Článek
Víc než třicet let po revoluci bychom čekali, že důstojně zaplacená práce je samozřejmost. Jenže když jste žena s malými dětmi a žijete na vesnici nebo v maloměstě, realita vás může rychle vrátit zpátky – do doby, kdy se neřeší pracovní podmínky, přesčasy ani mzda.
Idylka se nekonala
A ano, stalo se to i mně.
Věřila jsem, že najdu práci, která mi umožní skloubit rodinu a zaměstnání. Místo toho jsem narazila na systém, kde mají zaměstnavatelé navrch a kde mateřství znamená automatické mínus.
Na začátku to vypadalo jako idylka. Nemohu si nosit velký objem práce domů jako se mi to dělo ve školství, kde jsem se hlavně v době přijímacích zkoušek a maturit nezastavila. Po několika letech jsem proto dala výpověď s tím, že si raději najdu zaměstnání v místě bydliště. To se povedlo. V nedalekém městě sídlí velkoobchod, který hledal někoho, kdo bude mít na starosti tvorbu faktur a péči o zákazníky. Zdálo se to jako ideální řešení, alespoň do doby, než dcera trochu povyroste.
Konkurence u výběrového řízení byla poměrně vysoká. Nově vypsaných pracovních pozic u nás mnoho není. Zřejmě i díky vysokoškolskému vzdělání jsem byla okamžitě přijata. Potěšilo mě to a těšila jsem se, že se naučím něco nového mimo svůj obor a přitom bez problémů zvládnu péči o dítě i domácnost.
Brzy se ukázalo, že to nebude taková idylka, jak jsem si představovala. Pracovní smlouvu jsem nezískala, pracuji na dohodu. Přesně tak, abych se vešla do povoleného limitu. O hodinách přesčas se nikdo nezmínil, někdy ale musím čekat na zákazníky ještě po pracovní době. Nejvíce mě ale na začátku překvapila moje mzda. Ta se příliš neliší od minimální. To v případě, že máte vysokoškolské vzdělání a nastupujete na pozici, kde nesete velkou zodpovědnost za správně vyhotovené faktury – což je v tomto případě poměrně náročná disciplína – nečekáte. Navíc jsem se první měsíce musela naučit velké množství nových věcí a nebyl nikdo, kdo by mi se zaškolením pomohl. Chyby se poměrně tvrdě trestají. Kolegyně, která se velmi snažila, ale na začátku se jich zcela nevyvarovala, dostala „padáka“. Nejspíš i proto, že měla nemocné dítě, se kterým musela být opakovaně doma.
Lidem se nechce do fabriky
„Lidem se nechce pracovat manuálně, a tak hledají lehkou práci. Na poslední inzerát se mi přihlásilo devatenáct lidí,“ řekl mi šéf, když mi oznamoval, v jaké konkurenci jsem u výběrka obstála. Nicméně v naší firmě pracují takřka výhradně absolventi – tedy spíše absolventky – vysokých škol. Fabrika se nezdá být místem, odkud by utíkali ke „klidné“ a „lehké“ práci. Navíc vyžaduje poměrně hodně znalostí, digitální gramotnost a především ochotu a schopnost učit se nové věci. Počítat musejí i s tím, že z práce nebudou odcházet s čistou hlavou. I po pracovní době musím neustále řešit různé aktualizace. Po pravdě - někdy bych radši pracovala u pásu než stres, který jsem opakovaně zažívala.
Po několika měsících jsem se pokusila otevřít téma případného zvýšení mzdy. Neuspěla jsem. Dozvěděla jsem se, že si to pan majitel nemůže dovolit. Kvůli přívalu levného čínského zboží jsou naši odběratelé, kterými jsou zejména e-shopy, v krizi a objednávky klesají. Vyšší mzdy nám nemůže dopřát, protože by podnik neuživil.
Jelikož každý den pracuji s fakturami, vidím, že objednávky skutečně poklesly. V posledních třech letech zhruba o procento ročně. Zboží ale zároveň zdražuje, což samozřejmě souvisí s inflací. Ta by se ale mimo jiné měla promítnout i do mezd.
Šetříme – hlavně na lidech
V práci hodně šetříme. Nábytek ani další vybavení se neobměňuje, používáme zastaralý software, což nám značně přidělává práci. Občas mám dojem, že bych si měla nosit i vlastní toaletní papír nebo potřeby na úklid. Šetrnost je jistě podnikatelskou ctí, ale když se to přežene, působí to spíše jako skrblictví.
Zvlášť když se podíváte na itinerář majitele podniku. Polovinu roku tráví na zahraničních dovolených a ani v době, kdy je doma, na sobě rozhodně nešetří. Jistě, může si to dovolit. Firmu „vydupal ze země“ krátce po revoluci, což je jistě obdivuhodné, ale mám dojem, že v té době také poněkud ustrnul. Bohužel na to doplácejí především ženy s malými dětmi, které nemají na výběr.
Po půlroce jsem v zaměstnání dala výpověď a od příštího měsíce budu znovu hledat práci. Se mnou odešla i další kolegyně. Kombinace nízkého ohodnocení, stresu a neustálé dostupnosti i mimo pracovní dobu nás doslova „vycucala“.
Poznala jsem, jak vypadá pracovní realita v místech, kde si nemůžete moc vybírat. Kde zaměstnavatel diktuje podmínky a kde být matkou automaticky znamená spokojit se s tím, co je – a hlavně nereptat.
Matky a samoživitelky od té doby považuji za neviditelné hrdinky českého trhu práce. Jak se jim žije, jsem poznala na vlastní kůži.
