Reformátor Petr I.: Jeho carský dvůr čpěl na dálku špínou a nejen to

Postelový vlastenec

„Car nás poctil,“ zní odpověď mnoha dam z doprovodu panovníka Petra I., zvaného Veliký, na otázku pruské princezny, které se zdá, že v carově doprovodu je při oficiální návštěvě neúměrné množství těhotných. Píše se rok 1717 a car Petr s carevnou Kateřinou přijíždějí do Pruska se čtyřsetčlennou dvorní dámskou suitou, těhotná je každá čtvrtá. Petr není jen veliký státník, ale především veliký holkař. Na to, že je otcem bezpočtu levobočků, si zakládá, domnívá se, že to je projev ryzího vlastenectví.

První moderní Rus

To o něm tvrdili jeho současníci, to proslovovali velmi nahlas, v ústraní ale zároveň podotýkali, že jen těžko se hledá větší megaloman, prchlivec, despota a totální alkoholik. Svět obdivoval jeho reformy, ale máloco věděl o opravdovém životě v Rusku, vše bylo draze vykoupeno, a nejen penězi, život nebyl ničím. Podobně se choval o pár století později „rudý car“ Josif Vissarionovič Stalin. Ruský titul car je to samé, co v latině caesar. Tento pojem bral Romanovec Petr, který se narodil v roce 1672, doslova. Romanovci měli sadismus a brutalitu v genech, jinak by se také neudrželi na trůnu. Jeho otcem byl oficiálně Alexej Michajlovič I. (1629 – 1676), kterého sice pokládali za liberálnějšího panovníka, ale asi to žádný lidumil nebyl, po lidovém povstání dal po mučení popravit přes 7000 lidí. Plození potomků bylo ve většině dynastií, západoevropské nevyjímaje, věcí cti, přičemž se většinou kladl důraz na mužské potomky. V Rusku se to ale tak nebralo, okamžitá mužská potřeba mohla potkat každou ženu, na věku nezáleželo, a vzhled už vůbec nebyl brán v potaz. Petr se narodil v Moskvě jako čtrnácté nemanželské dítě plodivého despoty. Mezi svými degenerovanými sourozenci byl jediný zdravý a silný. Ve smečce si vydobyl své místo, a to již nikdy nepustil. K pozdějšímu, tolik proklamovanému osvícenství ale bylo ještě daleko.

Chtěl zaškrtit svého otce

S Petrem se na trůnu nepočítalo, Alexej ustanovil za svého následníka nejstaršího potomka Theodora (Fjodor), ale ten zemřel 1682 ve dvaceti letech. Podle dokumentů to byl křivičný skřet. Dětství Petr prožil se svou matkou Natalií Naryškinovou, druhou ženou cara Alexeje, ve vesnici Preobraženskoje. Tady měl budoucí car k dispozici, tzv. potěšné pluky, vojáci měli careviče bavit nácviky boje a fingovanými bitvami. Z nich si později vybudoval osobní gardu, která mu pomohla zlomit moc tradičních elitních vojenských oddílů strelců. V době Theodorova úmrtí bylo Petrovi devět let. Ruští bojaři ho prohlásili spolu s jeho bratrem Ivanem za spoluvládce. Protože Ivan byl slabomyslný, vlády se měla jako regentka ujmout jejich sestra Sofie. Její vláda ale neměla dlouhé trvání, Petr v roce 1689 se skupinou několika přátel a části přeběhlých střeleckých oddílů Sofii sesadil a nechal zavřít do kláštera. Kdo byl Petrovým otcem se neví, ale zřejmě to byl někdo z blízkých přátel cara Alexeje. Svého domnělého otce potkal mladý Petr po několika letech: Uškrtím tě, jestli se nepřiznáš, žes spal s mou matkou…“ vztáhl na nebožáka car ruce. Vyděšený muž před obrem, který měl velkou sílu a měřil přes dva metry, padl na kolena a zablekotal: „Co k tomu mohu povědět? Snad jen to, že jsem nebyl sám…“ O jeho dalším osudu se prameny nezmiňují.

Samouk na trůně

V okolních dynastiích byli panovníci na vládnutí připravováni, španělský, francouzský, anglický, německý i další dvory se snažily být na úrovni. Petr vyrůstal jako kůl v plotě, ale přirozený intelekt v něm probouzel touhu po vědění, takže se začal zajímat o vše pokrokové, což v domácích poměrech bylo novum. Když si uvědomil potenciál říše, kterou má ovládat, vzhledem k západnímu světu, viděl, že je nezbytné převzít co nejvíce zkušeností z venku. To byla ta dobrá stránka „moderního Rusa“, nebál se se zcela zaostalým národem experimentu, na druhou stranu je jasné, že právě zaostalost mu nahrávala, s poddanými i se svým blízkým okolím si mohl a také dělal, co chtěl.

Podnikl několik cest po Evropě a poznatky byly zcela jasné – Rusko potřebuje rozvinutý průmysl a moderní armádu. Z Ruska začal budovat skutečnou velmoc – zasahovala od Baltu k Tichému oceánu. V důsledku obdivu k Západu, zároveň jako pevnost proti Švédům, dal zbudovat Sankt Petersburg. Město, které nazval svým jménem, si nikterak nezadá se západními metropolemi a jej nedokázala zničit ani německá vojska za druhé světové války.

„Jsem obyčejný žák a hledám učitele,“ bylo carovým prvotním heslem. Při svém putování cizinou se naučil řadu řemesel, získal i cit pro architekturu a umění, čehož je nynější Sankt Petersburg dokladem.

„Napráskej své couře!“

Vraťme se ještě na pruský dvůr. Naparádění a navonění dvořané byli naprosto zděšeni „pokřtěnými medvědy“, jak nazval jeden z německých šlechticů ruskou státní návštěvu. Museli si k nosům přikládat kapesníčky s voňavými solemi, aby vydrželi zápach carské suity. Dámy, které se také samy nemyly každý den, padaly do mdlob při pohledu na zablešené dvořany z Východu. Petr se rád předváděl jako lamželezo, svému pruskému protějšku ukazoval, jak umí v prstech ohýbat mince, ale zjevem působil zcela odpudlivě. Byl sice opálený, což velmi kontrastovalo s alabastrovostí pruské šlechty, ale část tmavé pokožky tvořila špína. Čisté šaty v pořádku dlouho neudržel, ve špíně chodil s oblibou, či spíše mu na tom nepřipadlo nic divného.

Pruský král Bedřich Vilém I. se nestačil divit, když uviděl setkání cara s jeho neteří, vévodkyní meklenburskou. Petr zavýskl, popadl ženu, serval z ní šaty a téměř před očima jejího muže si ji vzal. Paroháč se raději díval jinam. To bylo velmi časté – přihodilo se to také jistému kapitánu Černichovi. Jeho žena byla carovou milenkou a matkou sedmi dětí, kdo byl jejich otcem, se raději nikdo neptal. Vše bylo pořádku do doby, kdy od ní car chytil venerickou chorobu – je otázkou, zda ji naopak nenakazil. Když se to dozvěděl, vzkázal nešťastnému Černichovi: „Koukej té své couře napráskat!“

Město natržených nosů

Sankt Petersburg i nedaleké Petrodvorce (Petergof) jsou architektonicky vyvážený nádherný komplex. Jen na okraj, město, které později neslo Leninovo jméno, nenáviděl Stalin téměř patologicky, zrovna jako tajemníka zdejšího bolševického výboru Sergeje M. Kirova, jehož nechal nesporně zavraždit, protože se stal populárnější než od neštovic poďobaný Gruzínec.

