Michael Kocáb: To, že máme v čele státu bývalého komunistu, je velké selhání

Zakladatel rockové skupiny Pražský výběr, která byla spojována s odporem vůči tehdejšímu systému, měl vždy zájem o politiku. V roce 1989 založil s Michalem Horáčkem iniciativu Most, která měla zprostředkovávat komunikaci mezi vládnoucími a disidentskými strukturami. Stal se poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR, etabloval Václava Havla prezidentem.

Jako občanský aktivista působil například v Iráku, kde vyjednal propuštění zadržených československých občanů. Za svůj největší životní úspěch však považuje to, že se mu povedlo z naší země vyhnat okupanty z roku 1968. „Během sametové revoluce se mi podařilo několik nejzásadnějších a v jednom případě přímo světoborných úspěchů - to když se mi podařilo zrušit smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk. To byla díra na politickém trhu. Nikdo do toho nechtěl jít,“ konstatoval v rozhovoru s Jiřím Kubíkem.

Mimo jiné přiznal, že lituje toho, že se nechal tenkrát z politiky vyšachovat. Tehdy totiž prohlásil, že z politiky odejde poté, co poslední sovětský voják opustí ČSFR. Novináři se toho chytli, a když se tak stalo, logicky byl na svůj odchod dotazován. Takže aby dodržel své slovo, rezignoval na veřejné politické funkce a začal se věnovat hudbě, podnikání a poradenství.

Politika ho ale i tak dál přitahovala jako magnet. Spřátelil se s Václavem Havlem, slavili spolu nejednoho Silvestra. Prezident byl dokonce jeho synovi Michaelovi za kmotra. Od roku 1993 působil Kocáb jako Havlův externí poradce.

Do veřejné politické funkce se vrátil v roce 2009, kdy byl jmenován do funkce ministra pro oblast lidských práv a národnostních menšin. Byl nominován Stranou zelených. Ve funkci ale dlouho nezůstal, v roce 2010 byl odvolán.

V dalších letech se snažil o to, aby byla zavedena tvrdší opatření proti ruským státním příslušníkům v ČR. V roce 2014 podepsal dopis adresovaný Sobotkově vládě, ve kterém například požadoval okamžité zastavení vydávání víz občanům Ruské federace nebo zmrazení kont ruských občanů v ČR. „Já nejsem vůbec žádný rusofob, miluji ruské umění, hudbu, jako skladatel nemůžu nevzhlížet k ruským skladatelům, tanec, divadlo, literaturu. Takže nic proti Rusům a ruskému přínosu lidstvu, ale jsem putinofob,“ prohlásil o 6 let později.

V roce 2021 vážně zvažoval, že v roce 2023 bude kandidovat do prezidentských voleb. Nakonec ale tak neučinil. „Mně šlo o to, aby těch 30 let po sametové revoluci, stál v čele našeho státu nějaký normální demokrat. A ne zase bývalý komunista. Tak o to mi skutečně šlo. Potom jsem to vzdal, protože jsem viděl, že ta kampaň je tak obří,“ uvedl v roce 2023.

„Na jedné straně stál jasně Babiš a na druhé straně stál jasně Pavel s takovou podporou, že to nemělo obdobu. Já jsem také tehdy řekl, že cítím, že nemám dostatečnou kvalifikaci, protože jsem nebyl ani ve straně ani v StB. Ale je fakt, že pro to první kolo jsem viděl dobré kandidáty. Třeba Pavla Fishera. Ten by podle mě byl vynikající prezident. Je kvalifikovaný, umí mluvit, celou tu mezinárodní politiku zná perfektně,“ dodal.

Z vývoje prezidentských voleb byl zklamaný. Raději v druhém kole volit nešel. Jak sdělil, neuznává volbu menšího zla. „Kdo vás nutí vybrat si mezi Satanášem a Belzebubem? Tak Belzebub je trošku hodnější…no tak to jsem nechtěl. Pak je to Sophiina volba, to je také menší zlo. Ne, do toho se nesmíme nechat všichni natlačit. A odmítnout volit mezi dvěma zly je taky je legitimní občanský postoj.“

V rozhovoru s Jiřím Kubíkem nicméně několik měsíců po zvolení Petra Pavla prezidentem konstatoval, že dokáže abstrahovat od jeho minulosti a posoudit jeho konkrétní kroky. Například jeho kroky směrem k Ukrajině ohodnotil na jedničku. Sdělil, že to je demokraticky zvolený prezident a že když budou jeho kroky dobré, tak je pochválí, i když je Pavel bývalý komunista. „Ale když se mě někdo zeptá, zda je správný, že v čele našeho státu stojí bývalý komunista tak vždycky řeknu, že ne, že je to velmi špatně a že je to velké selhání.“

