Článek
Pro uvedení do tématu je následující text nezbytný. Týká se autora článku.
Senior blízko 80tky, fyzicky i mentálně aktivní, tvůrčí, analytická mysl a přístup k životu. Bývalá „hvězda“ TV pořadu Pod pokličkou. Autor 23 publikací o výživě. 20 let práce s profesionálními sportovci. To není vytahování ani zneužití článku k sebepropagaci, ale vysvětlení okolností, provázejících vzpomínky na Jiřího Krampola. Protože všechno se vším souvisí.
Proč píšu vzpomínku na Jiřího Krampola, přestože jsem neherec?
Mimo jiné proto, že jsem se s několika herci a umělci osobně setkal a protože si Jiřího Krampola dobře pamatuji. Mohu vzpomínat na celovečerní dialog s Luďkem Sobotou po představení nebo na opakované setkání s Ester Kočičkovou a také na letmé, ale aktivní sportovní setkání znovu s Krampolem, Zedníčkem, Rosákem a dalšími osobnostmi při tenisovém turnaji před asi 20 lety v Praze. Právě na ty milé a nekonfliktní herce, debl Krampol -Zedníček, vzpomínám opravdu rád. Je totiž umění být slavný, ale nezpychnout. Bavit se někým, koho vidí poprvé a kdo není hvězda. Vlastně, z jejich strany to nebyla přetvářka, byl to jejich charakter.
Pro mne jsou taková setkání jednoznačně důsledkem povahy a zálib, prostě život a aktivita, dané také láskou k umění všeho druhu včetně například Semaforu v jeho začátcích. Tam jsem byl pořád už jako student VŠ. Já studoval, Krampol už hrál.
Takže zajímavá setkání a případné další kontakty potkají toho, kdo je aktivní a řekne si o ně nikoliv osobně, ale jen tak letmo. Rozhodně to v mém případě nebylo motivováno snahou stát se příležitostným hercem nebo se zviditelnit v médiích. Podvědomě to byla zvědavost. Svým způsobem „řízená náhoda“, protože „náhodné náhody“ neexistují.
Nechci zdržovat popisem svých vzpomínek, ale tady je to nutnost. Až teď totiž přemýšlím, jak jsem vnímal osobnost Jiřího Krampola. Jeho bezprostřednost a nenucenost, smysl pro humor, nikoliv šaškovství, jeho občasný sarkasmus, ale nikoliv švejkovství.
Vzpomínky? Ty ti zůstanou. I když si je možná trochu „přebarvíš“.
To je to, co člověku zbývá, když je (relativně) sám ve vysokém věku. Je umělce je to radost, když je možné vzpomínat na pěkné chvilky, dobré skutky, herecké role, oblibu u veřejnosti a diváků, pozornost krásných žen, prostě na akční život, prožitý díky talentu. Když už s tím jednou začneš, jedeš s proudem, místy záříš, někdy se topíš nebo někoho zachraňuješ, jindy spadneš do maléru. Život plnou parou vpřed. Na nudu není čas.
Ale všechno a všichni jednou skončíme. Nikdo není nesmrtelný. Je jasné, že Jirka Krampol žil bouřlivý život, připadá mi, že to bylo stylem „neřízená střela“, ten přetlak prostě musel ven. Samozřejmě to dokáží lépe popsat ti, kdo budou psát jeho životopis. Každý toho druhého vnímáme jinak, často v závislosti na vlastní povaze a osobnosti.
Nicméně je mi jasné, že posledních pár let, kdy nebyl v dobré kondici, nutně trávil dny, ale především noci, vzpomínkami. Noc, když nemůžeš spát, protože už nedokážeš být přes den aktivní, jak jsi byl zvyklý. Vím to, mají to tak všichni, i ti v životě aktivní senioři, a prožívám to i já. To nás čeká (čekalo) všechny, o to víc umělce a jiné „druhy“ osobností, protože jejich život byl „narvaný událostmi“.
Mnozí z nich, to byly doslova buldozéry. Vlastně současně prameny lidství (v případě herců) v podobě projevů jejich existence. Šoumeni, rozdávající sebe sama. Vyčerpaní z hereckého převtělování. Radost a přirozenost pro extroverty, mnohdy utrpení pro herce – introverty.
Ale teď musím přepnout na motiv tohoto psaní. Jsou jím fotky z pohřbu. Na rovinu?
Mám z nich smíšené pocity. Nejprve to vypadalo, že pohřeb nebude. A ejhle. Bylo co fotit. Nevím, zda to byl záměr, ale na mne fotky velmi zapůsobily z důvodu, který možná mám jen já sám a který vysvětlím. Vnímal jsem je osobně jako setkání pokročilých seniorů, převážně umělců. Cítil jsem z nich, jak je smrt kolegy zasáhla a jak na ně zapůsobilo prostředí a obřad. To musí oslovit každého, tím víc staršího seniora. Připomene mu to jeho stávající existenci, ale také brzkou konečnou. Vzpomene si, co zajímavého prožil s kolegou, který už je na jiném břehu. Nostalgie, často k pláči.
Já si teď dovolím připomenout něco jiného.
Totiž realitu situace „blízkého setkání jiného druhu“. Ve stavu, kdy už je člověk nemocný, stále ho něco bolí, něco mu připomíná, že to není O.K., je závislý na cizí pomoci. Už nedokáže aktivně „řídit“ životní události. Tuší, že naděje odešla.
Mnoho seniorů se stane „obětí“ jakýchsi šmejdů, někdy dokonce zažije výsměch, zneužívání a násilí. Ostatně, nevím, zda jsem to zachytil správně, ale v souvislosti s Jiřím Krampolem jsem zaznamenal nějaké zprávy o změnách bydliště, rodině, majetku atd. Myslím na to, že asi byl ke konci osamělý, přestože stále v hledáčku médií. Rozumím tomu, sám jsem už prožil situace, kdy ležíte nemohoucí v nemocnici a občas za vámi přijde někdo z příbuzných, možná se dokonce objeví pár známých (nemyslím v mém případě), ale i tak cítíte samotu. Když se vám podaří se vrátit a dostáváte se opět do kontaktu s veřejností, zjišťujete, že překážíte, že jste (byť jako svéprávná osobnost a odborník) reprezentant minulosti, pohled na vás připomíná mladším nepříjemně jejich budoucnost. To nikdo nechce, je to logické. Takhle to zažilo mnoho mimořádných osobností, když se v pokročilém věku dostaly do médií. Třeba psychiatr dr. Honzák, jehož TV pořad velmi rychle skončil, přestože byl zajímavý. Na druhou stranu je zajímavé, že právě mnoho herců je stále „funkčních“ i ve vysokém věku. (napsal jsem o tom článek na Seznam Médium).
Jak to uzavřít? To je prostě život. A ten současný se tak rychle mění, že pro seniory je to nezvládnutelné mentálně. Přeji všem seniorům jen krásné vzpomínky, žádné výčitky, klidný konec bez utrpení. Snad to tak měl také Jiří Krampol.