V roce 1703 vyhlásil Petr I.,: Město, které stavím a které ponese mé jméno, bude metropolí Ruska. Aby se město zalidnilo, byly sem nahnány tisíce obyvatel Moskvy. Při stavbě hynuli lidé ve velkém. Údaje o úmrtí se rozcházejí na číslech 100 až 200 tisíc obětí. Nevolníci na stavbách pracovali po pás ve vodě, car se účastnil stavebních prací a kdo podle něho pracoval špatně, toho sám nemilosrdně bil obuchem. Jeho devótní dozorci trhali lidem, kteří podle nich málo dělali, nosy. Ztráty na civilním obyvatelstvu byly při stavbách větší než při jeho permanentních vojenských konfliktech.

Caropilec i car opilců

Petr pil vše, co teklo a obsahovalo alkohol. Jeho cesta po západní Evropě byla jeden velký alkomejdan. Za den a noc v Antverpách zdolal se svými kumpány 270 lahví vína, jindy to prokládal vodkou, pivem, medovinou.

„Je to jedna z největších hříček přírody, jaké jsme měli možnost spatřit,“ bavili se roku 1717 Pařížané, když Petr se svou bandou zavítali do francouzského města. Při recepci se opět ukázal ve svém světle nepřekonatelného pijáka, a jedna z položek, které mu předložili po akci k proplacení, byla za jeho převléknutí a umytí, protože se krom jiného pomočil.

Pijácké akce u něho s přibývajícím věkem a zdevastovanými orgány vyvolávaly halucinace a stihomam.

Podobenství se Stalinem zřejmě není náhodné, jeho pitky s přáteli byly pověstné, hlavně ponižování celého okolí, které mu ze strachu pochlebovalo a předhánělo se v servilnosti. Petrovy záchvaty zuřivosti končily sadistickými výlevy. Ze strachu před vlastními postihy mu jeho agenti donášeli falešná svědectví o chystaných spiknutích. Údajného vůdce vzpoury zatkli a krutě mučili. Než carodjel na cestu po Evropě, rozkázal, aby vyhrabali mrtvolu slavného zbojníka Miloslavského, který již dvanáct let odpočíval v hrobě.

„Nechte jeho mrtvolu odvézt prasaty na popraviště a rozsekejte ji na kousky,“ přikázal. Tělo ve značném rozkladu museli katovi pomocníci rozčtvrtit a hned vedle sekali na menší kousky vůdce spiklenců, z nichž na Miloslavského pozůstatky kapala čerstvá krev. Hlavy obou byly poté nabodnuty na kůl.

Těla byla znovu poskládána a vystavena vedle. „Je to výstraha pro všechny ostatní,“ hřímal Petr a vydal rozkaz, že budou hnít tak dlouho, dokud se nevrátí z ciziny. Na jedné straně založil církevní synod, který upravoval regule pravoslavné církve, ale jeho zlatým hřebem byl jeho alkoholický spolek „Nekonečně výstřední, svrchovaně nesmyslný, neustále opilý synod šašků a bláznů.“.

Společenství mělo za hlavní úkol mnohadenní pijatiky, v čele spolku stál někdejší Petrův učitel Nikita Zotov. „Přines trychtýř!“ velel Petr Zotovovi. Trychtýřem poté car lil svým kumpánům vodku do krku. Nikita seděl na vyvýšeném trůně a na ostatní zvracel. Z místnosti nebylo úniku, u dveří stála stráž, všude se váleli opilci, mezi nimi se s divoce planoucíma očima proháněla monstrózní carova postava.

Museli kousat do mrtvoly

Historické anály vypočítávají Petrovy dovednosti a jeho zájem o vše možné – od stavitelství, přes řemesla, zájem o kulturu, rozvoj vojenství, až po jeho zálibu v lékařských vědách. Obvykle ho líčí jako opravdového renesančního člověka, téměř da Vinciho probouzejícího se Ruska. Zatímco da Vinci bádal, Petr experimentoval mnohdy velmi morbidně, a hlavně bez možnosti odporu protistrany. Proslulá byla jeho záliba při pitvání nebo zubařských zákrocích. V Nizozemí se seznámil s otvíráním lidských těl v zájmu lékařské vědy. Když se po vydatném obědě odebral se svým doprovodem k pitvě a dvěma jeho kumpánům se udělalo špatně, přinutil je kousnout si do mrtvoly. Sám pitval, zcela bez zkušeností, vdovu po svém nevlastním bratrovi Theodorovi Třetím, Martu Apraxinovnu, o které se u dvora tvrdilo, že byla ve svých téměř padesáti letech pannou.

Neméně razantně si vedl při svých „zubařských zákrocích.“ K rozhodnutí, že bude trhat zuby, dospěl, když byl jednou náhodným svědkem extrakce. „Já rozhoduji, který zub je zdravý,“ – během jedné noci jeho rukama prošlo na 250 dvořanů; měli smůlu, že se mu v paláci připletli do cesty. Rval zuby doslova na potkání. Protože měl primitivní nástroje a ohromnou sílu, někdy i se zubem šel ven kus dásně. Své úlovky si schovával. Krev v něm vzbuzovala zvířecí pudy, řadu lidí sám ubil, mučení pro něj bylo potěšením, nářek a bolest oběti mu zvyšovaly apetit.

Kabinet kuriozit a hrůzy

V Sankt Petersburgu je na nábřeží Něvy velký palác známý pod názvem Kunstkamera. Rusové jsou na cara velmi pyšní a nezřídka začínají větu „Za Petra Velikého se…“ V současnosti jsou sbírky v obludáriu uspořádány jako velké muzeum kuriozit. Nebyla to ale badatelská vášeň pro mimořádné hříčky přírody, Petr si liboval ve zrůdnostech a své exponáty nebral jako výukové materiály. Kurátorem byl obludně znetvořený trpaslík, kterému Petr slíbil, že se po smrti dočká naložení do lihu a vystavení coby exponát vedle muže bez přirození. Nacházely se tu pohlavní orgány hermafrodita, pětinohá ovce, různě deformované plody.

Obzvláštní potěšení mu dělal dar od pruského krále Bedřicha Viléma- v lihu naložený penis. Petr v položertu vyzval svou druhou choť, císařovnu Kateřinu, aby úd políbila. Neměla moc na výběr, kdyby odmítla, Petr jí chtěl nechat srazit hlavu.

Nyní jsou v Kunstakameře i různé etnografické a umělecké předměty z celého světa, ale základ byl, jak řečeno výše.

Careviče ubičoval k smrti

S přibývajícím věkem a alkoholickou paralýzou byl Petr stále paranoidnější. Stihomam ho vedl k myšlence, že ho chce zabít jeho syn Alexej. Ten byl líný slaboch, žijící v neustálém strachu z otce. Petr nakonec Alexeje oženil, ale ten zkopal svou manželku do břicha, takže sice porodila, ale krátce na to zemřela. Alexej začal proti Petrově vůli žít s milenkou. V roce 1718 Petr rozhodl – Jestli se nepolepšíš, vydědím tě a zbavím následnictví. Alexej prchl za hranice, ale Petrovým zvědům se ho brzy podařilo přivést zpět. Po dlouhém mučení ho Petr ubičoval k smrti.

S hlavou milence na nočním stolku

Než se Petr oženil s Kateřinou, byla jeho ženou Jevdokija Fjodorovna Lopuchinová. Brzy ho začala nudit, ostatně žen měl, kolik chtěl, tak ji nechal zavřít do kláštera. Tam žila jako mniška Helena, jenže měla tu smůlu, že se zamilovala do Štěpána Glebova, důstojníka armády. V cele s kapitánem vesele souložila, ostatní sestry ji kryly. V té době jí bylo přes 40 let, neměla zuby a velmi ji sužovalo revma.