Dle internetových diskuzí s výrokem Michaela Kocába souhlasí nemalé procento diskutujících. Mnoha lidem leží komunistická minulost prezidenta Petra Pavla v žaludku. Bývá kritizován za to, že byl příslušníkem komunistické armády, že sloužil komunistickému režimu. Že se chystal ve vojenském rozvědném kurzu a měl krycí jméno. Kvůli své minulosti se stal pro mnohé fackovacím panákem.

A jak se ke kritikám své minulosti prezident Petr Pavel staví? „Patřil jsem k těm nadšencům pro všechno, co bylo prezentováno jako správné,“ uvedl ve své knize V první lini. Tuto životní etapu vnímá jako jednu ze svých největších životních lekcí. „Samozřejmě že mě může zpětně, aniž bych měl jakoukoliv možnost to vrátit, mrzet naivita, se kterou jsem tehdy některé věci vnímal. Mnohokrát jsem říkal, že člověk je do značné míry produktem toho, do jakého prostředí se narodí. Kdybych se narodil do rodiny disidenta, asi bych měl úplně jinou životní dráhu. Nebo do rodiny někoho, kdo byl režimem hodně poznamenán, tak bych se na to díval asi jinak. Já jsem se narodil do prostředí, které bylo úplně jiné, a navíc od těch čtrnácti let jsem byl v prostředí vojenském, které bylo hodně izolované a navíc hodně vyprofilované z pohledu působení na mladé lidi.“ sdělil v roce 2023. „Mohu litovat naivity, že jsem neviděl věci kolem, ale zároveň si říkám, že jsem se v té době těžko mohl chovat jinak, když jsem neměl jiné vzory, neměl jsem to s čím srovnávat. Dneska je situace úplně jiná.“ Nyní uznává demokracii jako tu nejlepší hodnotu, jakou můžeme mít a svou roli prezidenta vnímá jako službu vlasti. Za zkušenosti, které má, je rád, protože aspoň nyní ví, co chce.

To, zda má někdo ve veřejné funkci komunistickou minulost je pro naši společnost stále citlivé téma, a to i tolik let po sametové revoluci. Stále na tyto lidi pohlížíme s despektem, máme tendenci nálepkovat, aniž bychom o jedincích měli více informací. Koho toto téma zajímá, doporučuju pro zamyšlení film Kawasakiho růže. Svět není černobílý.

Mezi případnými možnými kandidáty na prezidentskou funkci se hovořilo také o Daně Drábové, která ale kandidaturu odmítla. Zkrátka být prezidentkou nechtěla. A jak se tato „atomová lady“, která už bohužel není mezi námi, vyjádřila ke zvolení Petra Pavla? „Nemám nikterak velká očekávání. Já jsem to - doufám, že se pan prezident neurazí - definovala tak, že dobře vypadá, umí říct českou větu, která má podmět a přísudek, orientuje se v problematikách, které by pan prezident znát měl, s největší pravděpodobností se vejde do ústavy a nebude se v ní cítit nekomfortně. A jestli tohle tak bude, tak už udělal víc, než bych očekávala.“

Petr Pavel je osobností, která si zaslouží respekt. Svou minulost si odčinil tím, co dělal po listopadu 1989. Zapojil se do struktur NATO, kde působil. Za své schopnosti získal řadu ocenění, snažil se sloužit své vlasti. To, že je v čele státu takovýto člověk s komunistickou minulostí, za mě selhání není.

Na závěr si vypůjčím slova Dany Drábové: „Obávám se, že řada lidí do prezidenta republiky vkládá očekávání, která nemůže naplnit, protože on ovlivní poměrně málo věcí napřímo. Druhá věc však je, že může spoustu věcí ovlivňovat jako takzvaný opinion maker. A také může v těžkých dobách, a ony ty těžké doby ještě zdaleka nemáme za sebou, sloužit i jako nosič naděje prostě tím, jak vystupuje. A to Petr Pavel umí.“

Zdroje:

1) wikipedie

2) „Nic většího už nezažiju,“ říká Michael Kocáb, který ze země vyhnal okupanty

3) Prezident Pavel: Nejde jenom čekat, až situaci někdo změní

4) Dana Drábová: Den, který mi změnil život