Vítězství slepého Žižky nad neustálým konvertitou Čeňkem z Vartenberka

Nedaleko vlakového nádraží ve východočeských Hořicích stojí na vyvýšenině Mohejlík na podstavci pomník, který připomíná husitský válečný vůz plně naložený kořistí. K vozu vzhlíží lev. Pomník postavený v roce 1893 připomíná vítězství slepého vojevůdce Jana Žižky nad vojsky katolického šlechtice Čeňka z Vartenberka v roce 1423. Tedy před 601 rokem.

Kdysi to byli spojenci, po pár letech se z nich stali nesmiřitelní protivníci. V době, kdy po Žižkovi nebylo slechu, byl Vartenberk nejvyšším purkrabím a čelným představitelem husitské šlechty.

Nejlepší zbraň husitů – bojový vůz

Vůz zaplňují nápisy vyzdvihující slavné Žižkovo vítězství u Hořic v roce 1423. Jsou tu uvedena i místa vítězných bitev, najdete zde velký nápis v ruštině, zadavatelem pomníku byl hořický vlastenec a rusofil Josef Šťastný. Pod mohylou stojí velký kámen, na jehož vrcholu se nachází kalich, na dvou stranách najdete dlouhatánský text velebící husitství a nadávajícím nepřátelům.

Žižkovo vojsko porazilo na hlavu vojsko, převážně jízdní, které se shromáždilo pod velením Čeňka z Vartenberka. Žižka bojoval proti konvertitovi, který několikrát změnil strany, ale to bylo běžné, vždy se hledaly výhody a Čeněk se snažil vytěžit maximum z dané situace.

Žižka po rozmíškách s táborskými i pražskými radikály na přelomu let 1422/23 začal naplňovat husitský program vetknutý do čtyř artikulů pražských. Odtáhl se svými věrnými do východočeského Menšího Tábora, kde vznikl i Žižkův vojenský řád. Do něj vtělil své pojetí božího zákona, to už se považoval z nejspravedlivějšího božího bojovníka a také za Mesiáše.

Vznikl kodex božích vojsk, kde se kladl důraz na perfektní výcvik, absolutní kázeň a morálku, takže z dřívějších různorodých tlup se stalo profesionální vojsko.

Měl už Vartenberka plné zuby

Žižka se na začátku roku nacházel ve Vilémově, odtud se chystal vyrazit do Německého Brodu, kde se mělo jednat i o tažení proti několikanásobnému konvertitovi Čeňkovi z Vartenberka. Ten se snažil zneklidňovat východočeské husity neustálými přepady jejich teritoria.

Žižka hodlal jednat zlikvidovat protivníkovy síly, jednak rozšířit vliv kalicha do dalších regionů. Postupoval směrem na Jičínsko, ale Čeněk už také shromáždil své síly, postupně se k němu přidávali i další šlechtici, ale jejich houfce byly máločetné.

Historikové se nemohou shodnout, zda u Hořic zaujal tehdy již slepý hejtman záměrně postavení na vrchu Gothard, nebo ustupoval před silnější panskou jízdou a usoudil, že má vhodný terén pro obranu.

Poté již následovala učebnicová řež v Žižkově režii, možná ale bitvu vedl pražský hejtman Bořek z Miletínka, jehož síly se spojily s Žižkovými.

Do kopce se špatně útočí

Počty bojujících nejsou známy, ale husité využili své bojové vozy, jichž bylo 120 k sestavení hradby. Ta stála na kopci, mezi vozy byla umístěna děla, na vozech další palné zbraně. Bojovníků měli asi 3000, což nebylo málo, z toho desetinu tvořila lehká jízda, která zasáhla jako záloha do závěrečných bojů, kdy Vartenberkovo vojsko téměř vykrvácelo při útoku do kopce.

Těžkopádní panští jezdci museli pod kopcem sesednout, koně nebylo kde uvázat, ti asi při střelbě dopomohli k závěrečnému zmatku.

Útočit jako obrněná konzerva do kopce je totální zkáza. Což se brzy potvrdilo.

Takto zní popis srážky ve Starých letopisech českých:

„Léta Páně 1423 v úterý po sv. Jiří, když Žižka byl na tažení v hradeckém kraji a podmaňoval si tam lidi, shromažďovali se proti němu páni. Když se to dozvěděl, ustoupil před nimi k Hořicím; měl tehdy jen dva řády vozů. Rozložil se s vozy u kostela sv. Gotharda, aby mohl svá děla postavit na kopci a aby páni, kteří byli na koních, museli s koní sesedat a neměli je kde uvázat. Když potom páni sesedali s koní a útočili pěšky, měli na sobě víc zbroje než pěší, kteří mají lehčí zbroj, aby mohli bojovat pěšky. Když došli nahoru a zaútočili na vozy, byli už unavení a Žižka na ně čekal s děly a lidmi neunavenými a bil je, jak chtěl. Když je odrazil od vozů, pustil na ně čerstvé lidi. Pán Bůh mu pomohl a on pana Čeňka z Vartenberka a Pana Arnošta z Černic i s jejich vojskem porazil a jejich vozy a děla jim pobral. Pan Čeněk utekl z bojiště s malým počtem vojáků.

Bitva byla zřejmě velmi tvrdá, dokonce to vypadalo, že se protivníkovi podaří rozrazit vozovou hradbu. Husité ale brzy přešli do protiútoku a nakonec hnali opěšalé jezdce z vyvýšeniny.

Názorně se ukázalo, že taktika těžké jízdy, která měla převálcovat nepřítele, je zastaralá, pěšáci a lehká jízda snáze manévrovali."

Moc katolických pánů neuteklo

Ač nejsou Letopisy považovány za zcela objektivní zdroj, jedno je jasné, v asi tříhodinové řeži dostali katoličtí páni na frak. Datum bitvy není přesně známo, ale mělo jít o úterý na konci dubna 1423.

Vartenberk měl také vozy, ale zřejmě jen spížní, krom toho disponoval i dělostřelectvem, o obojí v bitvě přišel. Utekl jen s malým počtem vojáků.

Činnost Žižkova vojska v dalších měsících nebyla asi nikterak zásadní, jen se objevuje zmínka, že po bitvě u Hořic dobyl tvrz v Kozojedech a nechal upálit asi 60 jejich obránců. (!)

Když se roznesla zpráva o husitském vítězství, přidávali se na stranu kalicha další stoupenci.

Vartenberk se stáhl na svůj hrad Veliš u Jičína, tady po dvou letech zemřel na morovou nákazu. Před smrtí údajně zase přestoupil na kališnictví.

Město Hořice, trubičky a sochy

Vrch Gothard se stal posvátným místem, dnes tu stojí kostel a před ním Žižkova socha. Slepý vojevůdce se tu opírá o děsivý kyj, podobný loupežnické palici z filmu Mrazík. Ve Smetanových sadech najdete plastiku Husity na stráži z roku 1903. Vyděšený výraz mladého bojovníka ukazující zřejmě nepřítele staršímu, boji ošlehanému válečníkovi, stojí za to.

Vedle připomenutí krvavé řeže stojí za to si Hořice, kde se vyrábějí oblíbené hořické trubičky, projít. Je to město kamene, na plastiky tu narazíte na mnoha místech, vyhlášená je zdejší umělecká škola věnující se sochařině. Nad městem stojí Masarykova věž samostatnosti, což je rozhledna a muzeum.

Při pokládání základního kamene 10. července 1926 byl přítomen i prezident Masaryk.

cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Hořic

J. Kvirenc: Slavné bitvy našich dějin

www.horice.org