Ani její zubožený stav nenechal Petra na pokoji, protože s bývalou carevnou se nemůže jen tak obcovat. Glebova nechal narazit na kůl, kde se trápil skoro celý den, Jevdokijebyla zbičována mnichy a pak přemístěna do jiného kláštera.

Ačkoli sám byl car nenapravitelný děvkař, od svých žen vyžadoval naprostou věrnost.

Když se dozvěděl, že mu Kateřina zahýbá s jeho kancléřem Vilémem Monsem, nechal ho stít, se záminkou, že se kancléř dopustil finančních machinací. Kateřina se popravy účastnila, ale s kamennou tváří, vůbec nedala najevo, že zná příčinu verdiktu. To Petra rozzuřilo. Takovou chladnokrevnost od ní nečekal.

Když šla po nějaké době večer spát, našla Monsovu hlavu na nočním stolku naloženou v lihu. Kateřina vedle této mužovy „pozornosti“ dokázala normálně spát, po nějaké době nádobu Petr rozkázal odstranit.

Zemřel jako blázen

„Je to muž s velikým temperamentem, lehce se rozohní a je velice hrubý a bezohledný. Ještě svou přirozenou vznětlivost zvyšuje pitím pálenky ve velikém množství. Často trpí nekontrolovatelnými pohyby po celém těle, dokonce jeho hlava jimi trpí,“ napsal v roce 1698 anglický biskup Burnet, který se měl starat o Petra a jeho doprovod při jeho návštěvě v Londýně. Carův špatný stav se stále zhoršoval. Třebaže bylo Petrovi třicet let, následkem nevázaného sexuálního života násobeného alkoholismem a nezřízeným apetitem z něho byl dokonale zničený člověk. Přitom ale stačil neustále válčit s okolními státy, z Ruska udělat námořní mocnost, vynutit si přístup k Azovskému moři i Baltu, uzavřít mír s Turky, a hlavně 28. 7. 1709 v „severní“ válce porazil u ukrajinské pevnosti Poltava svého největšího soupeře – Švédy v čele s králem Karlem XII. To bylo Petrovi 37 let, ale ač normálně by měl být na vrcholku sil, pijácká devastace a venerické onemocnění ho pomalu ničily.

Největší z ruských carů a „první moderní Rus“ zemřel v 53 letech na cirhózu jater spojenou se syfilidou. Ještě před svou smrtí udělil milost odsouzencům na smrt a k nuceným pracím, kromě vrahů a lupičů. Už nestačil napsat svou závěť.

„Jeden jediný člověk proměnil největší říši světa,“ poznamenal později Voltaire, „je hrozné, že právě tomuto reformátoru lidí chyběla základní ctnost - lidskost…“

Měděný jezdec

Symbolem Sankt Petersburgu, pojmenování Petrohrad se vztahuje historicky pouze k létům 1914 a 1924, je jezdecká socha cara nazvaná Měděný jezdec. Na náměstí Děkabristů kousek od Něvy nedaleko Admirality stojí na žulovém balvanu monument, který nechala na památku svého předchůdce v roce 1782 postavit carevna Kateřina Veliká. Zatímco dříve byl nehasnoucím symbolem města křižník Aurora, nyní turistická atrakce, v současnosti ji plně vytlačily vzpomínky na carismus. K Petrovi se město hrdě hlásí, další socha stojí o kus dál na nábřeží naproti Petropavlovské pevnosti a představuje cara coby lodního tesaře. Ale nejzdařilejší je v samotné Petropavlovské pevnosti. Petr sedící na trůně má proti tělu téměř dětskou hlavu, která je častým dotykem vyblýskána jako kulečníková koule.

