Ruina hradu Blansko s nádhernými výhledy. Prý tu řádili lupiči a zlý obr

Na vysokém čedičovém kopci (545 m) nad obcí Ryjice stojí velká zřícenina kdysi mohutného hradu Blansko. V létě, když se dá spát pod širákem a pozorovat jiskry vylétávající z táboráku, je tu nádherně. Ono ani za podmračené oblohy, když se od Krušných hor valí déšť, to není marné. Ale vidina promoknutí přece jen není moc příjemná, takže jen chvíle na focení a raději ústup. Na kopci, ve výšce 545 metrů nad mořem, se nad obcí vypínají rozsáhlé ruiny hradu Blansko. Povede vás zelená turistická značka. Do Ryjic jsem dojel z Ústí nad Labem autobusem.

Když ticho ruší havrani

Krákání havranů vytvářelo náladu jako z románu Edgara A. Poea. Po několika nepříjemných pádech na rozmočeném svahu se půda pod nohama umoudřila a mezi holými stromy zjevila mohutná zřícenina.

Cesta se pod hradem stáčí vlevo, vchod či vjezd do hradu pana Václava z Vartenberka prochází pod dlouhou zdí. U vjezdu je jedno z výhledových míst, z ruiny pak je nádherný kruhový rozhled, který i v marastovém čase neztrácí na úchvatnosti.

Od hřebenů Krušných hor se valila bílá stěna, vítr zesílil a hnal havrany kamsi nad rozsáhlé pastviny. Jen poryvy větrů přerušovaly téměř dokonalé ticho. A samozřejmě ti černí opeřenci.

Zprvu vartenberský majetek

Hrad se poprvé připomíná jako majetek Václava z Vartenberka v roce 1401. Kamennou pevnost poskytl saskému vojsku, to vyhnali královští v roce 1417.

Po dobytí Blanska střídal hrad často majitele. Vartenberkům se vrátil po bitvě u Ústí roku 1426, poté tu pobývali páni z Blankenštejna, Zikmund a Jan.

Patřil i saským protestantům

Když se na nádvoří rozhlédnete, není tu moc místa, prostor skýtal útočiště menší posádce. Ovšem není známo, jak rozsáhlé bylo podhradí. Blankenštejnové podnikali výpady na okolní panství, to bylo naprosto běžné, hlavně přes severní hranici. Proti hradu vytáhla spojená sasko-lužická vojska a Blansko dva měsíce bezúspěšně dobývala.

Když zemřel Jan Blankenštejn, majetkové spory opět přivedly na Blansko další vlastníky. Roku 1527 jej koupil protestantský šlechtic Jindřich z Bünau. Nový vlastník ho nechal renesančně opevnit. Z rodu Bünau se na Blansku do roku 1628 vystřídalo osm majitelů. Rod přinesl do Čech tzv. saskou gotiku.

Rod vlastnil i Benešov nad Ploučnicí nebo Libouchec, do země přinesli tzv. saskou gotiku. Jeden čas tu bylo i vězení, o ně se staral hostinský z podhradní hospody. Když se situace v království po roce 1620 změnila, po čase se vystěhovali i Bünauští.

To bylo v roce 1628. v tom roce Blansko prodal Günter z Bünau Kryštofovi Šimonovi z Thunu. Ten připojil hrad k panství v Krásném Březně, ale objekt ho nezajímal a Blansko zpustlo.

Pomalu se z něj stala ruina, která je turisticky přitažlivým cílem. Její záchranu si dali za cíl Ryjičtí, obci hrad patří.

Blansko patří obci Ryjice

Obnovují zdivo, zpevňují hradby. Jádro hradu je oválné, s rozměry 80 krát 50 metrů. Zřejmě mělo Blansko i dřevěné předhradí, které chránilo hrad. Z hradu se zachovala opravovaná obvodová hradba s polokruhovitou baštou a spodkem hranolovité věže.

Obytné a hospodářské budovy se nezachovaly, jsou po nich patrné terénní nerovnosti. Za války se pokoušeli provést stavební úpravy nádvoří, vzali na to kameny z hradeb, moc se to nepovedlo. Na místě bývalého paláce vznikl nový objekt s klenutou místností a vyhlídkovou terasou.

Z té je nádherný výhled po kraji, včetně komínů elektráren na obzoru. Ale je vidět i zámeček Větruše, za kopcem se skrývá další hrad chránící Ústí, jedna z nejromantičtějších zřícenin Střekov.

Blansko je asi nejhezčí zjara, když se zelenají stromy, kvetou tu i třešně a bzučí včely. Ty mají úly na farmě v obci Mírkov, odkud se dá na Blansko pohodlně vystoupat též. Odtud jsem jel stopem do Ústí.

Pod hradem stojí hrázděný dům, kde bývala nálevna. Tady se zastavoval kat s odsouzencem, konalo se tu poslední soudní sezení, kdy mohl na smrt jdoucí popít. Popravovalo se na vedlejším Šibeničním vrchu. To skončilo v roce 1756, kdy Marie Terezie zrušila hrdelní právo.

V objektu, který slouží k rekreaci, je medárna, u něj Včelí zahrádka.

Pověst o obrovi zlobrovi

Ke každému pořádnému hradu patří nějaká legenda nebo pověst. Nejinak je to i u Blanska. Bydlel tady obr.

Ale žádné dobračisko, spíš zlobr. Na rozvalinách hradu se nudil, tak vyváděl lotroviny. Většinou strašil děcka, když je chytil, což nebylo pro hromotluka nic nesnadného, svázal je a někde pohodil. Místní z toho byli naštvaní, ale nevěděli, jak se potvorného muže zbavit.

Vymýšlel různé blbosti, třeba házel po kraji velké kameny, dokonce dohodil prý až do Ústí. Také se o něm říkalo, že po stráních sbírá zmije, kterých tu bylo habaděj, dává je do koše a metá je po okolí.

Ale i obři stůňou, a to se to stalo i blanskému. Něco na něj vlezlo, byl mrzutý, zeslábl a vůbec nic ho netěšilo. Napadlo ho, že se blíží jeho konec.

K lidem pro pomoc nemohl, ti ho měli plné zuby. Tak seděl mezi zdmi rozpadajícího se hradu a skučel, až si lidé zacpávali uši.

To k němu přivedlo čarodějnici Doubravu, která žila na Doubravské hoře nad Teplicemi. Což je tedy pěkný flák cesty, a ještě do zatáčky.

„Už mě to tvé vytí nebaví, řveš tak, že nemůžu spát. Jdi se vykoupat na soutok Bíliny s Labem, pak ti bude dobře,“ řekla a po babojagovsku zmizela.

Obr slezl z kopce a pomalu se zesláblý vydal k ústí. Bál se, aby ho cestou lidé, kterým škodil, nezvalchovali. Ale ti, když viděli, že je spíš trpaslík než obávaný hromotluk, mu řekli, že se může koupat, kdy s mu zachce, dokud se neuzdraví. Ale jen když bude sekat dobrotu. Po klekání se ale musí pokaždé vrátit na Blansko.

Koupel byla účinná, obrovi se ulevilo a zas začal vyvádět. Při koupání převrhával loďky, topil lidi, pak začal chodit do hospody na pivo, ochmelen dělal rambajs, to už toho měli Ústečtí dost.

Počíhali si na něho a při koupeli ho utloukli.

Od té doby byl na Blansku klid a lidé sem začali chodit na jahody, maliny, později na výlety a koukali, jak mají v kraji hezky.

Zdroje

Hrady bez ohrady, Petr David a Vladimír Soukup, 2021, Soukup&David

August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XIV. Litoměřicko a Žatecko

Tomáš Durdík: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002

Infotabule na ruině