Článek
Stejně jako Karel Gott i Helena Vondráčková patřila k nejvýraznějším tvářím normalizační hudební scény. Zatímco jedni měli stopku, druzí se vyhřívali na výsluní zájmu. Jak je to možné? Začaly dokonce vznikat fámy o zpěvaččině milostném poměru s předsedou komunistické vlády Lubomírem Štrougalem. Ke svému cejchu milenky komunistického pohlavára se zpěvačka mnohokrát vyjádřila. Dle jejích slov tento výmysl vznikl zcela náhodu a bohužel se začal šířit rychlostí blesku. V roce 2006 v rozhovoru pro idnes.cz uvedla: „Lubomír Štrougal má dceru Evu, která je stejně blonďatá jako já. To je vše. Samozřejmě, že jej občas doprovázela na společenské akce, a někdo, kdo měl asi oční vadu, vydedukoval, že se jedná o mne. Se Štrougalem jsem se osobně nikdy nesetkala. Nikdy. S Evou ano. Naši schůzku zinscenoval Karel Svoboda, abych konečně viděla osobu, kvůli které jsem přišla do řečí. Když jsme se setkaly, ukázalo se, že jsme vážně podobné typy a navíc vlastníme stejná auta. Humor mne definitivně přešel na jedné společenské akci, kde jsem zpívala. Dotyčný pán tam i s Evou dorazil. Eva se ke mně hnala s tím, že mne s otcem seznámí. Celá jsem zesinala, protože všude bylo plno fotografů. Bylo mi jasné, že kdyby vznikla moje jedna jediná fotografie v jeho blízkosti, pomluv se nezbavím. Z akce jsem urychleně odešla. Stejně jsem si nepomohla. Fáma je věčná a lidi si ji ani nechtějí nechat vymluvit.“
Vondráčková se také silně vyhraňuje proti řečem, že by se jakýkoliv způsobem „zapletla“ s režimem. Stojí si za tím, že nezpívala pro režim, ale pro lidi. Říká, že nikdy nevstoupila do strany, nikdy na nikoho nedonášela a nikdy by prý nepropagovala žádnou politickou stranu. Uvedla, že za bolševiků dělala jen to, co bylo nutné, aby jí nezakázali činnost. Kariérně rostla díky své pracovitosti i štěstí na lidi. Po rozpadu Golden Kids se o práci bát nemusela. „Měla jsem zázemí řekněme producentské, měla jsem za sebou Pepika Vobrubu a Bobana Ondráčka a od nich jsem hned dostala nabídku na práci. A měla jsem i zázemí autorské. Vnímala jsem celou situaci tak, že mám jedinečnou šanci projevit se. Tehdy jsem taky začala chodit na hodiny zpěvu k profesoru Kareninovi, přidal se step, dali jsme se dohromady s Jirkou Kornem, zabrousila jsem i do jazzové oblasti, přišly nabídky od filmu a všechno to vlastně byla otázka toho, že v pravý okamžik něco dobrého přišlo,“ sdělila v roce 2018.
Po revoluci ale přišel pád. Jelikož za minulého režimu byla úspěšná, byla najednou na odpis. Přesto se dokázala zvednout a vrátit se na špičku naší populární hudby. Její cestu vzhůru ale provázely nepříjemné porevoluční mediální tlaky, které Vondráčkovou stavěly do nepříjemného světla. V roce 2000 vzedmuly vlnu emocí výroky hudebního kritika a publicisty Jana Rejžka. Tehdy v Lidových novinách uvedl, že zpěvačka za svůj comeback zřejmě vděčí kontaktům s mafiány, kteří ji v 70. a 80. letech prosazovali v médiích. Zpěvačka následně dostávala dopisy, kde jí to lidé vyčítali. Vondráčkovou to zvedlo ze židle a na Rejžka podala žalobu. Požadovala omluvu. Nešlo ji prý o peníze, ale o to, „aby si kdejaký zakomplexovaný člověk nemohl jen tak plivat žluč na koho se mu zlíbí.“
Tato kauza se táhla několik let a u některých lidí přiživila antipatie k Heleně Vondráčkové. Projevilo se to i mezi samotnými umělci. Zejména na konci ledna 2003, kdy Dagmar Havlová uspořádala v historické budově Národního divadla slavnostní večer u příležitosti konce funkčního období prezidenta Václava Havla. Desítky umělců zde vystoupily bez nároku na honorář, svá vystoupení pojaly jako dárek Václavu Havlovi.
Václav Havel a Dagmar Veškrnová, 1995
Na pomoc s organizací velkolepé akce si první dáma přizvala zkušeného manažera a producenta Janise Sidovského, který měl před sebou nelehký úkol. Dostal bohatý rejstřík jmen umělců, které měl oslovit a požádat o účinkování na této akci. Na první pohled nic složitého. To by ale nesměla být mezi některými umělci určitá nevraživost. Jak se ukázalo, kamenem úrazu se stala účast zpěváka Karla Gotta a zpěvačky Heleny Vondráčkové.