Jantarová komnata

Jeden z novodobých divů světa, jantarová komnata, místnost poskládaná z desítek tisíc kousků leštěné zkamenělé pryskyřice, který dostal darem Petr I. roku 1716 od pruského císaře Bedřicha Viléma I. Téměř šest tun jantaru bylo poskládáno do sto dvaceti devíti obrazců a byla umístěna v panovnické rezidenci Carské Selo, nyní Puškino. Při vpádu Němců do Ruska byla rozebrána a uložena do beden. Němci se jich zmocnili a stopy po jantarové komnatě mizí koncem války v Královci, nynějším Kaliningradu. Její úkryt je od té doby předmětem spekulací. Koncem minulého století se začalo s její rekonstrukcí, znovu představena veřejnosti byla v roce 2003.

Petr Veliký (9. 6. 1672 – 28. 1. 1725)

Carova osobnost byla velmi komplikovaná a bizarní, ale určovalo a formovalo ji prostředí, ve kterém vyrůstal. Rusko bylo totálně zaostalý stát ve všech oblastech, lidský život měl cenu jen tehdy, když se dal zpeněžit. Přes veškerá negativa je obdivuhodné, co se Petrovi za pomocí drastických metod povedlo – vytvořil stálou armádu a církev podřídil státu. Zásadní reorganizací prošla také státní správa, zemi rozdělil na osm gubernií. Za jeho vlády byla otevřena řada škol, i pro děti ze středních vrstev, do Ruska lákal cizince, aby zde zakotvily řemeslnické cechy. Nechal zbudovat Sankt Petersburg, jedno z nejhezčích měst v Evropě. Podporoval námořnictvo, expedice na Sibiř, nechal stavět plavební kanály, provedl reorganizaci kalendáře, ze všeho se platily daně, takže měl značné příjmy pro státní pokladnu, založil první ruskou knihovnu.

Zanechal po sobě impérium rozkládající se od Archangelska ke Kaspickému moři a od Baltu až k Tichému oceánu. Na despotického pijáka to zase není tak málo.

Bedřich Vilém I.

Současník Petra Velikého, psychopat na pruském trůně, malé postavy, vážil metrák a půl, v pase měl přes dva metry. Terorizoval všechny, se kým přišel do styku, rodinu nevyjímaje, brutální sadista mlátil kohokoli na potkání rákoskou. Kdo se bránil, riskoval smrt. „Máte mě milovat a ně se mě bát!“ ječel, když někoho dopadl a zmlátil. Kvůli malému vzrůstu vytvořil svou Postupimskou granátnickou gardu, jedinou podmínkou pro přijetí byla minimální výška 180 centimetrů. Jako Petr, i Bedřich byl nezměrný opilec a opovrhoval uměním. „Lov“ na vysoké muže se stal jeho životní vášní, rekrutoval je i při návštěvách v okolních zemích.

Carevna Kateřina I.

Narodila se jako Marta Skavronská, Petr se s ní oženil v roce 1712, kdy byla po sedm let jeho milenkou. Za družičky jim šly jejich dcery. Podle historika Troyata se „nebála jaktěživo džberu vodky.“ To maximálně vyhovovalo Petrovi. Kateřina vládla dva roky, za tu dobu utratila za kořalku 16 000 rublů, za víno 700 tisíc. Stala se z ní opilá stařena, nečesaná, často pomočená. Zemřela tlustá, prolezlá venerickými chorobami, zničená četnými porody, a hlavně alkoholem. Bylo jí 43 let.

Prameny: Karl Shaw: Královský babylon, 2000, Geoffrey Regan: Rozhodující bitvy, 1994, Atlas světových dějin,1999

nasregion.cz/osvicenecky-car-petr-i-veliky-byl-schopen-tech-nejsilenejsich-krutosti-i-ve-vlastni-rodine-

nasregion.cz/rusky-car-petr-i-veliky-byl-opravdu-veliky-jak-postavou-tak-vizemi-a-obetmi-ktere-jejich-naplneni-stalo-

nasregion.cz/z-pradleny-ruskou-carevnou-stacilo-se-jen-zalibit-petr-i-velikemu-

cs.wikipedia.org/wiki/Petr_I.Veliký