Biologická matka mé dcery

V pátek po 20. hodině odvysílá Česká televize poslední díl seriálu Děcko. Seriál, který se zabývá tématem, o němž se příliš nemluví - přímou adopcí. A zároveň oblastí, která se mě do velké míry týká - osvojením. Téměř sedm let máme v osvojení dceru, která k nám přišla sice zprostředkovaně, skrze adopci, kterou měly na starosti příslušné úřady, ale dítě jsme také přebírali přímo z porodnice. Se všemi riziky, které to nese - tedy s vědomím možnosti, že si to biologická matka v řádech měsíců rozmyslí.

Předposlední díl seriálu byl tak napínavý, že jsem nevydržela a ten závěrečný jsem si pustila hned, jakmile se objevil v i-vysílání České televize. Už tedy vím, jak dopadl, ale nebojte se, nevyzradím vám to. Chci se spíše zaměřit na témata, která tento velmi povedený seriál otevřel, a porovnat jejich zobrazení s vlastní zkušeností.

Adopce je velmi osobní a citlivé téma. Mnoho lidí - zejména v dřívějších dobách - o ní nechtělo mluvit. Někdy s tím souvisí i obavy ze stigmatu. Pozoruji, že být v tom upřímný a mluvit o ní, bývá někdy pro ostatní velmi nepříjemné. Mnohokrát se mi stalo, že když se mne třeba jiné ženy na dětském hřišti zeptali na porod nebo věci spojené s těhotenstvím a já jsem otevřeně řekla, že jsme si dceru osvojili až po porodu, byly v rozpacích a nevěděly, co na to říct. Mnohem rozpačitěji ale reagovala cizí babička, která se mne zeptala, zda je dcera tak malá a hubená po nás. Když jsem jí odpověděla, že po nás ne, ale po biologických rodičích nejspíše ano, vůbec netušila, jak zareagovat, omlouvala se s tím, že už se raději nebude na nic ptát a rychle se od prolézaček vytratila. Pro mne je to ale zcela přirozené téma, o kterém nemám problém mluvit. Nemyslím si, že by to byl důvod ke studu nebo popírání.

Někdy jej navíc používám v rámci „osvěty“. To třeba, když na mne a dceru cizí člověk zaútočí třeba s tím, že „taková velká holka už by to či ono měla umět sama“ nebo ji vidí jako rozmazlenou, protože ještě neumí zvládat své emoce. Zpravidla tím dotyčnému způsobím šok. Jiní lidé ale mají dojem, že když jsem nerodila, chybí mi přirozené mateřské kompetence a v poučování pokračují. Zřejmě netuší, že jsme se před adopcí museli v této oblasti nadstandardně vzdělat a vzděláváme se dosud, třeba v kurzu terapeutického rodičovství. Víme, že naše dítě musíme vychovávat docela jinak, než je tomu v běžných rodinách.

Seriál myslím hezky vysvětlil, proč mají některé osvojené nebo pěstounské děti potíže se zvládáním emocí a běžných věcí. Děti, které prožily rané trauma, zkrátka potřebují více a delší péči, protože se ji jim na začátku života nedostávalo. Necítily se milované a opečovávané. Stres, který zažily na začátku života - tzv. trauma z opuštění - má vliv na vývoj jejich nervové soustavy. Emocionální a sociální zralost proto přichází o něco později. Na běžné situace nebo přehlcení tak mohou například reagovat hněvem nebo obrannou reakcí. Týká se to i naší dcery, byť jsme si pro ni přišli do porodnice už 10. den po porodu. Pečující matka jí hned po porodu zkrátka chyběla, což u ní vedlo k velké úzkosti a vyrovnává se s ní dodnes. Časem se to jistě srovná, nicméně před tím potřebuje bezpečnou citovou vazbu - jistotu, že se na svého blízkého mohou naprosto spolehnout a že ji neopustí. Teprve pak se mohou posunout dále. Jenže to někdy trvá i léta.

