Článek
V době sametové revoluce jsem byla příliš malá na to, abych si pamatovala tehdejší atmosféru. Nicméně jméno písničkáře Karla Kryla jsem registrovala. Bylo období, kdy se jeho písně hrály velmi často. Snad každý, kdo někdy seděl u táboráku a měl s sebou kytaru, neopomenul Anděla od Karla Kryla. Už ani nevím, kolikrát jsem si pobrukovala slova této zlidovělé písně: „Z rozmlácenýho kostela v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla….“
Až jako druhá se mi vybaví jeho nejslavnější píseň - Bratříčku, zavírej vrátka - kterou mají všichni spojenou s invazí 21. srpna 1968. Píseň, se kterou se proslavil a která se stala symbolem boje za demokracii v Československu. Byla vytvořena deska z protestsongů. Deska, která přesně zapadla do rozčarované společenské atmosféry z politického vývoje, do doby nastupující normalizace.
Rok po invazi odjel Karel Kryl na hudební festival do Německa, kde zůstal dalších 20 let. I přestože nemohl hrát doma československému publiku, jeho skladby se k nám stejně dostávaly. Vytvořila se generace jeho věrných posluchačů, která jej nadšeně vítala, když se sem vrátil v listopadu 1989. Tou dobou probíhala sametová revoluce. Karel Kryl byl 4. prosince 1989 požádán Václavem Havlem, hlavní postavou revoluce, aby na Václavském náměstí završil jeden z mítinků revolučního Občanského fóra hymnou zpívanou společně s Karlem Gottem. Havel tento krok vnímal jako symbolické usmíření disentu s většinovou společností. Chtěl tím demonstrovat jednotu národa. Kryl do této chvíle Havla osobně neznal, setkal se s ním poprvé, přesto neodmítl. To, co se Havlovi zdálo jako dobrý nápad, vnímal Kryl jako svou politickou chybu. Gotta považoval za někoho, kdo rozhodně nebyl nepřítelem režimu. Vždyť během okupace byl hlavní tváří televizních obrazovek. Dle novináře Bohumila Pečinky si Kryl vážil jen jednoho zpěváka. A tím byl Jaromír Nohavica. Cítil v něm sílu a talent, což platilo i naopak.
Zpívat hymnu s Gottem pro něj nebylo snadné. Přesto mu Havel za to nikdy osobně nepoděkoval, nikdy jej nepozval na Hrad a ani s ním nepočítal do týmu poradců, kde se to dle Kryla hemžilo bývalými komunisty. Dá se tedy tak nějak pochopit, že v senzitivním a vznětlivém Krylovi narůstala kritická nálada, spojená s mnoha oprávněnými výtkami vůči amatérismu nové politické garnitury. Začal kritizovat okolí Václava Havla. Pamětníci jsou dodnes přesvědčeni, že za tím stálo jeho naštvání, že nebyl pozván do okruhu Havlových poradců. Jeho kritické glosy nebyly kladně přijímány od jeho zaměstnavatele - rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Kritika Václava Havla nebyla žádoucí. Jeho příspěvky byly postupně vytlačovány, až to Kryl vzdal a z rozhlasové stanice odešel.
Odvrácení se od Kryla bylo znát i na jeho koncertech. Po jeho návratu v roce 1989 navštěvovalo jeho koncerty tisíce lidí. Ze sportovních hal či velkých sálů se ale postupně koncerty přesunuly do kulturních středisek či sokoloven. O Kryla přestával být zájem, počet jeho posluchačů se zredukoval. Kritika společenských změn, a to nejen jeho písňovými texty, ale především těmi novinářskými, už lidi neoslovovala. „Když někdo 90. léta tehdy kritizoval, tak to bylo odmítáno, že to jsou ti, kdo byli spjati s bývalým režimem. Ale Kryl nebyl kritikem z tzv. starého režimu, ba naopak. A lidé postupně nechtěli poslouchat, že to, co žijí, je špatně. Takže i návštěvníků koncertů začalo ubývat,“ zhodnotil úbytek jeho fanoušků historik Michal Stehlík.
Tentokrát jeho postoje nezapadaly do společenské atmosféry. S kritikou polistopadových poměrů přišel v době, kdy ji nikdo nechtěl krom komunistů slyšet. S nástupem demokracie a Havlovým heslem, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, nebylo pro negativní postoje místo.
Kryl přišel v listopadu 1989 do země, kde mnoho lidí prahlo po změně a hltalo slova disidenta Václava Havla. Lidé věřili v lepší zítřky, byli plni naděje. On jejich nadšení nesdílel. O českém sametu říkal, že povede jenom k alibismu a k tomu, že komunisté jen převléknou kabáty. Byl toho názoru, že „pomocí klíčů se nové hodnoty nevytvoří, leda by to byly francouzáky“.
Jeho názory z polistopadové doby vyšly knižně pod názvem Země lhostejnost. Dovolím si citovat jeden z jeho komentářů: „Jsem občansky neposlušným, vyžaduji-li, aby vláda vládla, soudy soudily a hospodáři hospodařili? Aby zloději nekradli, a kradou-li, mašírovali po odsouzení do vězení? Jsem opravdu občansky neposlušný, odmítám-li legální či legalizované rozkrádání, bráním-li se čachrům a politickému hašteření? Není to právě občanská povinnost, kontrolovat svého zvolence?“ S tím nelze nesouhlasit.
V devadesátých letech se od něj mnoho lidí odklonilo. Přišlo jim, že je až příliš kritický, skeptický a zatrpklý. Lidé, kteří se s ním osobně setkali, byli rozčarování jeho konfliktní povahou. „Kryl získal pověst „samonasíracího“ člověka, který je schopen vás za cokoli slovně profackovat. Když jste však už byl na lopatkách nebo se aktivně bránil, nabídl vám něco nečekaně laskavého, pozval vás na víno nebo oběd domů a před vašima očima se začal odvíjet úplně jiný příběh člověka, jenž mj. často opakoval maminčinu větu „přijmi a dej dál“. A on dával tolik, že patřil začátkem devadesátých let mezi největší přispěvatele českých a slovenských charit a sociálních zařízení,“ popisoval jeho povahu novinář Pečinka.
Obdobně jej popsal po jeho smrti také hudební publicista Jiří Černý: „Byl ještě sebestřednější než většina umělců, ale v jádru neskutečně hodný, citlivý a něžný.“
Ti, co na něj nezanevřeli, jej mají tendenci vnímat jako jakéhosi poloboha, vizionáře. Karel Kryl ale nechtěl být nějakou ikonou. Měl své mouchy a neřesti jako každý jiný. Jeho citlivá povaha, se kterou vše velmi prožíval, a která přispěla k jeho nesmrtelnosti, se pro něj stala osudnou. Zemřel na infarkt v nedožitých 50. letech v roce 1994.
Řekla bych, že jeho obliba je úměrná s celkovou společenskou atmosférou. V době, kdy je většina společnosti kritická a naštvaná, začíná oprašovat jeho písně, které vybízí k přemýšlení a jsou stále aktuální. Stejně jako jeho píseň Demokracie, která končí slovy:
„Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů
A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má
A místo duše tlamu.“
Zdroje:
