Článek
Mateřství je dle některých knih nejkrásnějším obdobím v životě ženy. Mateřstvím se život převrátí naruby. Najednou je zde spousta věcí, co žena nesmí, a naopak co musí. Žena přestává být ženou, stává se matkou, od které se automaticky předpokládá, že se spousty věcí vzdá a zapomene na svá přání a tužby ve prospěch nového života. Už při samotném těhotenství vzniká spousty omezení (např. kafe, alkohol, cigarety, sauna, větší fyzická aktivita…) a po první lékařské prohlídce, kdy se potvrdí těhotenství, už se lékař přestává dívat na ženu jako na člověka ale jako na „chodící inkubátor“. Vím, že je spoustu žen, co to tak nevnímají, neboť jsou zcela fascinováni svým rostoucím bříškem, všem na potkání ukazují fotky z ultrazvuku a těší se na své vytoužené dítě a na to, že jejich život konečně dostane ten správný smysl.
A co teprve když je žena v rizikovém těhotenství, to už nemůže skoro vůbec nic. Můžete jen ležet, občas si dojít na záchod, jíst a pít. Mám zkušenost i s hospitalizací na rizikovém oddělení, kam mě preventivně vyslal můj doktor kvůli zkrácenému děložnímu čípku. Na otázku, zda je to opravdu nutné, reagoval stroze: „No, pokud je Vám jedno, že budete mít dítě v inkubátoru, tak tam nemusíte!“. Strávila jsem tam týden, pak mě naštěstí propustili domů. Některé maminky, co zde byly déle, popisovaly, jaký má na ně hospitalizace negativní dopad. Nejen po psychické stránce, ale i fyzické. Když je člověk nucen furt jen ležet, ochabuje svalstvo a pak má člověk problém vstát z postele a brzy se unaví. Což pak u porodu může být problém. Nebo i následně po porodu, kdy se musíte postarat o miminko. Doma se člověk prostě cítí lépe. Má dcera Kačenka se nakonec narodila v řádném termínu a bez komplikací.
Své zkušenosti mám i s neonatologií, kde jsem skončila po porodu své první dcery. Doktor mi tehdy z preventivních důvodů nechal vyvolat dřívější porod, protože byly obavy, že dítě už dostatečně neroste. Nakonec to tak hrozné nebylo a pan primář se na vizitě divil, co tak velké dítě dělá v inkubátoru. Miminko v inkubátoru bylo jen 3 dny, kvůli udržení tělesné teploty. Toto oddělení vnímám jako velmi depresivní. Na chodbách posedávaly brečící maminky, které nikoho nezajímaly. Dcera měla po narození novorozeneckou žloutenku. Paní, která se mnou byla na pokoji mi poradila, že prý na to pomáhá denní světlo, ať ji zkusím dát k oknu. Řekla jsem si, proč ne? Dám na rady zkušené maminky. Pak přišla doktorka, která mi vynadala, proč nemám dětskou postýlku u sebe, co to má znamenat! Neustálé sledování kojení, zapisování přírůstku na váze, zapisování počtu počůraných plen… Když konečně dítě začalo přibírat, konečně nás propustily z nemocnice a já si připadala jako by mě propustili z vězení.
Po porodu se ženě předá dítě a nikoho už nezajímá, co žena cítí, zda nemá nějaké fyzické či psychické obtíže. Stává se z ní pečující dojná kráva, jejímž primárním cílem je starat se o dítě, a která nemá nárok si na něco stěžovat. Vždyť mít dítě je ohromný dar a je povinností se z toho radovat. Hlavním tématem se stane kojení. Ještě v porodnici tu a tam naběhne sestřička, bez zeptání vám klidně ohmatá prsa, zda jsou správně naplněná. Co na tom, že vám to třeba může být nepříjemné. Ze svého jídelníčku následně žena musí omezit spousty potravin, které by mohly způsobit u miminka prdíky. A když musíte minimálně každé tři hodiny dítě nakrmit, nemáte šanci se vyspat a po porodu chytit „druhý dech“. Ani to blbé kafe, které by udrželo oční víčka otevřená, povoleno není. Žena zkrátka nemá prostředky jak se „dobýt“ a tak nějak se považuje za samozřejmé, že si se vším bude vědět rady a o vše se postará. Když už jí vše přerůstá přes hlavu, nemá úniku, nemůže se jít odreagovat do kina, do sauny, do kavárny. Aspoň ne první měsíce, kdy kojí, neboť nikdy neví, kdy se její drobeček ozve a bude chtít nakrmit. I obyčejná procházka s kočárkem se může stát testem pevných nervů a trpělivosti, které je při spánkovém deficitu méně a méně. Život se zredukuje na spousty povinností a skoro žádné radosti. V hlavě se objeví hlásek, který, když vaše dítě začne uprostřed noci řvát, vás propleskne a zařve: “ Vstávej, musíš se postarat. Chce se ti spát? Bolí tě záda z neustálého přebalování, převlíkání, chování nebo hlava z nevyspání? Nezájem! Pokud to dítě neutišíš, bude to ještě horší!“ A když už nekojíte a přejdete na umělé mléko, i tak není vyhráno, i když se několik věcí vylepší (např. konečně se dá trochu i plánovat dopředu, protože vznikne konečně nějaký pravidelný stravovací harmonogram).
Jsou ovšem superženy, které to zvládají, a dokonce si to užívají. Co když ale ne každá žena měla to štěstí vypít elixír hormonů, které z jejího robátka dělají poloboha. A když si náhodou taková žena postěžuje, tak se vždy najde nějaký chytrolín, který by jí hned odebíral právo na rozmnožování se a vyrukuje s „inteligentní“ frází: „tak sis neměla pořizovat děti“. Takže právo na rozmnožování mají jen super trpěliví, tolerantní jedinci, kteří nepotřebují spát a ani nepotřebují společenský život?
Bylo by fajn, kdyby jedinci, kteří tak rádi kritizují, místo slovní kritiky, kdy dotyčná je ráda že věci tak nějak fungují, raději řekli: „Vypadáš unaveně, jdi si lehnout a já se ti o prcka na chvíli postarám.“. Tito jedinci často kritizují z optiky vyspalého člověka, s často žádnou, nebo odlišnou zkušeností týkající se mateřství, neboť měli např. možnost své dítko odložit k příbuzným. Tedy měli šanci si odpočinout, nadechnout se a šanci udělat si zase na chvíli jakýsi odstup.
Mateřství je pořádná nálož na tělo i psychiku. Tyto řádky jsem psala v době, kdy jsem přivedla na svět své první dítě, a když se na to poletech dívám, zjišťuji, že se můj postoj k mateřství zásadně nezměnil. Možná, kdyby někteří lékaři k ženám přistupovali trochu s větší empatií a netvářili se tak otráveně, když žena shání informace, třeba by to bylo lepší. Informování pacienta se bohužel často stává formou: „Tady máte papíry, tady nám to podepište!“ A u maminek, které jsou ještě navíc pod náloží hormonů, by to možná chtělo více vřelejšího přístupu. Psychika během těhotenství hraje důležitou roli. A když se zpětně dívám na svá těhotenství, říkám si, zda některá preventivní opatření, která mě hodně vystresovala, nebyla spíše na škodu. Vím, že pro miminko je správné ledacos přetrpět, ale nemusíme přece trpět i v momentech, kdy to není nutné.