„Napsal mi Jaroslav Hutka, že s Vlastou Třešňákem nebudou na Poctě vystupovat vedle takových zombíků, jak jsou Gott a Vondráčková. Ozval se ovšem i Michal Pavlíček a následně Kamil Střihavka. Nebudou prý zpívat tam, kde vystupuje Helena. Je s podivem, že Karel Gott těm posledním dvěma nevadil, alespoň o něm nemluvili,“ prozradil Sidovský, který se umělcům snažil vysvětlit, že není vhodné, aby jakkoli podmiňovali svou účast, jako by se jednalo pouze o jejich večer. „Hodně to řešili, atmosféra byla poněkud dusná. Upozornil jsem je, že jsem nucen jejich stanovisko tlumočit paní Dagmar Havlové. Poprosili mě, ať to tedy určitě tlumočím, ale ať nejsem konkrétní. Tu zbabělost jsem samozřejmě neudělal. Paní Havlové jsem tlumočil jejich názor i se jmény.“
Hudebníci Jaroslava Hutka a Vlasta Třešňák se akce nakonec nezúčastnili. „Mezi účinkujícími jsou lidé, kterých si nevážím,“ vysvětlil Třešňák a oficiálně se vymluvil na nemoc. Neobjevila se ani skupina Plastic People of the Universe. Vyjádření jednoho z členů skupiny Vratislava Brabence už bylo konkrétnější: „S Helenou Vondráčkovou v jedné místnosti být nemusím.“
A jak to dopadlo s Kamilem Střihavkou a Michalem Pavlíčkem? Ti nakonec Helenu skousli a vystoupili s písní Jak ze sna procitám z muzikálu Jesus Christ Superstar. „Byl jsem tam, protože jsem chtěl vzdát hold Václavu Havlovi. A nejenom jako prezidentovi, ale také jako člověku. Už jen to, že jsem tam vystoupil, mluví jasně za všechno. Uvědomil jsem si, že jde o prezidenta, a ne o to, co já si osobně myslím,“ uvedl Střihavka později v tisku. Se skřípěním zubů vystoupil, nicméně v Národním divadle seděl raději ve své šatně, „abych nepotkal některé kolegy, kvůli kterým jsem tam původně ani nechtěl jít.“
Václav Havel byl upřímně překvapen hojnou účastí umělců. O zákulisním napětí neměl zprvu ani tušení, později to odmítl komentovat. Pro Helenu Vondráčkovou to byla nepříjemná situace. Uvedla, že tehdy měla snad největší trému v životě. A to nejen kvůli výjimečnosti této akce, ale také kvůli náročnosti textu její písně V loučení je příslib návratů. Zároveň ji sužovalo i vědomí, že kvůli její přítomnosti nechtěli vystoupit dva Havlovi kamarádi: „Slušného člověka to musí mrzet a já myslím, že slušný člověk jsem. Takže jsem se raději nikam dopředu necpala, odzpívala jsem si svoje a bylo mi hezky. Ulevilo se mi, když mi Václav Havel přišel potřást rukou. Na poslední chvíli si mě vytáhl před oponu a dal mi pusu. Bylo to pro mě obrovské zadostiučinění. Brečela jsem. Konečně! Protože jsem si to během koncertu nemohla dovolit.“
Nebylo to poprvé, kdy kvůli Václavu Havlovi vystoupili umělci, kteří by za jiných okolnosti na stejné pódium nevlezli. Také Karel Kryl měl tak trochu problém vystoupit před lidi společně s Karlem Gottem. Najednou měl zpívat s někým, kdo byl za normalizace hlavní tváří televizních obrazovek. Když jej ale o vystoupení 4. prosince 1989 požádal Havel, neodmítl. A tak na Václavském náměstí završil jeden z mítinků revolučního Občanského fóra hymnou zpívanou společně s Karlem Gottem. Zatímco Havel to považoval za dobrý nápad, vystoupení Kryla s Gottem vnímal jako symbolické usmíření disentu s většinovou společností, Kryl to později považoval za svou politickou chybu a svého vystoupení litoval. Havla, do kterého vkládal Kryl zprvu velké naděje, začal později kritizovat. „Václav Havel udělal pro Československo velmi mnoho, ale myslím, že byl o hodně cennější jako člověk, který dotáhl tuto zemi k volbám, než jako prezident,“ uvedl.
Myšlenka spojené společnosti se zdá být stále tak trochu utopií. Politika stále prostupuje do kulturního světa. Je vůbec možné, aby umělci byli apolitičtí? Helena Vondráčková se o to roky snaží, i tak si sebou nese nálepku normalizačního umělce. Za normalizace totiž mohla cestovat a účinkovat v zahraničí. Jak ona říká, zaměřovala se hlavně na svou práci a nikam se necpala. Nechtěla ze sebe dělat žádnou hrdinku, chtěla prostě jen zpívat a rozdávat radost. „Já jsem se nikdy nekamarádíčkovala s režimem. Neměla jsem důvod o něco prosit. Svou práci jsem dělala s láskou a úspěšně, aniž bych k tomu potřebovala režimní berličky. Naopak mi neustále zněla v hlavě věta mého otce, který mě varoval, že se v Praze setkám s lidmi z vysokých kruhů, ale radil mi, abych si je nikdy nepřipustila k tělu. Toho jsem se držela a držím dodnes,“ uvedla. Bohužel pro ni, potřeby nabalovat na komerční kulturu politické nánosy se asi jen tak nezbavíme a Vondráčková se stigmatu umělce minulého režimu asi jen tak nezbaví.
Zdroje:
2) REMEŠOVÁ, Michaela a ČECHOVÁ, Milada. Božská Helena: -konečně šťastná? Praha: Fany, 2003. ISBN 80-239-0684-4.
