Článek
15 let manželství a rozvod! Mnozí z vás to znáte. Nejdřív se však musíte domluvit na péči o děti. 2 kluci. 4 a 6 let. Jeden ADHD, druhý „zlobí“. Tatínek si myslí, že nejlépe jim bude u něj. Maminka si myslí pravý opak. Ten druhý prostě neví, jak se vychovávají děti! To vím nejlépe já! Co dál?
Když se rodiče rozhodnou totálně převrátit život svým dětem rozvodem a nezvládnou se domluvit, jak to bude dál, nastoupí mediátor. V našem případě mediátorka. Paní s mnohaletou před i polistopadovou praxí a titulem PhDr. Vypadá důvěryhodně, mluví potichu, ale zřetelně a zklidňuje vášně. „Měli byste se domluvit, tatínku a maminko. Jde o vaše děti.“ Do této chvíle vše v pohodě. Pak najednou smeč! „Tatínku musíte pochopit, že děti potřebují matku! Jistě se mnou budete souhlasit, že nejlépe jim bude u ní.“ No TVL! Měl jsem za to, že mediátor má být nestranný a jen pomoci ke kompromisu. Být pouze prostředníkem mezi stranami! Tohle sice „prostředník“ byl, ale vztyčený a na ruce! Klid tatíku, myslíte si. To dám. Kývnete hlavou jako, že řešení to je, ale vymíníte si do zápisu i svůj návrh. Dobrá! Paní doktorka zvesela zapisuje matčin/její návrh na papír, pak se obrátí k vám a povídá: „Tatínku a jaký je váš doplňující návrh?“ To už je manipulace jako prase! Chytíte se opěrek křesla, byste jí nezaškrtil a navrhujete výhradní péči otce. Klidná paní doktorka se mrknutím oka mění v nepříjemnou starou rašpli, která zprudka škrtá matčin/její návrh a zvýšeným hlase cedí: „Takhle by to nešlo pane. (už ne tatínek) Uklidníte se a za 14 dní to zkusíme znova“. Za 14 dní je to stejné. Pozvou dokonce i děti, aby si taky řekly své. Paní doktorka napíše svůj posudek soudkyni. No to jsem zvědav!
Soud
Zcela upřímně říkám, že už si nepamatuji, kdy a jak jsme se s matkou domluvili na kompromisu. Mám dojem, že to bylo v rámci zrychlení odluky. Už jsem se prostě nemohli ani cítit a chtěli to mít rychle za sebou. Paní soudkyně si během stání prolistovala posudek od mediátorky, pronesla několik standardních frází a zeptala se, jestli jsem se nějak domluvili. Oba jsme kývli a paní soudkyně nás pochválila za smírné řešení. Podepsali jsme náležité dokumenty a hajdy pryč.
Střídavka
Na rozsudku byla střídavka 7/7. Každou neděli v 16.00 předávání. Samozřejmě tím nejméně vhodným způsobem. Před barákem! Jako nějaký nákup! Mnoho publikací uvádí, jak zmírnit dětem psychickou újmu po rozvodu. Četl jsem to. Praxe je však jiná. Já prostě nezvládnu jít s klukama ke své ex na kafe a poplkat o ničem. Ani kvůli dětem. Ještě to moc bolí. Dopadlo by to špatně. Matka také nikdy nenavrhla, že půjde s klukama k nám. Aspoň na něčem se shodneme.
7 let uplynulo
Je to 7 let. Kluci už jsou velcí. Doslova. Starší je větší než mamka a mladší ho rychle dohání. Během let se několikrát upravila délka střídaní. 14/14, o prázdniny měsíc/měsíc, pak přišel mladší, že chce být víc u mě a bylo to 3t/1t. Nakonec se to ustálilo na 14/14 dní. Matka se znovu vdala. Vzala si pána, který byl vychováván „starou školou“. Tam se střetly naše výchovné metody. Jak píši ve svém článku o ADHD, uplatňoval jsem na děti důslednost a další metody, pomocí nichž jsem si zajistil jejich respekt a poslušnost. Matku moc neposlouchali, a tak si to pan otčím vzal u nich na starost. Nebyl jsem u toho, takže se mohu jen domnívat jak. Kluci ho poslouchají. Musí. Hlavní riziko střídavé péče je nejednotná výchova. Na starším je vidět jeho rozpolcenost. Je velmi ovlivnitelný, vlastní názor z něj musím tahat a vždy mu trvá 2 dny, než se přepne do režimu „u táty“. Mladší je po mě. Pařez. Je svůj. Matka ani otčím nemá šanci. Respektuje jen mne, manželku a babičku. U něj si respekt musíte prostě zasloužit, ne vynutit. Nehledejte v tom, z mé strany, nějaké „očkování“ proti matce. Jsou to prostě geny.
Poznání a zkušenost
Přečetl jsem celou knihovnu na téma výchova dětí, rozvod a střídavá péče. Realita však je trochu jiná. Znám dost případů střídavek v mém okolí, které skončily docházením všech účastníků do psychologické poradny, zhoršeným chováním, nebo útěkem dítěte z domova. V našem případě jsme se já i matka snažili dohodnout, takže střídavka dopadla celkem dobře. Také to, že máme kluky hraje velkou roli. Proč? S manželkou máme 3letou holčičku. Všichni se milujeme a všechno je fajn. Holka má ale úplně jiné potřeby než její bratři. Ne, že bych je nezvládl zajistit, ale mamka je mamka. S odstupem času bych asi souhlasil s tím, že pro malé holčičky se střídavka nehodí. V případě rodinného kolapsu, bych kývnul na výhradní péči matky. Budu se sakra snažit, aby k tomu nedošlo.
