Článek
Kouzla, čáry, pověry na straně jedné – na druhé udání, právo útrpné a povětšinou smrt. Takový byl středověk. Cokoli se dalo svést na čarodějnice. Někdy zloba, zášť, jindy zase zmocnění se majetku. Tak jako na Šumpersku, kde řádil pověstný Jindřich František Boblig z Edelstadtu, známý z románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, později zfilmovaného. Sám poslal na hranici 180 lidí.
Ale tomuto moravsko-slezskému šílenství předcházely jiné procesy. První zaznamenaný podle městského příslušného práva se konal v roce 1540 ve východočeském Náchodě. Tehdy patřilo panství bohatým Smiřickým.
První procesy
V Náchodě odsoudili Markytu, (Markétu) manželku městského drába obviněnou z čarodějnictví.
Dotyčnou dostalo do rukou soudců objevení skrýše kradených věcí v náchodském městském špitále. Když ji mučili, obvinila místního občana Martina Berana, že je zlodějina jeho záležitostí. Beran ji na to, také při mučení, osočil z čarodějnictví. Prý mu měla připravovat očarované jídlo, po kterém měl ztratit zájem o jistou pastýřku, naopak měl podlehnout Markytině dceři. Kat v mučírně přitvrdil, Markyta vše v hrozných mukách doznala, jako čarodějnici ji upálili na hranici.
Expozice útrpného práva v šumperském muzeu
Velkou čarodějnickou aféru zaznamenali ve velkobítešské smolné knize. To byly městské anály, kam se zapisovaly výpovědi při vykonávání útrpného práva, tedy mučení. Ve městě v sedmdesátých letech 16. století proběhla řada soudů s čarodějnicemi. Během 5 let tu odsoudili dvě desítky žen pro travičství a kouzlení proti dobytku.
Šílenec a sadista
Šumpersko bývalo vždy kraj Bohem zapomenutý, nehostinný. Přesto se tu ve jménu Boha odehrávaly nejtemnější kapitoly středověku – čarodějnické procesy. Nádherná krajina pod Jeseníky poskytla děsivou kulisu pro hlavního inkvizitora Ferdinanda Zachera ze slezské Nisy, sloužícího biskupovi F. Wazovi. Zacher byl vzorem pro proslulého Františka Bobliga ze Zlatých Hor. Tažení proti nečistým silám obhajovala katolická církev prostřednictvím inkvizičních tribunálů, i když za nimi stála jen touha po majetku a ovládání lidí. Jménem Ukřižovaného se děly příšerné zločiny, za něž zpočátku pykali jen nevědomí a chudí, postupně se s nenasytností a fanatismem začaly vztahovat i na majetné vrstvy. Stačilo nařčení, náznak a byl konec. Mučení nemohl nikdo vydržet, metody výslechů byly nelidské, a přesto namířené proti lidem.
Obávané Kladivo na čarodějnice
Kladivo na čarodějnice na Šumpersku
První hranice na Jesenicku vzplála 1682, poslední popravy proběhly v Šumperku 1692. Zahynulo 63 osob, včetně děkana Lautnera. Ve Zlatých Horách popravili 85 lidí. Upáleno bylo i 23 dětí, nejmladší roční. V knížectví bylo upáleno přes 200 lidí, v Nise/polsky Nyse/ skončilo na hranici 42 žen, , v Jeseníku 102 osoby, Glucholazy 22 a v Opavě 2.
Za vlády Žerotínů plály hranice
Velkolosinský renesanční zámek je téměř pohádkový, tři patra nadýchaných arkád provzdušňují ze tří stran monolit sídla zvýrazněného vysokou věží. Před husitskými válkami patřilo území králům, ti panství přenechávali šlechtě. Šumperské panství s Losinami, prý se tu losi vyskytovali, odtud název, zakoupili moravští Žerotínové.Patřilo jim přes tři sta let. Žerotínové byli velmi vzdělaní, milovníci umění, na zámku je část jejich sbírek, ve městečku založili lázně, které sami hojně využívali, prosperitu přinesla i výroba ručního papíru. Velkolosinský zámek je znám především z Vávrova Kladiva na čarodějnice, procesy probíhaly za neomezené vlády Angelly Sibily Galové, sestry Přemka III. ze Žerotína.
Zámek moravských Žerotínů ve Velkých Losinách
Čarodějnické procesy na Šumpersku započaly v roce 1678, kdy o Velikonocích z kostela v Sobotíně odnesla žebračka Marina Schuchová posvěcenou hostii, kterou chtěla údajně podat nemocné krávě. To tehdy bylo vnímáno jako čarodějnictví. V nedalekém Slezsku se to tenkrát domnělými čarodějnicemi jen hemžilo, a tak vyvstalo podezření, že se objevily také na Šumpersku. Proto byl z Olomouce povolán na panství zkušený inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který se angažoval právě při čarodějnických procesech ve Slezsku. Boblig byl až fanaticky přesvědčen o existenci čarodějnic a snažil se jich zbavit za každou cenu. Touha po majetku obětí údajně stála až na druhém místě. Hmotný majetek upálených navíc nekončil v Bobligových rukou, ale v držení majitelů panství, tedy knížete z Lichtenštejna a hraběnky z Galle. Inkvizitor však měl zajištěn stálý plat.
V šumperské expozici je vzpomenut také film Kladivo na čarodějnice
Nejprve jen chudina
Na Šumpersku zemřelo na hranici několik domnělých čarodějnic a čarodějníků. Mezi nimi třeba bohatý měšťan Kašpar Sattler i jeho manželka Marie Sattlerová, která se k čarodějnictví přiznala poměrně brzy, protože byla velmi vystrašená z mučení. Proto s ní také mohl inkvizitor docela snadno manipulovat a dostat z ní jména dalších čarodějnic a čarodějníků, která chtěl slyšet. Ve známém filmu Kladivo na čarodějnice Otakara Vávry z roku 1969 je tento průběh výslechů ukazován jako paralela k vykonstruovaným politickým procesům za komunistického režimu v 50. letech minulého století.
Čarodějnice s ďáblem, středověká představa
Hrůzná muka pro děkana Lautnera
Marie Sattlerová při výslechu označila za služebníka ďábla také rodinného přítele a děkana Kryštofa Aloise Lautnera. To se Bobligovi hodilo, protože Lautner s mučením zatčených nesouhlasil a byl odpůrcem čarodějnických procesů. Ty, které probíhaly ve Slezsku, se děkana osobně dotkly, protože Boblig poslal na hranici jeho tetu. A dne 18. září 1685 byl upálen také Lautner, po pěti letech věznění a mučení na Mírově a v Mohelnici. Lautner dlouho odolával mučení a odmítal se k čarodějnictví přiznat. Na jaře roku 1683 absolvoval bez doznání tři stupně tortury, což mělo svědčit o jeho nevině. Ovšem fanatický Boblig tvrdil, že překonat utrpení pomohl děkanovi ďábel, a je tedy jistě usvědčen z čarodějnictví. O rok později již Lautner kruté mučení nevydržel a přiznal se.
Z expozice v polské Nyse
Kryštof Alois Lautner je asi nejznámější obětí čarodějnických procesů. Narodil se někdy v roce 1622 v Šumperku, přesné datum jeho narození není známo. Ví se však, jak se jmenovali jeho rodiče – Zachariáš a Dorota Lautnerovi. O dětství Kryštofa Aloise Lautnera se také nedochovaly žádné zprávy. Studium absolvoval nejprve v Olomouci, dále v Landshutu v Bavorsku vystudoval teologii, ve Vídni právo a filosofii. Z roku 1656 pochází zpráva o jeho vysvěcení na kněze v Olomouci. V roce 1668 se stal v Šumperku děkanem. Podle dochovaných dobových záznamů byl děkan Lautner oblíbeným šumperským duchovním, který navíc vynikal v několika oborech. Uměl hrát na housle, vyznal se v astronomii, dle skladby jeho knihovny ovládal několik jazyků – češtinu, němčinu, italštinu a francouzštinu.
Do dnešních dnů se dochoval seznam Lautnerových knih, který zahrnuje více než 300 položek širokého zaměření. Na dobu 17. století se jednalo o rozsáhlou knihovnu. Podle záznamů sepsaných po zatčení měl Lautner vlastnit také celkem 42 svazků „kacířské“ literatury, což mu v procesu jistě přitížilo.
Výslech čarodějnice
Divoký sled událostí se rozeběhl, jak ho známe z filmu, porodní bába Dorota Groerová si postěžovala před Velikonocemi 1678, že ji špatně dojí kráva. Pro ni ukradla při mši v kostele žebračka Schuchová hostii, ale dozvěděl se o tom farář. Od něho hraběnka a výsledkem bylo, že za 13 let se Bobligovi podařilo po mučení usvědčit 39 lidí, včetně 3 kněží. I majitelka papírny Goetlicherová skončila na hranici, oheň plál i v nedaleké slezské Nise, nyní polské. Nedostudovaný právník Boblig dokonce za mučení a popravy vymáhal vysoké poplatky, šlo mu hlavně o zisk. Umřel naprosto spokojeně, ve vysokém stáří, pochován je v Olomouci, neví se prý kde. Bylo mu asi 84 až 85 let. Většinu majetku upálených (teoreticky měl připadnout státu) si rozdělil s losinským panstvem.
