Článek
Postupujme teď na chvíli „naivně“, protože to je koneckonců způsob, jakým bude nucen postupovat i ICJ. Ten vzhledem k šibeniční lhůtě, kterou má k dispozici, a také k dostupným prostředkům, rovněž nedokáže nezávisle ověřit čísla uváděná válčícími stranami.
Hamásem kontrolované ministerstvo zdravotnictví v Gaze tvrdí, že ve válce údajně zahynulo zhruba 23 000 palestinských civilistů.
Víme, že tento zdroj po mnoho let zásadně nikdy neuvádí jediného zabitého ozbrojence, a rovněž tak víme, v současné válce přinejmenším v jednom případě prokazatelně lhal, zaměnil původce útoku a počet obětí mnohonásobně přehnal (kauza „vybombardované“ nemocnice al-Ahli).
Izrael naproti tomu tvrdí, že při svých operacích usmrtil zhruba 8 000 teroristů. Existují obavy, zda je toto číslo, které rovněž nelze nezávisle ověřit, hodnověrné. Někteří pozorovatelé se dokonce domnívají, že „každý zabitý muž je automaticky řazen na seznam teroristů“ - což ale téměř jistě neodpovídá skutečnosti (viz dále).
Ještě jednou: Mezinárodní soudní dvůr bude muset rozhodovat v situaci, kdy nedokáže nezávisle ověřit protichůdná tvrzení válčících stran. Zdroje řízené Hamásem uvádějí 23 000 zabitých civilistů a izraelská vláda 8 000 zabitých ozbrojenců.
Pokud by měli pravdu ti, kdo si myslí, že Izrael každého zabitého palestinského muže automaticky vykazuje jako teroristu, a docházelo by k nediskriminovanému zabíjení palestinských civilistů, jak tvrdí hamásnická propaganda, stále ještě by neexistoval myslitelný způsob, jak by počet zabitých civilních mužů ve válečné oblasti dokázal tak výrazně zaostat za počtem mrtvých žen a dětí. Jinak řečeno, „butcher`s bill“ by i v případě velmi bezohledně vedené války měl ve skutečně civilní populaci vykazovat srovnatelné počty zabitých žen a dětí. Muži-civilisté by umírali se svými rodinami, které by se více či méně úspěšně snažili chránit, a riziko jejich vlastního zabití by přitom bylo o něco vyšší než u ostatních kategorií civilistů.
Ti, kdo Izrael podezírají z nejhoršího nicméně chtějí, abychom věřili, že na každého zabitého muže-civilistu ve skutečnosti připadají dvě mrtvé ženy a/nebo děti.
Dostupné kompletní demografické údaje týkající se palestinských území jsou deset let staré a s nejvyšší pravděpodobností nespolehlivé.
Normálnímu rozložení odpovídá stav, kdy se rodí o něco více mužů než žen, ale mužská úmrtnost „z přirozených příčin“ je v každé věkové kategorii o něco vyšší - a celkový počet žen v populaci bývá obyčejně vyšší než celkový počet mužů. Podle toho, co nám dodali palestinští demografové, by nicméně u nich měl počet žen přesáhnout počet mužů teprve v kategorii nad 60 let a celkový počet mužů být vyšší než počet žen.
Dokonce, i kdyby měli pravdu ti, kdo tvrdí, že Izrael každého mrtvého civilistu mužského pohlaví vydává za zabitého teroristu, celkový počet civilních obětí uváděný úřady v Gaze by stále působil velmi nevěrohodně. Pravděpodobně by byl nafouknutý zhruba o třetinu (což je konzervativní odhad).
Ale zpět k číslům, s nimiž operují válčící strany.
Porovnáme-li je navzájem, tedy 23 000 ku 8 000, vychází nám při „naivním“ přístupu počet 1 zabitý ozbrojenec na necelé 3 civilisty. Takový poměr by samozřejmě potvrzoval, že válka - a zejména válka s teroristy ve městě - je stále peklem, přes všechny technologické „pokroky“ v řezničině.
Nicméně doporučuji zmíněný údaj zasadit do kontextu.
Protiteroristické operace vedené Američany v iráckých nebo syrských městech vykazovaly poněkud jiný poměr zabitých kombatantů k civilistům, než o jakém se bavíme v danou chvíli. Například v bitvě o Mosul se střední odhad počtu ozbrojenců ve městě na počátku bojů pohyboval kolem 8 000, zatímco celkový počet civilních obětí přesáhl 40 000.
Mluvíme tedy o poměru zabitých teroristů k civilistům, za něž se schovávali, zhruba 1:5, nikoliv 1:3, jako v aktuálním případě.
Ve zmíněné perspektivě tedy nepovažuji za příliš pravděpodobné, že ICJ dá zapravdu jihoafrickému obvinění. Jestliže „genocidou“ nebyla bitva o Mosul, tím spíše jí nemůže být ani bitva v Gaze - dokonce i v případě, že nekriticky přijímáme údaje Hamásem kontrolovaných úřadů o počtu mrtvých civilistů.
Válka je ovšem strašná, zejména pak ta vedená ve městě. Zůstává strašlivá a bude taková třeba i v 25. století, pokud se ho ovšem lidstvo dožije. Představy o „dezinfikování“ institucionalizované destrukce novými technologiemi jsou v zásadě stejně utopické jako ty, které rýsují budoucnost lidstva v podmínkách věčného míru.
Jak si všiml například už Karel Čapek, mravní vývoj lidstva za technologickým výrazně zaostává, což pro budoucnost zřejmě nevěstí nic dobrého. Zjednodušeně řečeno, v zásadě jsme přes veškerý pokrok stále zůstali jen zmutovanými opicemi.
Jak svého času prohlásil generál Robert E. Lee: „Je dobře, že válka je tak strašná, jinak bychom si ji příliš oblíbili.“
