Článek
Napětí mezi generacemi roste. Zdá se to alespoň z některých příspěvků na internetu včetně článků na platformě Seznam Médium. Příslušníci všech generací se přitom dopouštějí těžko obhajitelných paušalizací. Ti starší ve vyhrocených debatách tvrdí, že Generace Z nechce pracovat a hledá jen potěšení, nebo se navážejí do „Generace sněhových vloček“, která je údajně příliš křehká na to, aby zvládla běžné výzvy života. Ti mladší zase vnímají starší jako „důchodce“, kteří s sebou nesou finanční zátěž pro stát i pro ně osobně a překážejí jim v prostředcích hromadné dopravy či je zdržují v hypermarketech. V hloubi duše všichni přitom víme, že věkové skupiny obvykle nebývají jednolité, ale pestrobarevné a poučeni jsme jistě i o tom, jak ve společnosti vznikají a fungují předsudky. Co s tím a jak zbytečnou mezigenerační polarizaci neživit? V tomto textu se chci zaměřit především na stereotypy, kterým někdy podléháme v souvislosti se seniorským věkem.
Věk jako jediná identita?
Ageismus je v české společnosti dlouhodobě přítomný. Zatímco v mládí se lidé ve věkově smíšených kolektivech někdy setkávají s tvrdou kritikou, kde se argumentuje právě mládím a přídomky jako je „nezkušenost, křehkost, rozmazlenost, lenost“, ve vyšším věku mají problém odpovídající práci vůbec sehnat. Z nejrůznějších výzkumů víme, že problém s uplatněním mají lidé už od svých 50 let. Je v nás zkrátka pevně zakořeněna představa, že určitý věk je lepší než jiný a ten, který se váže ke stáří, je problematický. Jenže, stáří zkrátka je součástí našeho života. Způsob, jakým toto období prožíváme, se velmi liší.
V současnosti pracuji jako učitelka na střední škole, ale ve svém životopise mám i dlouhodobější pracovní zkušenost se seniory. Pracovala jsem s těmi nejzranitelnějšími, kteří byli upoutáni na lůžko, ale i s těmi, které jejich tělo nezradilo ani ve vysokém věku. Zjištění, ke kterému jsem dospěla, je jediné: v žádném případě nelze paušálně mluvit o celé věkové skupině. Neexistují žádné jednoznačné znaky, kterými by se tak pestrá společenství dala definovat. S jednou výjimkou, a tou je jejich věk.
Nevnímám své studenty jako psychicky křehké „sněhové vločky“ nebo „lenochy“, kterým se nic nechce, což jsou znaky, které jsou často zmiňovány v mediálním prostoru i mezi lidmi. Vidím v nich rozmanitost, ve které se podobají mně a mým vrstevníkům v době, kdy jsme studovali na střední škole. Nebyli jsme všichni stejní a zůstalo nám to i rok před padesátkou. Někdo podniká, někdo je věrným zaměstnancem, jiný sportuje, další se potýká s morbidní obezitou. Jednomu vyšel životní vztah s první láskou, kterou potkal v tanečních, jiný je už třikrát rozvedený a stále hledá tu pravou nebo pravého. Jeden volí Babiše, protože podle něj „myslí na lidi“, jiný se takovým názorům směje. Jeden je římský katolík, druhý jezdí meditovat s buddhistickými mnichy a poslední považuje spolu s Karlem Marxem náboženství za „opium lidstva“. Odlišných znaků je po 30 letech od naší maturity více než těch společných. Společné jsou jen naše vzpomínky, ze kterých i po několika desetiletích čerpáme.
Člověkem do konce svých dnů
To samé platí pro každou generaci, a to i tu seniorskou. Vede skutečnost, že jsme se dostali do určitého věku, ke ztrátě těchto rozdílů? Je fakt, že začneme pobírat důchod důvodem k tomu, abychom se definovali jenom skrze penzi? Skutečně nám nic jiného z naší identity nezbylo? Samozřejmě, že jsme stále stejný člověkem jako po celý život. I v penzi zůstáváme přece lidmi s velmi odlišnými zkušenostmi, zážitky, vzděláním, názory, postoji, osobnostním nastavením či mírou aktivity, se kterou přistupujeme ke světu. Zůstaly nám i další role - pořád jsme otcem, matkou, sestrou, bratrem nebo nejlepší kamarádkou. Redukce na jednu jedinou identitu, kterou nám může připisovat naše okolí, vlastně redukuje i naši lidskost. Zvláště v případě, kdy jsou seniorské identitě připisovány jen přívlastky, které ji spojují se zátěží, neschopností či dokonce s nesvéprávností. Člověkem v plné šíři významu tohoto slova přece zůstáváme až do konce svých dnů.
Jako matka pětiletého dítěte jsem často sledovala různé podcasty a četla různé knihy a rozhovory, které se týkaly dětí a jejich výchovy. Název tohoto článku souvisí s jednou z nich, který tvrdí, že Děti jsou taky lidi. Vzpomínám si, jaký „aha moment“ pro mne bylo zjištění, že výchova a přístup, který jsme dlouho považovali za normální, vlastně popírá dětskou osobnost se svými postoji k životu a fázemi vývoje. Jednali jsme s dětmi, jako by ještě nebyly plnocennými lidmi. Mám dojem, že to samé někdy děláme seniorům. Jakoby oni už nebyli plnocennými lidmi. Je proto načase chytnout se za nos. Začít můžeme třeba tím, že o nich přestaneme mluvit jako o jednolité skupině „důchodců“ a začneme o nich uvažovat jako o osobnostech, které se nacházejí ve fázi, která je přirozenou částí života nás všech.