U naší dcery se navíc objevilo nadání. Tedy fakt, že je ve srovnání s průměrným vrstevníkem kognitivně o něco dále - počítá na úrovni dětí ve čtvrté třídě, od batolecího věku ji zajímají písmena, sama se naučila číst a co se týče správné gramatiky a nelogické slovní vazby, běžně opravuje i dospělé. To v kontrastu s tím, že v oblasti sociálního a emocionální zralosti má asi dvouleté zpoždění, působí nepřesvědčivě. Často jsem si ve školce i na ulici vyslechla, že je rozmazlená, nevychovaná. „Vždyť ty věci dávno chápe, my to vidíme. Prostě to dělá naschvál, je to od ní zákeřné,“ řekla mi ředitelka ve školce při pohovoru, kde nám bylo vysvětleno, že nezvládáme výchovu. Jeden cizí kolemjdoucí muž ve středních letech mi zase v obzvláště těžké situaci na ulici ironicky řekl: „Výborně zvládnutá výchova. Opravdu gratuluji!“ Ano, to je přesně to, co v dané situaci potřebujete slyšet!

Snad seriál alespoň částečně přispěje k tomu, aby se lidé zdrželi podobných soudů vůči cizím lidem a dětem, o kterých nevědí zhola nic. A pro pedagogy školních a předškolních zařízení by seriál měl být téměř povinným. Z mé zkušenosti o komplexním vývojovém traumatu nevědí zpravidla nic, byť dostupné materiály pro ně již vznikly.

To hlavní, co seriál otevírá je ale příběh biologické matky, která se rozhodne dát dítě k adopci. Takové ženy jsou v naší společnosti často stigmatizovány a společnost se tak na ně dívá skrze předsudky. Klára, která byla hlavní hrdinkou onoho seriálu, ukazuje, v jak složité situaci se často nacházejí a jak těžké je rozhodování o tom, zda si dítě nechat nebo ho dát k adopci. Pro matku samotnou je ta situace často těžce traumatizující.

Biologická rodina a matky zvláště, dnes hrají v životě osvojených dětí daleko významnější roli, než tomu bylo dříve. Ukázalo se, že snaha vymazat je ze života dětí, je zásadně špatně. Každý člověk potřebuje znát svou identitu, vědět, odkud pochází a osvojené dítě by mělo vědět i to, proč vyrůstá jinde.

S dcerou o tom, že se narodila někomu jinému, mluvíme od nejútlejšího dětství. Ví, kde, jak, a především u koho přišla na svět. Zná jméno své biologické matky a plánujeme jí ukázat i její fotografii. V krátké době zkusíme také asistovaný kontakt skrze doprovázející organizaci, která setkání s biologickou rodinou zajišťuje. Pokud matka na takové setkání přistoupí, budeme tam samozřejmě s ní. Chceme dát prostor dceři i její biologické matce, aby si řekly důležité věci, které mohou mít zásadní dopad na jejich další život. Dcera bude vědět, odkud pochází a proč nevyrůstá ve své biologické rodině, její biologickou mámu chceme ujistit, že se dcera má dobře, je chtěná a milovaná.

V našem případě je to také mladá dívka, která je dokonce ještě mladší než seriálová Klára. I ona porodila další děti a také ona měla smůlu na partnery, kteří jí opouštěli a nedokázali ji v těžkých situacích pomoci. Spolehnout se ale nemohla ani na svou širší rodinu. Neviděla jinou možnost než postarat se o to, aby dcerka mohla vyrůstat jinde. Je to jediné dítě, které šlo do adopce. Víme, že to pro ni nebylo snadné a zprostředkovaně víme, že v souvislosti s tím, že dítě zanechala v porodnici, prožila trauma. Možná si jej ponese až do konce života.

My ale biologickou matku nesoudíme, nevyčítáme jí její rozhodnutí. Jsme ji moc vděčni, že se už v porodnici jednoznačně rozhodla pro to, že dítě půjde k adoptivním rodičům hned a vyhne se tak pobytu v kojeneckém ústavu (správný název je dětské centrum) nebo u pěstounů, které by po čase zase muselo opustit. Víme, že pro dceru chtěla to nejlepší. Stejně jako Klára v seriálu, i ona čelila mnoha těžkým rozhodnutím a životním výzvám. Doufáme, že jí setkání s dcerou přinese alespoň částečné ujištění, že její rozhodnutí mělo smysl a že je dcera v milující rodině.

Dát dítě k adopci není o selhání, ale často o nejodpovědnější volbu, jakou ženy v těžké situaci mohou udělat. Seriál „Děcko“ snad přispěje k tomu, aby společnost začala více vnímat komplexnost takových životních příběhů s větším pochopením a respektem.