Na františkolázeňském frantíkovi údajně nejvíce vydělali místní fotografové

Bronzový hošík sedící na kouli svírající v rukou rybu je symbolem Františkových Lázní, nejmenšího z měst lázeňského trojúhélníku Karlovy Vary – Mariánské Lázně.

Snad jen Čurající chlapeček v Bruselu je tak populární jako soška hošíka s oblýskaným genitálem ve Františkových Lázních. V Belgii jde prý o symbol vzdoru, u nás se leští kvůli plodnosti.

Boubelatý klučina

Lázně jsou již od 19. století vyhlášeným místem pro neplodné ženy, na které ve většině případů působí blahodárně, téměř zázračně. Pozitivní účinky se připisovaly Františkovu prameni, kterému se začalo říkat Buberquelle, čili Chlapečkův pramen.

Lázně byly německé, česky tu téměř nikdo nemluvil. Pramen začaly propagovat zdejší noviny. Hned se to rozšířilo mezi místními i mezi návštěvnicemi. Panovala shoda, že „na chlapce“ je třeba popíjet vodu z Františkova pramene, dívky zase zaručovala pitná kúra z Lučního pramene.

Když letech1833 až 1834 proběhla rekonstrukce Německého domu, nyní Slovanský dům, v Praze Na příkopě, přizval architekt Fredrich Lehmann s z Františkových Lázní sochaře Adolfa Mayerla, aby do zahrady vytvořil kašnu. Mayerl vsadil na oblíbený motiv. Jako ozdobu kašny zhotovil sochu baculatého klučiny, takzvaného putto, posadil ho na velkou rybu a další mu vložil do rukou. Ryby sloužily jako chrliče vody.

Nakonec zůstala ryba jedna, kluk sedí na kouli. Kašna se německy řekne Brunnen, chlapeček buberl, spojení dává Brunnenbuberl.

Soška byla předlohou pro tu, kterou vymodeloval v roce 1934 pro květinový záhon ve Františkových Lázních. Původní plastika byla glazovaná barevná keramika, která je vystavena v Městském muzeu.

Teprve 50. leta minulého století sošce přinesla popularitu, když se u ní návštěvníci, zejména ženy, nechávali fotit.

Osahaná soška

Fotografové se snažili při pořizování snímků vykouzlit na svých zákaznicích úsměv slovy: „Chcete chlapečka? Tak chytněte Frantíka za levou nožičku!“

František, Frantík se brzy vžil, už se zapomenulo na Brunnenbuberla, němčina také vymizela.

Soška nemá ale osahané nožičky, ale do zlatova blyštivý genitál.

Plastika byla několikrát terčem vandalismu, v padesátých letech jí někdo urazil hlavu, to již byla zhotovená z kamene.

Novou sochu nainstalovali v roce 1957, zhotovil ji Vítězslav Eibl (1928 až 2009). Za dva roky plastiku zase zničili. Eibl proto vytvořil novou, ta nepřestála noc na Silvestra 1961/1962.

To už zastupitele města naštvalo a hodlali Františka vymazat z městských atrakcí.

Místo kluka Matka s děckem

Měla ji nahradit „estetičtější“ Matka s dítětem sochaře Jindřicha Wielguse.

To ale nadzvedlo fotografy, kteří z Frantíka měli slušné příjmy, sochu nechali opravit a přenášeli ji po lázních na podstavci. Radní nakonec sochu instalovali na staré místo, akce přenášecí František se jim nelíbila.

Čtvrtá, a zatím poslední verze, pochází z roku 1967 od sochařů Oskara Kozáka a Jindřicha Lendra, tentokrát byl použit nezničitelný bronz.

Původní glazovaná socha sloužila dlouhá léta ve fotoateliéru, získala barvu, jakou má chlapeček v parku. Tam si mohly dámy sáhnout stranou od zvídavých očí Františkovi, kam bylo libo.

Roku 1990 plastiku koupilo Městské muzeum, v roce 2021 jí vrátili původní vzhled.

Kraj bublavé vody

Studené kyselky v kraji jsou zaznamenané kolem roku 1400. Voda sloužila na soumarské stezce jako přírodní občerstvení. Její doporučení k vnitřnímu použití vydal doktor von Andernach v roce 1565. Už v roce 1603 byl u nynějšího Františkova pramene odpočinkový dům.

Časem přibyly hostinec a dokonce jakási koupelna. Zisk z očisty šel do pokladnice Chebu. Voda byla tak dobrá, že ji po okolí roznášely nosičky v putnách. Těm se ale, podle nich, stala křivda, když v roce 1789 nad pramenem postavili dřevěný pavilon. Muž, který se o to zasloužil, se jmenoval Vincenz Adler. Pavilon vydržel dva roky a pak ho nosičky srovnaly se zemí, protože ohrožoval jejich živnost a práva.

