Monumentální schodiště pražského barokního zámku dalo vzniknout názvu Troja

Od kaple svaté Kláry, součásti trojské Botanické zahrady, se prostírá nádherný pohled na částečné panorama Prahy. Jeho součástí je i rozsáhlý objekt trojského zámku s jednou z nejhezčích barokních zahrad u nás. Tuto část ale uvidíte pouze z druhé strany, kde je průčelí monumentálního objektu s rozsáhlým schodištěm.

Trochu větší vila na okraji Prahy
Jeden z nejhezčích českých barokních zámků vznikl jako letní rodové sídlo v 17. století. Obrovská vila s parkem byla letním sídlem Václava Vojtěcha ze Šternberka a jeho choti Kláry.

Vítr se proháněl i na planině nad nimi, sídliště Bohnice začali budovat až v roce 1972 jako stavbu československo-polského přátelství, proto je tu řada ulic označena názvy polských měst.

Peníze nehrály roli

Klidnou krajinu u Vltavy si vyhlédl hrabě ze Šternberka, pozemky patřily jeho matce. A protože měl peněz víc než dost, nechal na pastvinách u řeky v tehdejším Horním nebo také Zadním Ovenci postavit v letech 1679 až 1685 letní sídlo.

Dobře zapsán u dvora

Zámek stál na okraji Prahy, přitom na dohled Hradu. Ovenec (Ov) byl staroslověnský název pro berana, stávaly tu prý knížecí ovčince. Jestli je to pravda se neví, o ovčínu nejsou žádné záznamy. Poté se osada připojila k sousedním Bubnům. O těch je zmínka v pozdější době, názvoslovně výraz zněl Wobentz, Bowentsch, Pobentsch, Bubentsch. A protože byla němčina úředním jazykem, vynořil se název Bubenecz.

Ale to nebylo nic, pro co by se ve své době Šternberk trápil. Rod tu žil přes sto let a při výstavbě počítal s panovníkovou návštěvou. Což by byla pocta nejvyšší.

Sice byl pan hrabě (*1643 v Bechyni, +1708 v Praze) český šlechtic, ale podepisoval se Wenzel Adalbert Graf von Sternberg. Zastával řadu zemských úřadů, byl význačným mecenášem. Coby mladý šlechtic absolvoval „kavalírskou cestu“ po Evropě, byla to prestižní záležitost pro vybrané jedince, kteří měli určenou kariéru. Zdědil dvě velká panství v jihozápadních Čechách a na Litoměřicku. Majetek neustále rozmnožoval, vlastnil například Zelenou Horu, Nepomuk, Horažďovice…

V Nepomuku již v roce 1707 zrušil robotu.

Hrabě si vzal za manželku severoněmeckou šlechtičnu Kláru Bernardinu z Maltzanu. Na její počest nechal poblíž zámku postavit kapli svaté Kláry.

Pod ní nechal vysadit pozdější majitel generál Windisgrätz vinici.

Přední umělci

Architekty honosného lusthausu byly význačné osobnosti G. Domenico Orsi, následně, a podstatně, více Jean-Baptiste Mathey. Alegorické fresky v hlavním sále přesahujícím dvě patra zámku vytvořil vlámský malíř Abraham Godyna.

V rudolfinské době se v lokalitě zmiňují dva dvory, mlýn a vinice. Zámek i zahrada jsou postaveny v symetrii, příjezd do zámku byl od Vltavy, návštěvníky vítalo monumentální dvouramenné schodiště s kašnou, na zábradlí osazené sochami antické mytologie.

Triumfální freska vítězství nad Turky

Mathey vytvořil sídlo po vzoru římských vil. Schodiště zdobí sochy Titánů a antických bohů, Zeus je v čele, další sestupují kolem schodiště. Tato kamenná galerie údajně dala vzniknout názvu Troja.

Ze schodiště se vchází do velkolepě pojatého Velkého sálu, na stropě se skví obří freska vítězství nad Turky u Vídně. Další fresky představují mytologické náměty. Areál patří Galerii hlavního města Prahy. Vystavena jsou především díla českých krajinářů.

Císařovna i generál

V roce 1763 zakoupila zámek Marie Terezie, byla zde několikrát na návštěvě, pro Ústav šlechtičen. Ten tu ale dlouho nevydržel, po třech letech získal trojský zámek J. V. Alsterle z Astfeldu a Vydří. Dále ho získaly alžbětinky a milosrdní bratři.

Roku 1842 přešel do vlastnictví generála Alfreda knížete Windschgrätze. Mezi vojáky byl generál velmi oblíbený, byl i výborný vojevůdce.

Generál stál v roce 1848 v čele císařských vojsk při takzvaných svatodušních bouřích.

Na počátku konfliktu zabila nešťastnou náhodou kulka jeho ženu Eleonoru rozenou Schwarzenbergovou, která se při přestřelce vykláněla z okna, těžce byl raněn i generálův prvorozený syn.

Bouře nebyly nijak rozsáhlé, národní gardisté válčili s císařskými jen první den, poté mohl Windischgrätz svými dělostřelci zničit, co se mu zachtělo, ale neudělal to. Rakouští dělostřelci byli nejlepší v Evropě. Rekrutovali se hlavně z Čechů, vzpomeňme na píseň o kanonýru Jabůrkovi. Jediné, co vojsko zničilo, byly Nové mlýny, ztráty u povstalců byly malé, historici se domnívají, že šlo o zastrašení obyvatelstva a pálilo se slepou municí. Radikálové se poté stáhli z města, které po vyhlášení stanného práva ovládli císařští.

Generálovi potomci pak zámek prodali roku 1873 rodině Židlických.

Republika dar moc nechtěla

Vlastnictví Troji před převodem na stát, od roku 1873, končilo velkostatkářem Aloisem Svobodou. Ten po vzniku republiky v roce 1922 daroval rozsáhlé pozemky a nemovitosti včetně zámku novému státu s podmínkou, že se zde vybuduje obecně prospěšné zařízení.

Svoboda chtěl na pozemcích nechat postavit osvětové a sociálně humanitní zařízení pro mládež. Myšlenky se chytil profesor Stanislav Růžička pedagog, a pozdější spisovatel knih pro mládež Eduard Štorch, projekt se měl jmenovat výchovná osada Růžičkov. Velkolepě pojatý projekt zahrnoval ústavy a školy, sirotčinec a útulek pro děti opuštěné.

Měly tu vyrůst i rodinné domy, farmy, zahradní město… ale ukázalo se to jako velká iluze, od které bylo záhy upuštěno.

K tomu se vláda ani magistrát neměly, vznikla zoologická a botanická zahrada, vyučovací a sportovní areál nikdo financovat nechtěl. Prvorepublikoví vládci zřejmě měli jiné starosti.

Galerie a povodně

Nyní šternberská vila slouží umění, obě zahrady svému účelu a z kdysi okrajové čtvrti je vilová s velmi vyhledávanou adresou.

Zámek v letech 1977 až 1989 prošel celkovou rekonstrukcí, zahrnující i zahradu. V roce 2002 povodeň zatopila zahradu a sklep, v roce 2013 zničila voda dolní část zahrady.

cs.wikipedia.org/wiki/Troja_(zámek)

cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Štorch

/cs.wikipedia.org/wiki/Šternberkové

Vlastní text