Článek
Kde beru inspiraci?
Ve vlastním životě. Kde ještě? V odborných kruzích. Tentokrát to byla Mgr. Lucie Vidovičová a obsah interview na stránkách časopisu VITAL v posledním čísle roku 2023 v listopadu.
Senioři jako velké téma v důsledku zveřejnění statistik, popisujících růst počtu osob starších 65 let v populaci a výhledu do dalších let, který oprávněně předvídá vzestup počtu jedinců v této skupině. Nicméně problém to začíná být až v důsledku vlivu subjektivních názorů, prezentovaných neobjektivními interpretyspolečenských témat. Lucie Vidovičová je však odborníkem na slovo vzatým. Připomíná realitu fenoménu s názvem ageismus.
Co to je? Ageismus [ejdžizmus] je diskriminace jednotlivců či skupiny lidí na základě věku, vycházející ze sdíleného přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu. Nemusí se tudíž nutně jednat jen o seniory, přestože to tak je většinově chápáno. Ageismus může být náhodný stejně jako systematický. Podle slov Lucie Vidovičové je tento odsouzeníhodný jev v populaci za posledních pár stovek let „zakořeněný“ a jen tak nezmizí.
Podle osobních zkušeností autora tohoto příspěvku je ageismus logický důsledek mnoha celospolečenských změn. Možná je to ztráta víry, protože jedním z desatera přikázání je cti otce i matku svou, aby ti dobře bylo na zemi. Nicméně to je jen jedno z možných vysvětlení, byť nikoliv nejvýznamnější.
Zamýšlím se nad seniory, stávajícími se „obětními beránky“ pro většinovou společnost. Nelze hovořit výhradně o mladé generaci, neuctivé k seniorům, protože stejně se chovají mnozí jiní včetně politiků, i když v jejich případě s výjimkou těch, kteří se snaží zneužít způsob myšlení seniorů ke svému prospěchu při volbách. Co tím mám na mysli? Samozřejmě populismus.
V případě seniorů je překvapující, že při volbách to tak funguje. Je to opravdu fenomén s ohledem na to, co už prožili a jaké mají zkušenosti s politikou. Myslím, že to má jednoduché vysvětlení.
Lidé (obecně) ve svých vzpomínkách vytěsňují to horší a vzpomínají na krásné chvíle. V případě seniorů je princip stejný, funguje však mnohem výrazněji. Vzpomínky na prožitý život si idealizují, aby se nemuseli litovat. Všichni to dobře známe, ono za komoušů bylo lépe, za minulé vlády bylo lépe.Přitom jen proto, že to jsme byli ještě mladí a potom pár let stále ještě produktivní.
Současné chápání neproduktivních seniorů jako přítěže souvisí s prohlášeními některých méně inteligentních politiků či spoluobčanů, že staří jsou původci chudnutí společnosti, protože ta se údajně musí finančně podílet na jejich parazitující existenci. Záměrně jsem použil tento výraz, protože takový přístup je mylný a neoprávněně diskriminující.
Jak také konstatovala Lucie Vidovičová, jde o podceňování seniorů a v konečném důsledku až příliš často také o šikanu, která je především v českých zemích intenzivní. Podle mínění autora tohoto článku je to dáno povahovou uzavřeností populace a jejího chování stylem co tě nepálí nehas. Naneštěstí. Možná je to důsledek historie, v jejímž průběhu se vystřídala německá okupace s komunismem, ke konci okořeněným přátelským pobytem sovětských osvoboditelů, a nakonec zklamáním z vývoje společnosti po roce 1989, které vrcholí v současnosti.
Stáří je pro veřejnost strašákem. Snaží se ho vytěsnit z mysli. Lidé se s postupujícím věkem bojí stárnout, protože se bojí smrti. Nechtějí vidět realitu, takže když potkávají seniory, tím spíše v případě, kdy se někteří z nich nechovají zrovna společensky a vstřícně, jsou z nich roztrpčení nebo k nim jsou arogantní.
Faktem je, že mnozí senioři, kteří jsou v dobré fyzické i psychické kondici, chtějí žít aktivně, být společnosti prospěšní, jiní si dokonce chtějí užívat. To se dá pochopit. Nikdo nechce významnou část života jen trpět a čekat na smrt. Osobní zkušenosti autora tohoto článku jsou nepříjemné, protože se setkal s podceňováním a odmítáním využít jeho erudici a obrovské odborné zkušenosti.
Ten, kdo stejnou situaci nezažil, nedokáže si představit, o čem to je v první řadě. Tím myslím pocity zklamání, následované obavou a úzkostí z přicházející bezmoci, strach ze závislosti, ponižování a chudoby. Zajímavé je, že mnozí z čerstvých čekatelů na důchodsi nic takového asi reálně nepředstavují, když tvrdí už se těším do důchodu.
Zajímavý je kontrast, zřejmý z přístupu produktivní generace k seniorům.
Jedná se především o lidi středního věku. Mám na mysli chápání aktivního života jako užívání benefitů. Politici, demografové a sociologové připomínají veřejnosti, že v posledních několika desetiletích se máme zdaleka nejlépe v celé historii. Překvapení? Faktem je, že na tom něco je, že?
Výsledkem je individualismus (sobectví, egoismus), bezohlednost a snobství, zastírající skutečnou tvář života přetvářkou, která je podstatou odpovědí na otázku: jak se máš? Odpověď: díky, super, koukni na můj Instagram. Na sociálních sítích skoro reklamní fotky z ráje a důkazy rodinného štěstí. Jak jinak.
Přitom je jasné, že všichni máme problémy, ty nutně patří k životu, ale s těmi se nechlubíme, abychom nebyli prohlášeni za lúzry. Ostatně, v současnosti už jsme vystresovaní víc než dost, stačí si uvědomit, co znamenají zprávy z bojišť - nebezpečně se to blíží katastrofě.
Nezbývá než pokusit se o uměřený optimismus, je tu šance věnovat pozornost podpoře humanismu a pocitům sounáležitosti. Není to ještě úplně ztracené. Lidé u nás nejsou jen misantropy, v mnoha specifických případech je tomu naopak. Zdá se, že se šíří altruismus, který se projevuje sbírkami na tělesně a psychicky postižené a na spoluobčany v kritické existenční nouzi, do níž se nedostali vlastní vinou.
Mladá generace ještě nechápe možné důsledky výše zmíněných okolností, protože zatím postrádá životní zkušenosti. Jistě, svým způsobem je to dobře, jinak se budeme muset potýkat s nepříznivými důsledky. Také v případě vztahu mladých k seniorům lze být pozitivní, když občanské iniciativy organizují veřejné osobní kontakty dětí a mládeže se seniory například v senior home (domovech důchodců) nebo jako součást programu občanských organizací, sdružujících seniory, kteří zatím nepotřebují pečovatelské služby.
Myslím, že nejde ani tak o to, aby mládež uctívala moudrost stáří, to je stejně jen klišé, protože je evidentní, že i mezi seniory se najdou tací, kteří k moudrosti mají daleko. Stejně jako ve všech ostatních věkových kategoriích jsou tu chytří a ti méně, slušní a ti neslušní. Řešením by bylo začít mládeži připomínat ohleduplnost. Ostatně, ta by měla být součástí chování uvnitř všech věkových skupin. Možná tedy občas připomenout, že život je proces, který nutně končí stárnutím a stářím. To není strašení a pesimismus, to je sám život.
