Za kardinála Dietrichštejna byl Mikulov fakticky hlavním městem Moravy

Dva vinařské nože má ve znaku jihomoravský Mikulov, jedno z našich nejhezčích měst. Skryt na jižních svazích bělostně bílých vápencových svahů Pálavy s dominantním Svatým kopečkem a protilehlým dietrichštejnským zámkem působí nesmírně malebně. Musíme si ale odmyslet nezbytné moderní krabicovité stavby marketů, skladů a dalších institucí.

Pálava se jako mohutná hradba se zříceninami Děviček a Sirotčího hrádku tyčí nad hladinou Novomlýnských nádrží, již z dáli přitahuje pozornost.

Město Mikulov leží na úpatí několika kopců. Dominantní Zámecký vrch, kde stávalo přemyslovské hradiště, si vybrali před několika staletími stavebníci románského hradu později přestavěného na zámek, který drželi od 16. století až do roku 1945 jako rodové sídlo Dietrichštejnové.

Všemocný kardinál

Město si vybral olomoucký kardinál František z Deitrichštejna (* 22.8.1570 Madrid + 17.9.1636 Brno), který se stal po Bílé hoře zástupcem císaře na Moravě. Tehdy se Mikulov fakticky stal moravským hlavním městem, odtud rozhodoval o celé zemi.

Prelátovi se přezdívalo „moravský král“. Dietrichštejnové koupili mikulovské panství od Lichtenštejnů, kteří se přestěhovali do honosnější Lednice a Valtic.

Kardinál svůj dospělý život zasvětil „nenásilné“ rekatolizaci Moravy. Jeho osudy byly pestré, nejdříve ho Rudolf II. jmenoval nejvyšším hofmistrem, což Moravané neuznávali, ale po abdikaci Rudolfa je to on, kdo jeho bratra Matyáše I. korunuje na českého krále.

V Kroměříži dokonce razí vlastní mince. Zatímco Čechy jsou protestantské, Morava zůstává katolická.

Následují politické kotrmelce, v roce 1619 protestantské vojsko obsazuje Moravu. Poté dostane Mikulov a biskupské panství „zimní král“ Fridrich Falcký darem, Dietrichštejna oberou o veškerý majetek.

Po bitvě na Bílé hoře jmenuje císař Ferdinand II. kardinála nejvyšším císařským komisařem na Moravě a vrací mu všechny zabavené statky. Kardinál dbá na totální pokatoličtění obyvatelstva, nebo na jeho odchod na protestantská území. Je to předlouhá historie. Nakonec upadá u císaře v nemilost. Zemřel v roce 1636, značně zatrpklý, pochovali ho v katedrále svatého Václava v Olomouci, posléze tělo převezli na hřbitov na Špici, ten zrušili při výstavbě olomouckého nádraží. Možná leží někde pod kolejištěm.

Důležité okamžiky historie

Zpátky k zámku. Dietrichštejnové hrad přestavěli na honosné sídlo, to poničili za 30leté války Švédové. Mikulovský zámek se stal svědkem mnoha důležitých událostí. Roku 1756 zde Marie Terezie přijala hold moravských stavů, po slavkovské bitvě tady roku 1805 císař Napoleon podepsal mír s Rakouskem, mír tu domluvili i v roce 1866 poražení Rakušáci s Prusy.

Zapálili ho nacisti

Dvaadvacátého dubna 1945 zámek kompletně vyhořel, plameny zničily vše, dokonce pohltily i sbírky Moravského zemského muzea, ty sem byly převezeny z Moravského zemského muzea.

Tradovalo se, že oheň vznikl od ruského dělostřeleckého granátu, ale poslední expertizy prokázaly, že byl úmyslně založen členy místní NSDAP ve spolupráci s Volkssturmem, v době, kdy odtud odešli příslušníci wehrmachtu. Šlo čistě o mstu za prohranou válku.

