Článek
V šedesátých letech patřila Jana Brejchová mezi nejpopulárnější evropské herečky. Oblíbená byla nejen u nás, ale také v Německu, kde měla našlápnuto na solidní kariéru. Jako herečku ji objevil jeden muž od filmu, který se přišel podívat do ZŠ, kterou navštěvovala. Nejspíš ho zaujaly její velké oči. Tehdy jí bylo pouhých 13 let, když byla vybrána do jedné maličké role ve filmu Olověný chléb. Zlomem v její filmové kariéře byl film Vlčí Jáma, s nímž se zúčastnila Benátského filmového festivalu.
Jedinou její hereckou průpravou by kroužek lidových písní a tanců. Byla zvyklá žít velmi skromně. Narodila se v roce 1940 do rodiny, kde přišlo na svět osm dětí. Jejich desetičlenná rodina žila v bytě o dvou pokojích a jedné koupelně. Tatínek pracoval jako řidič a maminka byla v domácnosti. V knize své dcery Terezy Brodské herečka vzpomínala na životní podmínky své rodiny: „Byli jsme často hladoví jako vlčata, snědli bychom cokoliv, i ropuchu. Mým nejmilovanějším jídlem byl chleba s hořčicí. Když se koupil bochník chleba, kdo si co urval, to měl. Proto dodnes tak rychle jím. Protože ti, kteří byli nejrychleji najedení, dostali porci brambor navíc. Maso nebylo, jen ve svátek. Měli jsme sice špajzku, ale ta byla pořád prázdná. Ale bylo to i k něčemu dobré, když mě matka vyhodila z domova, uměla jsem se o sebe postarat.“
Dvě z dětí zemřely jako malinké (chlapeček ve dvou letech, druhý v půl roce) a Janě zůstalo pět sourozenců, o které se jeden čas musela starat. „Maminka i tatínek se rozcházeli a každý někoho měl. Bylo nás šest dětí, nejstarší sestra už nebyla doma, takže jsem se o ty mladší starala já, protože naši často domů vůbec nedorazili. Třeba několik dní. Někdo musel uklidit, uvařit, někdo musel vodit děti do školky, do družiny…“ V té době jí bylo 16 let a přišla její šance ve filmu Vlčí Jáma. Najednou byl problém vše stihnout. Když popisovala asistentce režiséra Věře Ženíškové své životní podmínky, odjela za její maminkou a navrhla jí, aby její dcera bydlela 3 měsíce v hotelu, neboť by těžko vedle své práce zvládala také péči o početnou domácnost. To její maminku naštvalo. Prohlásila, že pokud se odstěhuje, ať už se nevrací. Zlobila se, že kvůli natáčení přijde o výhodnou chůvu a hospodyni. Tou dobou navíc Brejchová rodině vypomáhala i finančně. „Pracovala jsem od čtrnácti v Laktosu. Přihlásila jsem se na inzerát Hledá se hbitá písařka. Přišla jsem, sedla si k psacímu stroji a pan účetní – takový s knírem a bříškem – se zeptal: Chcete diktovat, nebo opisovat? A já jsem mu řekla: Mně je to jedno. Začal diktovat a já jsem ho zastavila a říkám: Moment, pane, nemůžu najít H. On mě chvíli nechal a pak povídá: Vy vůbec neumíte psát na stroji. Ne, řekla jsem mu. Ale já bych se to naučila, mně se to šíleně líbí. Přestavte si, oni mě vzali, zapsali do kurzu a já jsem tam tři roky pracovala. A ještě jsem povýšila na sekretářku hlavního inženýra. No, prostě kariéra,“ popisovala herečka své první pracovní zkušenosti.
Brejchová se rozhodla pro film a hotel. Během natáčení Vlčí Jámy posílala mámě většinu svého honoráře. Dohromady asi tři tisíce, což na tu dobu byly slušné peníze. Když byl film hotový, koupila si svetr, sukni a namířila si to domů. Doma ji však s otevřenou náručí nevítali. „Matka přede mnou zamkla, děti koukaly z oken. Nakonec poslala Járu s kufrem, kde mi sbalila pár obnošených věcí po Blance, a vzkazem, že mi to řekla jasně. Dveře byly pro mě zavřené. Tak jsem šla.“ Ten den, kdy musela rychle dospět, se jí vryl hluboko do paměti.
Od jejích 16 let jí pak pomáhala ona asistentka režiséra, kterou oslovovala Žanynko. Dělala jí náhradní mámu, byla její spřízněnou duší, nejdůležitějším člověkem na světě. Vlastní děti Žanynka neměla, a když onemocněla, Brejchová se o ní až do její smrti v roce 1994 pravidelně starala. „Byla to sportovně vyhlížející, inteligentní dáma s velkým srdcem. Držela nade mnou pevně svá ochranná křídla – lidská i filmová. Na Barrandově si jí vážili, režiséři naslouchali jejím slovům, nikdo o ní nikdy neřekl nic špatného, byla prostě persona. Vzhlížela jsem k ní, obdivovala ji, chtěla jsem být jako ona. Žanynka nepotřebovala moc energie na to, aby mě ovlivnila. Patřila k těm vzácným lidem, kteří měli kromě odborné erudice i dar získat si důvěru,“ vzpomínala na ní s láskou Brejchová v knize své dcery Terezy.
Se svou vlastní mámou se Brejchová od té doby nestýkala. Trápilo ji, že nevídá sourozence, nicméně pak se jí rozjela kariéra a na stesky už nebyl čas. Někdy je tou nejlepší hereckou průpravou sám život.
Zdroje:
1) BRODSKÁ, Tereza; PODSKALSKÁ, Jana. Moje máma Jana Brejchová. Praha: WWA photo, 2022. ISBN 978-80-242-8105-6.