Při vzpouře spílaly Adlerovi, že je chce připravit o chleba. Bylo z toho velké pozdvižení, přisadil si i místní tisk.

.

Dopis pro panovníka

Dva roky po vzpouře se konala v Praze korunovace Leopolda II. a při té příležitosti se podařilo Adlerovi předat panovníkovi dopis, aby si vzal nad vzácným pramenem osobní patronát. Druhý syn Marie Terezie byl značně pokrokový, proto do Chebu vyslal komisi, aby si ověřila stav věcí na místě. Chebští se polekali, že váhají a budou mít ostudu, vše nakonec vyústilo v projekt stavby nového lázeňského města.

Syn převzal otcův odkaz a založil lázně

Protože uprostřed stavebních příprav panovník zemřel, jméno města přešlo na jeho syna císaře Františka I., který převzal po otci nejen korunu, ale i patronaci nad budoucím městem.

Roku 1793 schválil definitivní plán, přitom byl označen za zakladatele tehdy ještě malého města, které neslo jméno Kaiser Franzersdorf. (Jezdecká socha císaře stojí v Městských sadech blízko hudebního pavilonu.)

Nejdřív postavili dřevěnou kolonádu a znovuobnovili pavilon Františkova pramene. Poté se přikročilo k vlastnímu budování lázeňských domů.

Adlera jmenovali první lázeňským doktorem, neoficiálně byl i jejich druhým zakladatelem.

Lázně získaly status samostatného města. V době romantismu zde vyrostla řada honosných paláců, čtyři kostely, vily, hotely. Židovskou synagogu Němci za války spálili a zbořili.

Místo potkávání významných osobností

Návštěva lázní patřila ke společenským povinnostem a scházela se zde smetánka z celé Evropy, zrovna jako v nedalekých Karlových Varech. Když přijížděla zvláště vybraná společnost, například korunované hlavy, to se střílelo z moždířů a vypalovaly rachejtle. A habsburský dvůr nevynechal žádnou příležitost, aby se mohl blýsknout na kolonádě. Slavnými jmény se tu jen hemžilo, v lázních pobývali například J. W. Goethe, K. W. Metternich, B. Němcová, F. Kafka, V. Nezval, L. v Beethoven, Karel I. , ….

Klidné lázeňské město

Jako Franzensbad bylo město označováno od roku 1808, jako Františkovy Lázně v roce 1918.

Roku 1852 se lázně odtrhly od Chebu a 1865 byla do města přivedena železnice. To je otevřelo celé Evropě. Kromě léčebných metod byly lázně proslulé bohatým kulturním životem. Divadlo zde fungovalo již v roce 1804. Velký boom zažily před první světovou válkou. Zato po druhé to bylo podstatně horší.

Budovy začaly chátrat a lázně, které měly vždy zvučné jméno, se začaly vytrácet na periférii zájmu. Na zdejší divadelní scénu ale vzpomíná celá řada umělců, kteří nemohli v sedmdesátých a osmdesátých letech hrát kvůli různým komunistickým zákazům v Praze.

Lázeňští hosté mnohdy spatřili umělce, které by v jejich bývalých domovských scénách nenašli.

Opět ožily

Po roce 1990 se začaly i „Frantovy“, jak bývají často nazývány, dávat do kupy. Lázeňské domy začaly dostávat nové kabáty, parky prohlédly. samozřejmě dáno geografickou polohou. V pavilonech se zase pořádají promenádní koncerty, kavárničky a cukrárny mají povětšinou obsazeno.

Konec starých časů

Fotografové mají již dávno po kšeftech. „Frantíka“ si návštěvníci povětšinou zachycují na mobil.

A zlé jazyky tvrdí, že za mnohá otěhotnění v minulosti nemohla žádná zázračná pitná kúra, ale vojáci místní posádky.

Co uvidíte v okolí

Františkovy Lázně mají hezké okolí. Na okraji lázní je lesopark Amerika s rybníkem a výbornou restaurací. Nedaleko od lázní se nachází přírodní rezervace SOOS s naučnou stezkou rašeliništěm s bahenními sopkami, minestriální hrad Seeberg, ten provozuje Městské muzeum v FL, které objekt zachránilo, nejmladší sopku na našem území Komorní hůrka. Asi deset kilometrů je to do Chebu. Veškeré informace získáte v IC, kde najdete i mnoho materiálů o přírodě, památkách, turistice, kultuře…

Zdroje

Informace z místního IC, podstatná část z návštěvy Městského muzea, dále Špalíček

výletů, Města a městečka, David a Soukup, Praha 2020, //cs.wikipedia.org/wiki/Františkovy Lázně