Objekt nákladně zrekonstruovali v letech 1947 až 1960, nyní tu sídlí regionální muzeum. Ostatní exponáty jsou svozové, přesto je znovuobnovený zámek nádherným objektem.

Městské pamětihodnosti

Na náměstí stojí řada renesančních a barokních domů, klenotem je Dietrichštejská hrobka, přestavěná z nejstarší lorety v českých zemích. Loreta vyhořela v roce 1784, přestavbou zbylého objektu vznikla dietrichštejnská pohřební kaple.

Městské centrum není nikterak rozlehlé, máte ho prohlédnuté za chvíli. Určitě stojí za to navštívit Svatý kopeček nad městem, kde stojí barokní poutní kaple svatého Šebestiána, cesta vzhůru vás asi trochu zadýchá, jsou ale tací, kteří kopec vybíhají. Nedaleko kaple stojí hranolovitá zvonice, další kaplí je objekt Božího hrobu. Na kopec vede 14 kaplí křížové cesty. První zářijovou neděli tu pořádají od roku 1784 mariánské poutě k uctění Černé mikulovské madony.

Z vrcholu je nádherný výhled, i večer, kdy svítí nejen Mikulov, ale i okolní dědiny až po ty rakouské.

Mikulovský hrad před tureckým nebezpečím a na ochranu obchodní stezky vedoucí mezi Brnem a Vídní zabezpečoval Kozí hrádek. Dnes vyhlídková věž sloužila jako dělostřelecká bašta, z ní se otevírá nádherný pohled na město. Stojí na vápencovém kopci nad rozsáhlým židovským hřbitovem.

Mikulovská židovská komunita

Mikulovská židovská komunita byla velmi rozsáhlá, v dobách největšího osídlení tu stálo 317 domů, z ghetta zůstalo torzo, synagog tu židé měli 12, nyní je tu jediná. Ve městě najdete ve sklepení zrekonstruovanou středověkou mikve, židovskou očistnou lázeň.

Po tři staletí bylo mikulovské ghetto sídlem zemských rabínů, od křesťanského obyvatelstva oddělené kamennou zdí.

V letech 1553 až 1573 tu v talmudské škole působil rabbi Jehuda Loew ben Bezalel, údajný stvořitel Golema, než ho později povolali do Prahy.

Komunita byla zlikvidována za Protektorátu, domy byly zničeny, to se dělo záměrně i po válce.

Jeskyně na Turoldu

Při návštěvě města byste neměli vynechat jeskyně na Turoldu, což je vápencový vrch na kraji města. Kolem vede cesta na Pálavu nebo také, jak se říká, Pavlovské vrchy. Jeskyně nemají klasickou krápníkovou výzdobu, jsou tu ale sintrové povlaky a trsy kalcitových krystalů. V podzemí, kde mají zimoviště netopýři, je i poměrně velké jezero s kolísavou hladinou, to podle stavu podzemních vod.

Ve městě najdete řadu cukráren, kaváren, restaurací, infocentrum najdete na náměstí. Určitě ochutnejte víno, zdejší slavnosti zralých bobulí jsou vyhlášené, to ale pak není v Mikulově k hnutí a ceny podle toho také vypadají.

Pověst o vinařských nožích

Vinařské nože se do znaku Dietrichštejnů a potažmo města Mikulova podle pověsti dostaly, když Otto Dietrichštejn při plavbě do Svaté země roku 1096 padl se svým sluhou Gothardem do zajetí řeckých pirátů. Oba byli prodáni jako otroci ikonskému sultánovi. V sultánových službách sloužili jako zahradníci, pěstovali vinnou révu a během zajetí spotřebovali dva vinařské nože. Při práci se dozvěděli, že sultán má být otráven, a tak panovníka o atentátu informovali. Ten jim dal svobodu a peněžní odměnu. Když se vrátili do Evropy, nechal si Otto do erbu vložit oba nože.

www.infomikulov.cz

Vlastní