Pec na čarodějnice
Nedaleko českých hranic leží polské město Nisa/Nysa. Tady začaly inkviziční procesy, ve zdejším zámku je jim věnováno muzeum, zrovna jako v Šumperku.
V čarodějnické kuchyni
Kníže biskup Waza se ve městě zdržoval málokdy, věnoval se záležitostem u dvora, jeho úřad přebral biskup Liesch,který byl posedlým vymítačstvím. Kat měl práce víc než dost.
Nejhorší řádění postihlo obyvatelstvo v letech 1638 - 1648, řádil mor, a to byla dobrá záminka k rozpoutání procesů. Biskupská administrativa přikázala radnici vyčlenit zvláštní budovu pro zadržené čarodějnice, rovněž musel být neustále v permanenci kat. Na Lieschův příkaz postavili pec, „měla být neprodleně uvedena do provozu, aby spravedlivou smrtí byly čarodějnice potvory odervány ze svazku s ďáblem“, 26. září 1639 v ní upálili 26 žen.
V roce 1651 v peci upálili dalších 42 žen. V tomto roce mělo být upáleno na 200 lidí. Poslední proces se konal 1689. V roce 1701 nechal odlít biskup Neuburg zvon s nápisem „Zvuk zvonu sv. Anny ať vyplaší čarodějnice z knížectví.“Král Bedřich II. Velký nakázal zrušení mučení, to platilo i na niské knížectví, kde tyto tendence stále byly živé.
Pronásledování bylo rozšířeno již ve středověku, písemný podklad dostalo za papeže Innocence VIII. Jeho bula Summis desiderantes dala vzniknout jedné z nejďábelštějších knih novověku – dílo dominikánských inkvizitorů Sprengera a Krämmera „Malleus maleficarum“ (Kladivo na čarodějnice). Obsáhlá kniha popisovala do detailů jak čarodějnice vypadá, jak se chová, jak čaruje a jak má proti ní inkvizice postupovat. Tato „kuchařka“ sadismu obsahovala všechny možné ingredience, jaké ve svých představách dokázaly lidské stvůry vyplodit.
Upálení čarodějnic
Kladivo bylo „biblí“ pro tisíce jejich následníků. V Evropě inkviziční hranice dohořívaly, Slezsko se hotovilo k protiďábelskému tažení. Procesy zde lze dělit do tří etap – 1. roku 1622, 2.- 1634-1648, 3. – 1651 a 1684.
Papež mučení zakázal
Oficiální katolická církev se od knihy ostře distancovala. Hlavní podíl na ni má zřejmě Kammer. Kvůli svým sexuálním úchylkám musel odejít z Innsbrucku. Papež Pius V. Kladivo zařadil na index zakázaných knih, přesto byla po bibli druhou nejtištěnější. Papež zakázal v papežském státě čarodějnické procesy, ale hrabivost byla mocnější.
Po stopách procesů vede cyklostezka
Čarodějnické modlitby
Texty přivozující kontakt s ďáblem byly součástí obžaloby při procesech. S těmito zaříkávadly měl létat čarodějnice na pekelný sabat, na místo, kde se oddávaly pekelníkovi. (Na Jesenicku Petrovy kameny.)
Vytvářeli je samotní totálně úchylní inkvizitoři, kteří líčili, co se dělo ve styku s ďáblem v hrozivých, dalo by se říci psychedelických obrazech. Popisované praktiky svědčí, jací to museli být sexuální maniaci, kteří se dostávali při výsleších do extáze.
Mučení vyslovovali to, co takový magor choré mysli vyplodil. Zemský archiv v Opavě uchovává řadu textu, některé zřejmě pocházejí od Bobliga. Jsou psány německy, latinsky nebo krajovým slezským nářečím.
Je to snůška oplzlostí s vulgárním popisem pohlavních orgánů a popisem soulože.
Příklad jedné čarodějnické modlitby z wikipedie:
"Dvě kozy a jeden kozel,
všichni mají vzadu prdel.
chceš-li se mnou dneska spát,
kozí bobky musíš žrát."
Krom Šumperka a polské Nysy a Otmuchówa je expozice čarodějnictví i v tvrzi v Jeseníku.
Zdroje
cs.wikipedia.org/wiki/Jindřich František Boblig_z_Edelstadtu
Jaroslav Čechura.: Heinrich Franz Boblig. Praha:, 2024
Václav Kaplický: Kladivo na čarodějnice,1963
Muzeum Nysa
cs.wikipedia.org/wiki/Čarodějnické_procesy_ve Slezsku
