Článek
Rodičovství není sranda. Ač se to tak někomu z fotek umístěných na sociálních sítích může zdát, je to celkem dřina spojená s roky odříkání, finančními náklady a samozřejmě ztrátou svobody. Vím o tom své. Mám 4 děti. Musíme se spoléhat hlavně sami na sebe. Když si potřebuji něco zařídit, manžel si musí brát dovolenou. Z prarodičů našich dětí žije už jen moje máma a ta bydlí daleko. Kdyby mohla, vnučky by hlídala. Má je ráda. Na rozdíl od tchána, který o ně nejevil zájem a ještě je před svou smrtí stihl spolu s mým mužem vydědit. Prý jsme si neměli dělat tolik dětí. Pak by můj muž měl více času jezdit vypomáhat se zahradou a domem tchána.
Žijeme ve světě plném možností. Je logické, že se do rozmnožování hrne méně a méně lidí, což potvrzují i statistiky. Aby byla v populaci udržena populační rovnováha, mělo by na jednu ženu připadat v průměru 2,1 dítěte. U nás však toto číslo klesá. V roce 2021, kdy porodnost ještě rostla, připadalo na jednu ženu v průměru 1,83 dítěte. Po covidu se situace kolem porodnosti obrátila a jsme svědky propadu. V roce 2022 se u nás narodilo 101 tisíc dětí, následující rok o 9 % méně, tedy jen 92 tisíc. Česko směřuje k nejslabšímu populačnímu ročníku za poslední tři staletí. Tento negativní trend se propisuje i do hrozby zániku zhruba třetiny regionálních porodnic.
To má samozřejmě vliv na strukturu obyvatelstva. Stále více starších lidí bude závislých na čím dál nižším počtu mladých. Více se proto hovoří o nutnosti změn v důchodovém systému. Klesající porodnost ovlivňuje také ekonomiku. Na trhu práce chybí lidé v produktivním věku.
S klesající porodností lze ve společnosti sledovat i další trend, a to rostoucí neochotu prarodičů starat se o vnoučata. Podle průzkumu agentury STEM skoro dvě třetiny dotázaných ve věku mezi pětačtyřiceti a devětapadesáti zastává názor, že babičky a dědečkové nemají žádnou povinnost pečovat o vnoučata. Podle socioložky Jaroslavy Hasmanové Marhánkové, se tato generace nachází ve specifickém postavení, kdy pociťuje přemíru závazků a tak závazky navíc odmítá. „U lidí ve středním věku dochází ke kumulaci rolí. Jsou stále na trhu práce, přidává se jim závazek péče o starší rodiče, chtějí se věnovat svým zájmům a do toho vstupuje očekávání na roli prarodiče.“ Mění se tak dříve běžné zvyky, kdy babičky pomáhaly hlídat vnoučata, aby maminky mohly jít do práce. „Norma, která říká, že starší generace má obětovat vnoučatům svůj volný čas, není u této skupiny tak široce přijímána,“ dodává socioložka. „V určité fázi života už ženy třeba nechtějí znovu podřídit svůj volný čas péči o děti. Jde o poměrně nový fenomén, jelikož ještě v devadesátých a nultých letech byla norma obecně nastavena tak, že babičky budou hlídat a nahrazovat nedostačující předškolní zařízení.“
Tyto dva trendy – úbytek porodnosti a klesající ochota hlídacích babiček spolu souvisí. Pokud mladí lidé nemají určité jistoty, a to nejen finanční, ale i jistotu toho, že jim v případě potřeby prarodiče pomohou, nehrnou se samozřejmě do zakládání rodin. A přitom to jsou propojené nádoby. Současným důchodcům je vyplácen důchod, který funguje na základě průběžného systému. To znamená, že na současné důchody pracuje současná generace lidí v produktivním věku. A pokud nebudou mít možnost pracovat, protože je dlouhodobě problém s kapacitou školek, soukromé dětské skupiny bývají velmi nákladné a někteří prarodiče dávají od hlídání ruce pryč, bude i méně peněz odváděno do systému.
Jsme svědky vymírající mezigenerační solidarity. Ještě když lidé neměli jistotu v podobě důchodového systému, museli se více spoléhat na rodinu. Věděli, že když nebudou mít děti, budou mít krušné stáří. A mladí zase věděli, že bez výpomoci prarodičů s péčí o děti, se nebudou moci věnovat svému hospodářství, tedy práci. Společnost se s důchodovým systémem dostala do situace, kdy lidé nepotřebují mít děti, protože je zabezpečí stát prostřednictvím výplaty důchodu. Senioři necítí povinnost vypomáhat mladým. Proč by senioři zadarmo vypomáhali, když si své už odpracovali?
Jsou samozřejmě i ti, co by vypomáhat chtěli, ale jejich zdravotní problémy jim to nedovolí. Nebo nemají už tolik energie, či bydlí daleko. Případně ještě stále pracují. Na druhou stranu je ale narůstající skupina těch, kteří tu potřebu věnovat se další generaci prostě nemají. Jsou v situaci, kdy mají pocit, že se rodině již obětovali dost a teď je řada na jejich zájmy a radosti. Chtějí cestovat, chodit za kulturou, dopřát si zasloužený odpočinek.
Měla jsem možnost zaslechnout kousek rozhovoru hlídacích babiček, které vypočítávaly, kolik by si mohly vydělat, kdyby hlídaly místo vlastních vnoučat cizí za peníze. Vidina ušlého zisku je očividně celkem trápila. Čas jsou přeci peníze.
Anketa
Věřím, že je stále ještě mnoho prarodičů, kteří hlídají rádi a především s láskou. Nevnímají to jako obětování se a povinnost. Když jsem před 4 lety vyprovázela dceru do školy, pravidelně jsem se potkávala s jedním seniorem, který doprovázel do školy vnuka. Vždy, když mě zahlédl, přišel ke mně a prohodil se mnou pár slov. Měl ustálený režim, kdy ráno zašel k synovi, aby vyzvedl vnuka a doprovodil jej a pak obvykle pokračoval na nějaký drobný nákup. Bylo na něm znát, že je rád, že je užitečný. Také ho to udržovalo v určité aktivitě. Přiznávám, že jsem jeho rodině kapku záviděla, že má takového ochotného dědu, co rád vypomůže. Nejde jen o to, že svou pomocí uleví rodičům, kteří pak mají více času na další povinnosti, svou práci. Takové dítko se od prarodičů může ledasčemu přiučit. Jde o sociální interakci, o předávání zkušeností. Spolupodílení se na výchově a utváření nejmladší generace by měla být radost. Je škoda, že se tento přístup mění.
Zdroje:
