hypermarketu. Po deseti minutovém hledání jsem to vzdal a šel normálně s nákupem k pokladně, že zaplatím a podívám se, jestli se nevrátila k autu. Všimnul jsem si menšího pozdvižení u samoobslužných pokladen a začal jsem něco neblahého tušit. Z dálky už na mě volala a něco držela v rukou, nějaké lahve. Přistoupila ke mně vedoucí:
„Nezlobte se pane, ale ty dvě lahve šampaňského vaší dceři opravdu prodat nemůžeme. Říkala, že prý bude doma mít s kamarádkami oslavu.“
Co s tím chcete dělat. Pokladní na vás kouká jak na největšího ochlastu, který bude určitě zrovna i teď pod parou, když nedokáže uhlídat jednu malou holčičku. Máte obavy, jestli na vás nezavolala policii nebo sociálku, když běžně dětem kupujete alkohol a naléváte jim ho doma na oslavě. Těžko jim nyní budete vysvětlovat, že jste měli na nákupním seznamu dětské šampaňské a ne bohemku.
Jindy jsme zase někam pospíchali autem a jak už to s dětmi bývá, vyjeli jsme hodně pozdě. Dobře, sice jsem tenkrát trošku překročil povolenou rychlost, ale na přehledném liduprázdném a rovném úseku. Samozřejmě dle Murphyho zákonů, kde se vzali, tu se vzali, policajti s radarem a už mě stavěli.
„Pane řidiči, víte, jakou jste jel rychlostí?“
„Nevím, zřejmě povolenou.“
Dcera: „Ale ano ví to a já už se těším na tu pohádku. Povídal, že pokud nás zastaví policajti, vymyslí si pohádku o tom, že chvátáme do nemocnice.“
Policajt: „Tak tu bych si rád také poslechl!“
Dcera: „Tati, povídej.“
Bingo. Zásah za tisíc bodů. Křižník potopen. Z toho se už nevykecáte. Chtěl byste si vymyslet tucet dalších přestupků, jen aby vás odvezli do lochu nebo alespoň někam na záchytku a mohl jste si tam uklidnit nervičky. Vždyť ani ten policajt, co stál jako opařený, nevěděl, jestli vás má litovat, nebo vám roztrhat papíry. Právě vám dcera dala cennou lekci, že lhát a podvádět se nemá, a ještě jste za bestii, že nedostala ani tu slíbenou pohádku. Jako otec jste totální lůzr a jako manžel jste neschopné pako, co právě odevzdalo část rodinných úspor do státního rozpočtu.
Nebo jak jsme jeli na tu sváteční návštěvu ke tchýni, to snad byla ještě větší ostuda. U maminky mé ženy je všechno pěkně načančané, vždy pečlivě urovnané, mluví se pouze spisovným jazykem, a hlavně je potřeba se ohlásit několik dní dopředu. Děti nesmí nic shodit, nic rozlít, nesmí doma běhat, dupat, skákat, křičet, zkrátka nesmí být dětmi. A už vůbec nesmí dospělým odmlouvat, diskutovat o něčem, skákat do řeči nebo projevit jakýkoli nesouhlas. Každá návštěva je dopředu pečlivě naplánovaná, aby se náhodou nevyskytla nějaká nepatřičná událost. Každé takové riziko je eliminováno hned v zárodku. A právě k této tchýni jsme jeli na jednu oficiální škrobenou návštěvu. Všichni jsme měli předpisové úsměvy, kytičku pro maminku, lahvinku pro tatínka a nastrojené dětičky jako z pohádky. Vše probíhalo klidně podle plánu a v jedné slabé chvilce se maminka mé ženy zeptala naší dcery:
„Aničko, je sobota, nechtěla bys dnes u mě přespat?“
Dcerka prohrábla svůj malý baťůžek a vyhrkla: „Ale já nemám pyžamo, ku*va.“
Od této chvíle si připadáte, jak ve zpomaleném filmu. Každá vteřina trvá věčnost. Cítíte se jak Neo, který se v Matrixu vyhýbá kulce. Přehráváte si ten výrok zpětně a nejste si jisti, co vlastně řekla. Chlácholíte se, že to stejně asi nikdo neslyšel, že třeba řekla něco jiného, bůhví, co to bylo. Ale pak vám dojde, že jste slyšel velmi dobře a slyšeli to i všichni přítomní. Tak ne pouze u svých dětí, ale už i u manželčiných rodičů jste neprosto neschopný, hulvát první kategorie, individum, kterému by měli příslušné orgány sebrat občanku a zbavit ho svéprávnosti. Co naplat, že doma většinou mluvíte slušně, možná vám někdy něco ujede, ale jinak jste spořádaná domácnost, žádný pajzl páté cenové. Děti ve školce mezi sebou mluví daleko hůře, vždyť vy ani ty výrazy pořádně neznáte, kterými se mezi sebou častují. Jenže už se to stalo a už vám to nikdo neodpáře.
Tento článek jsem napsal v podstatě pouze jako důkazní materiál pro mé děti, aby věděly i v příštích letech, jaké jsme spolu vedli báječné rozpravy, protože, až trošku zase povyrostou, nebudou mi to věřit. Tohle jsou přeci okamžiky, na které by byla škoda zapomenout. Zároveň to budou moci použít ve smyslu:
„A čemu se divíte, co to ze mě vyrostlo, když jsem měl takové rodiče!“
