Článek
Že média (a nová média) ovlivňují náš pohled na svět není v žádném případě novinka. To věděl už filozof Roland Barthes, když v minulém století rozvíjel sémiologii (věda, jenž mimo jiné zkoumá i působení sdělení např. v televizi na diváka).
Média se v naprosté většině neustále přizpůsobují tomu, co věří, že budou chtít čtenáři číst, a na základě tohoto principu tematické proměnlivosti v závislosti na trendu a tím neustálého udržování pozornosti čtenáře jsou pak schopny vydělávat peníze. O tom celá práce v médiích je. Zlobit se tak na ně nemůžeme za to, že jakmile vyvstane ve společnosti nové a žhavé téma, hned ho chytí za pačesy a vyprodukují obsah na všechny možné způsoby, hlavně, aby se na něj někdo podíval. Protože každý potřebuje vydělávat na chleba. Ostatně to stejné autor tohoto článku dělá i teď. Jen s tím rozdílem, že věří, že toto jeho „mediální dílo“ naopak zklidní již vzdouvající se vody paniky a chaosu.
Když média nahodí rybářský prut
To, jak média fungují, lze shrnout do jednoduchého diagramu: Lov > výběr > zpracování > zveřejnění > profit. Nejdřív se musí „nalovit“ něco, o čem se bude psát. Z tohoto rybníčku se pak musí vybrat ta nejlepší „ryba“, musí se co nejlépe zpracovat, dobře umístit „na trh“ a co nejlépe prodat. Celé je to velmi nejistá cesta a nikdo nikdy nemůže dopředu vědět, jestli o takovou „rybu“ bude zájem. Tedy ovšem, a zde si půjčíme přirovnání opět z potravinového průmyslu, pokud takovou pomyslnou rybu nějak hezky nevylepšíme, třeba nějakým tím přibarvením jejího masa.
Zde je právě jedno z úskalí médií. Nepůjde-li jen o čisté objektivní zpravodajství, vždy bude snaha celou věc nějak okořenit, nejlépe učinit virální (a nemusí to nutně znamenat, že to bude zcela přitroublá reportáž, jako třeba Bába pod kořenem, která do dnes trhá rekordy v oblíbenosti televizních reportáží). A tak, i když to může být tak trochu omylem, představují média události horší, než doopravdy jsou. Vzpomeňme si třeba na celosvětovou hrůzu z nedostatku toaletního papíru, kterou způsobila média v době covidové, a přiznejme si - většina z nás nakoupila hromady toaletního papíru, aniž by to bylo třeba, což způsobilo prázdné regály v obchodech a pak to doopravdy vypadalo, že je ho nedostatek, i když měl každý dost.
Jak funguje spirála paniky
Člověk je přirozeně citlivý na negativní informace a bude jim přikládat mnohem větší váhu než těm pozitivním. Takto to zařídila evoluce. Když divák nebo čtenář vidí obrazy rozbouřených řek, a nejlépe, když si je ještě spojí se vzpomínkami na záplavy z roku 2002 (nebo když dokonce média použijí záběry z roku 2002), je nucen vyhledávat si více informací a tím nejen, že věnuje médiím více pozornosti, ale zvyšuje tím i svůj vlastní strach. Má totiž nutkání věřit informacím, které jeho strach potvrzují, spíše než informacím, který ho vyvracejí. Tím se dostává do spirály, která nachází dno až v otupělosti, jakou jsme zažili v době covidové, kdy se lidé této nemoci kvůli přehlcení z médií přestali bát. Spirále pak přidává ještě pravidelnost zpráv, kdy se divák nebo čtenář stává závislý na médiích, protože chce vědět, co se děje a jak to bude dál. Zároveň si uvědomuje, že s tím nemůže nic udělat. Vyvolané úzkosti, násobené pokaždé, kdy vidí další zprávu, následně člověka oslabují a stává se náchylnější k uvěření v ty nejhorší scénáře. A odtud se dostáváme ke kolektivnímu strachu.
Zjednodušeně - při kolektivním strachu lidé vidí, jak se ostatní připravují na nejhorší, a tím mají pocit, že je jejich strach oprávněný a rozhodují se také jednat. Kolektivní strach proto funguje jako nákaza, kterou snadno může vyvolat jediný příspěvek na sociálních sítích. Třeba o tom, jak si zabalit evakuační zavazadlo.
Jak se bránit proti mediálnímu vykrmování našeho strachu?
Odpověď je poměrně jednoduchá. Stačí informace získávat pouze z ověřeného zdroje a v podobě objektivního zpravodajství, nejlépe takového, který obsahuje pouze jednoduché údaje jako kdy, kde a jak a neobsahuje žádné doprovodné fotografie, jejichž úkolem je upoutat naši pozornost klidně i za cenu vyvolání strachu. Nečtěme si o tom, kde všude už se řeka vylila z koryta. Čtěme si jen o tom, jak se to má s řekami v našem okolí. Ignorujme diskuze na sociálních sítích typu „co by, kdyby“ a neberme úplně každou zprávu jako fakt. A na závěr - mysleme kriticky.
