Než jsem musel začít chodit do práce, byl jsem slušný člověk

Život mi moc nepřál a jednoho rodiče mi sebral příliš brzy. Na druhou stranu jsem měl alespoň možnost až do 26 let téměř nepracovat díky sirotčímu důchodu. Přivydělat jsem si chodil jedině do restaurace a to ještě výjimečně. Protože jsem u myčky umýval nádobí, ani jsem se s lidmi příliš nemusel stýkat. Přesto si velmi dobře pamatuji, když jsem do oné restaurace přišel poprvé na praxi jako studentík. Byl jsem jedna velká definice slušnosti, a když ostatní zaměstnanci nadávali třeba na to, že si zákazníci vymýšlí jídla, která nejsou na jídelním lístku, měl jsem pocit, že všechno se dá slušně vyřešit a dohodnout, ne se vztekat.

Ochotně jsem všem se vším pomáhal a ani jsem si neuvědomil, že mé dobrotivosti začali ostatní zaměstnanci velice rychle využívat. Zatím co já dělal práci za ně, chodili si na cigárka a měli pohodu.

Vydrželo mi to takhle ještě hodně dlouho. Až do 26 let, kdy jsem již jako vysokoškolský student chtě nechtě do práce musel. Bohužel jako na většinu studentů na mě zbyla práce s lidmi, konkrétně prodej občerstvení. A tam to všechno začalo.

Šokující studenou sprchou byli nejdříve zákazníci. Nestyděli se komentovat můj vzhled anebo se do mě navážet za to, jaké máme ceny. Jejich urputná představa, že okrást je chce kdokoliv, komu za něco musí zaplatit, mi první dva týdny hořce ulpívala na jazyku. Tehdy jsem ještě pořád razil slušnost, a tak mi přišlo nemyslitelné odbývat je třeba tím, že do nákupu je nikdo nenutí. Když zase komentovali, jak naše zboží chutná, pouze jsem přikyvoval a soucitně dodával, že mně to taky moc nechutnalo.

Další ránou bylo zjištění, že všechny ty odměny, které nám při nástupu zaměstnavatel slíbil, se rozhodně nekonají. Mám ještě v živé paměti, jak tehdy manažerka řekla: „A nemyslete si. My rozhodně umíme odměňovat.“ Ještě dnes také musím povzdechnout nad prvními problémy, se kterými jsem se během provozu setkal. Rychle jsem zjistil, že „kdyby něco, ihned volejte, pomůžeme vám“ naopak znamená „volejte, jen pokud jste zemřeli“. Nikdo z vedení mi ani v jednom případě nijak nepomohl. Všechno jsem si musel vyřešit sám.

Přesně si nevybavuji, kdy se to ve mně zlomilo, ale nejspíš to bylo někdy o letních prázdninách. Trčel jsem v práci v urputném vedru, vhodném leda tak na koupačku u rybníka, a se slzou na líci vzpomínal, jaké to bylo, když jsem nemusel dělat vůbec nic a když jsem měl ještě představy, že práce je něco ušlechtilého. Najednou jsem zjistil, že svou poctivostí a slušností ze sebe dělám jenom hlupáka a že víra, že budu za to odměněn, je úplná hloupost.

Ke konci prázdnin už jsem se nedivil, proč tehdy ti kuchaři v restauraci tolik nadávali a proč s radostí využili každé příležitosti nahrnout práci na někoho jiného a sami nedělat nic. Také jsem pochopil, proč si tajně brali z kuchyně nedotčené suroviny, které se odnášet nesměly, i když už k ničemu neposloužily a správně se mely vyhodit do koše nebo do kyblíku pro prasátka, a přes prvotní nechuť s pocitem, že kradu, jsem to začal s myšlenkou „odměním se sám“ praktikovat taky.

Lidí jsem si přestal vážit a začal být falešný a podlézavý, abych si vysloužil alespoň nějaké dýško. Když mi někdo dýško nenechal, začal jsem si mrmlat pod vousy, ať se těmi deseti korunami, které jsem jim vracel, třeba udáví. Když mě vedení požádalo o nějakou laskavost, v duchu jsem se tomu smál a vymluvil se, že nemám čas. Ovšem pokud hned nenabízeli nějakou finanční odměnu.

S ostatními spolupracovníky jsem se téměř přestal bavit. Začalo mě až k smrti nudit a obtěžovat jejich neustálé stěžováni si na život, zvláště po tom, co mi došlo, že mluví hlavně o sobě a já je vůbec nezajímám. Začalo mi být i za těžko říkat slova útěchy jako „já tě chápu“ nebo „to mě moc mrzí“. Začal jsem je pomlouvat u ostatních tím, že jsem se už nestyděl říkat, co si o nich doopravdy myslím. Někdy jsem dokonce přihodil něco navíc (nikoliv ale nepravdivého) a pak s potěšením sledoval, jak se informace posílá dál, jak ji každý ještě zveličuje a pak propuká v konflikt. Došlo mi totiž a zjistil jsem, že oni se o mě dříve také nebavili nijak v dobrém, třeba ve smyslu, že „to je ten, co rozdává i letáky“ (což byl úkon, na který všichni ostatní kašlali).

Když zavzpomínám, jaký jsem býval slušný a přívětivý člověk, je mi to skoro až líto. Na druhou stranu vidím, že žádná odměna nikdy nepřišla a že nebýt slušný a přívětivý mi naprosto v pohodě prochází. Tak proč se snažit?

Jistě by to mohlo být jinak, kdybych si nenašel zrovna takovou brigádu. Ovšem otázka je, jestli bych si vůbec nějakou lepší jako student mohl najít. Často totiž zaměstnavatelé nabízí pracovní pozici pro studenty, ale pak očekávají, že budeme pracovat pět dní v týdnu, což je samozřejmě se studiem neslučitelné. Na výběr tak student příliš nemá a je dost možné, že jsem mohl dopadnout i hůře.