Článek
Už i já patřím mezi důchodce. Celý život jsem chodil do práce. Ze své výplaty jsem odevzdával pojistné na důchod a na zdravotní zabezpečení. No a samozřejmě jsem platil daně. Daně, za které mohli mladí lidé zdarma studovat. Zřejmě špatně, když dnes navrhují, aby důchodci měli zvlášť vyčleněné pokladny v supermarketech. A to je jen malý ústrk, kterého bychom se mohli dočkat. Víc mě mrzí, že vystudovaní a zřejmě vážení právníci dospěli k závěru, že výplata důchodů je národohospodářská škoda.
Bylo by úsměvné, kam až mohou dojít soudci ve snaze ohnout zákon, pokud by nerozhodovali o osudu milionů lidí. Já jsem ještě ve věku, kdy si mohu k důchodu přivydělat nějakou tu korunu a na domácnost jsme dva. Ale je spousta starých lidí, kteří pracovat nemohou. Žijí sami, protože partner je již opustil. Mají jen jeden důchod a náklady na domácnost stejné, jako když byli ještě dva. Při dnešních nákladech mají vyjít z menší částky, než je průměrný důchod. Tři čtvrtiny důchodců na průměrný důchod, cca 20 tisíc korun měsíčně, nedosáhnou. Tak kolik jim vlastně, po zaplacení všech pravidelných plateb v rámci inkasa, zůstane na živobytí?
A tím se dostávám k titulku svého článku. Tito důchodci nemají nárok na nic, jen čekat na smrt. Alespoň tak to vypadá, když poslouchám debaty o důchodech a důchodcích. To politici a přední odborníci nám vysvětlují, že stávající důchodový systém je neudržitelný. Občas tam zaslechnu, že by se seniorům mělo vzít právo volit, stejně už ničemu nerozumí. O něco častěji slyším a čtu, že seniorům je třeba vzít řidičská oprávnění, protože na silnicích způsobují jen potíže.
Mám pocit, že statisticky způsobují na silnicích nejvíce havárií mladí, nezkušení řidiči. Ale ti se ještě řídit naučí, zatímco senioři jim už jen překážejí svou opatrnou, a tedy i často pomalou jízdou. Že to je mnohdy jediný způsob, jak si mohou nakoupit, nebo dojet k lékaři, mladé lidi moc nezajímá. Oni mají své tempo a nemíní se přizpůsobit, lidem, kteří už mají zpomalené reakce a hlavně rozum, proto se nikam neženou. Nevím, jestli je ještě ve školních učebnicích báseň o synovi, který vyrábí pro svého otce korýtko. Třese se mu ruka a všechno nádobí rozbije. A přestane, až když mu jeho dítě řekne: …až se tobě bude třásti ruka, korýtko ti synek udělá… Kdo neví, o čem píšu, tak vězte, že i dnešní mladí budou jednou staří a budou potřebovat jezdit po silnici.
A teď k tomu důchodovému systému. Velice často vidím, jak nám politici ukazují tabulky, kolik zaměstnanců přispívá na jednoho důchodce a kolik jich bude v roce 2050. Vycházejí jim dva zaměstnanci. To opravdu vypadá beznadějně.
Když Otto von Bismarck koncem předminulého století, zaváděl důchodový systém, měla průměrná rodina deset až dvanáct dětí. Dnes máme spoustu mladých lidí singl. Mladé ženy si místo dítěte raději pořídí pejska nebo kočičku, aby měly spřízněnou duši, ale málo starostí. Mladí muži si nezakládají rodiny, protože dávají přednost svobodě před odpovědností. To je dnešní životní styl. Proto budou v roce 2050 dva zaměstnanci živit jednoho důchodce.
O čem se nemluví? A já stále nechápu proč? Vždyť již v dnešní době zavádíme do výroby roboty. Ve svém každodenním životě se potkáváme stále častěji s umělou inteligencí. A pokrok půjde neustále dopředu překotným tempem. Jen si vzpomeňte, na jaké úrovni byly na přelomu století mobilní telefony a co dnes všechno zvládnou? Když jsem já studoval na vysoké škole, byl výstupem nejnovější výpočetní techniky děrný štítek, který v sobě ukrýval nějaké informace. A jaký je stav výpočetní techniky dnes? Jaká tedy bude úroveň robotizace a automatizace v roce 2050?
Dnes roboti zastanou těžkou, nebo monotónní jednotvárnou práci ve stále více odvětvích. Umělá inteligence si se mnou povídá na internetu zcela běžně. Tak jak bude vypadat práce za dvacet až třicet let?
Naštěstí tady máme výrok Ústavního soudu, který nás ujistil, že vláda vidí hodně daleko do budoucnosti. Vláda sice nemůže vědět co bude za tři měsíce, ale ví, co bude za dvacet až třicet let. Tak tedy, naši současní vládní politici musí vědět, jak enormně vzroste produktivita práce. Vždyť stroje pracují sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně. Nechtějí dovolenou, nevyjednávají o zvyšování platů, nedostávají odchodné, když se pokazí a zaměstnavatel jim dá výpověď (nebo je hodí do šrotu).
Na výdajové straně státního rozpočtu se ušetří tím, že armádu úředníků nahradí umělé inteligence. Mají stále dobrou náladu, chovají se korektně, vyslechnou si žadatele bez emocí a nenechají se vytočit všudy přítomnými kverulanty. V práci nesurfují na internetu a jen pracují a pracují. Mnohem přesněji a odpovědněji, než to udělají lidé. Co to pro nás znamená? Lidé na práci nebudou, ale budou peníze. Vzroste HDP a vlády budou rozdělovat stále větší balíky peněz.
Je tedy zřejmé, že na důchody bude, ale určitě ne z odvodů zaměstnanců. To je už ale věc politiků, jak rozdělí větší hromádku, kterou jim stroje vytvoří.
A teď, co mě nejvíc trápí. Proč současná politická i odborná elita, zasévá sémě nesváru mezi generace. Každému opravdovému odborníkovi musí být zřejmé, kam směřuje vývoj. Proč tedy stále slyšíme, že mladí nebudou mít důchody, protože jim je ti současní důchodci prožerou!!!!
Na důchod má nárok jenom ten, kdo odpracoval určitý počet let a odváděl peníze do důchodového účtu. Každý důchodce tedy převážnou část života pracoval a podporoval své důchodce. Ani nás nenapadlo ptát se, jestli důchodci neberou moc. Mělo by v nás být zakódováno, že se o své stařečky a babičky postaráme, tak jak to bylo od začátku lidstva. Rodina, rod, skupina, tlupa, kmen se o své stařešiny postaraly. A co víc, mladí jim naslouchali. Není náhodou, že každý kmen měl Radu starších.
Když to řeknu hodně ošklivě, tak pokud se o mne nyní nechtějí mladí starat, tak nám dejte zpět naše peníze, které jsme do systému vložili a přidejte tam i daně za které dnešní mladí vystudovali zdarma. Myslím, že mi to bude do konce života stačit. Já jsem také studoval zdarma, ale já jsem se nikdy neptal, proč máme důchodce.
Budoucnost by tedy mohla být růžová, pokud si ji sami nepokazíme. Vůbec se mi nelíbí, že politici připouštějí možnost války NATO s Ruskem. Někteří dokonce mluví o jaderné válce. Slyšel jsem už spekulace o možnosti použití taktických jaderných zbraní na Ukrajině. Copak si ti lidé neuvědomují, že pod jedním výbuchem termojaderné hlavice se vypaří tisíce lidských bytostí? Neuvědomují si, že jadernou válku není možné vyhrát? Ale to jsem zabrousil poněkud jinam. Chtěl jsem napsat svůj pohled na vztahy mezi generacemi, které se mi nelíbí.
Psal jsem o budoucnosti, ale musím se zmínit i o přítomnosti. Jen stručně, protože o té čteme a slyšíme neustále. Já jen z pohledu důchodce. Vláda se rozhodla šetřit. Já si nepamatuji dobu, kdy by vlády říkaly, že šetřit nemusíme. Nejen po roce 1989, ale už i Gustáv Husák ve svých sáhodlouhých projevech nás nabádal k šetření. Prostě šetří se, co jsem na světě a určitě tomu tak bylo i před námi. Otázka je, jak?
Jen při zběžném pohledu vidíme, že naše vláda šetří na lidech. Důchodci, o těch už byla řeč. Zaměstnanci a živnostníci. Všem se zvýší odvody. Zaměstnavatelé také přispějí do státního rozpočtu větší částkou než doposud. Možná jsem na někoho zapomněl, ale jisté je, že tam kde peníze jsou, se vláda bojí sáhnout. Tady mám na mysli banky, obchodní řetězce, energetické společnosti a zbrojní průmysl.
Na výdajové stránce se snižují dotace. Dost často tam, kde rozdíl doplatí opět občané, jako třeba v teplárenství.
Politici, bez rozdílu stranické příslušnosti, nás po roce 1989 dovedli do situace, kdy máme menší platy a také důchody než lidé v okolních zemích. Hlavně Německo a Rakousko. Proti nim máme zhruba třetinové příjmy. Nezávidím jim to a jsem přesvědčen, že stále mají vyšší produktivitu práce než my a také si umí spoustu věcí lépe zorganizovat. Jen nechápu, jak to, že nakupují zboží za stejné, nebo dokonce nižší ceny, než máme u nás, a ještě jsou jejich výrobky kvalitnější. To opravdu nesvědčí o dobré práci našich politiků.
