Článek
Tímto velkorysým gestem, kdy se brány věznic otevřely zhruba dvou třetinám odsouzených, chtěl Václav Havel dát najevo distanc od komunistického soudnictví. „V naší zemi je mnoho vězňů, kteří se sice vážně provinili a jsou za to potrestáni, kteří však museli projít – navzdory dobré vůli některých vyšetřovatelů, soudců a především advokátů – pokleslou justicí, jež zkracovala jejich práva,“ prohlásil Havel ve svém prvním novoročním projevu. Byl si vědom obav veřejnosti, kterou žádal o vstřícnost k amnestovaným vězňům: „Veřejnost pak žádám, aby se propuštěných vězňů nebála, neztrpčovala jim život a pomáhala jim v křesťanském duchu po jejich návratu mezi nás nalézat v sobě to, co v nich nedokázaly nalézt věznice: schopnost pokání a touhu řádně žít.“
U veřejnosti toto rozhodnutí vzbudilo obavy z rostoucí kriminality. Lidé se pochopitelně obávali o svou bezpečnost. V některých případech oprávněné. Nejznámějším případem v souvislosti s amnestií se stal případ, kdy propuštěný pedofil unesl, znásilnil a zardousil sedmiměsíční Barunku.
Dne 3. ledna 1990 opustil brány věznice díky amnestii také Jaroslav Oplištil. Na svém kontě měl několik trestů. V 70. letech byl odsouzen za majetkovou trestnou činnost, podvod či příživnictví. Trest vězení dostal také za útěk z vojny. V roce 1986 k tomu přibylo odsouzení za pohlavní zneužívání 2 malých holčiček. Tehdy vylákal za město sedmiletou Evičku a devítiletou Klárku. Pod hrozbou uškrcení je donutil se svléknout a osahával je. Od soudu odešel s pětiletým trestem za mřížemi.
Když se v lednu 1990 dostal z vězení díky amnestii o rok a půl dřív, požádal o práci v pražské Fakultní nemocnici Na Bulovce, kde chtěl dělat sanitáře. Hlavní nemocniční sestru zajímalo, za co byl trestaný: „Říkal, že je amnestovaný a že se do Liberce vrátit nechce, protože by se zase chytl party a skončil v kriminálu. Ptala jsem se ho, za co byl trestaný. Řekl, že za rozkrádačky.“ Požádala jej o výpis z rejstříku trestů, ten však nedodal. Získal proto zatím jen pracovní smlouvu na dobu určitou – do konce května 1990. To, že byl ve vězení také za pohlavní zneužívání dětí, schválně zamlčel. Věděl, že by jej v nemocnici nepřijali. Docházely mu peníze a nutně potřeboval práci.
Nemocnice potřebovala sanitáře, a tak jej přijala. „Dlouhodobě tam scházel sanitář. Kvůli tomu, že byl trestán za krádeže, jsem ho nechtěla dát na oddělení, kde leží dospělí pacienti, kteří u sebe mají často cenné věci,“ vysvětlovala hlavní sestra důvody, proč jej zařadila na dětské oddělení. Jelikož neměl zpočátku kde bydlet, přespával první měsíc přímo na dětském oddělení. Pak byl ubytován na nemocniční ubytovně.
Dne 30. dubna 1990 došlo ke zlomové události. Tehdy ráno Oplištil nastoupil na čtyřiadvacetihodinovou směnu, kterou si navečer rozhodl zpříjemnit návštěvou hospody, kde si dal několik piv. Když jej tam našel jeden jeho kolega, odvedl ho zpátky do nemocnice. „Celou cestu jsem mu říkal, že je vůl, že se v pracovní době nemá pít, že by ho klidně mohli vyhodit. Byl podnapilý, měl nejistou chůzi. Řekl jsem mu, aby šel na ubytovnu, že za něj práci udělám a že ho vzbudím, kdyby byl nějaký exitus. Povídal, že než půjde spát, tak si zajde na dětské, kde si dá kafe,“ vypověděl později.
Oplištil se mohl po celém oddělení volně pohybovat. Měl totiž univerzální klíč. Když šel po chodbě, zaujalo ho dětské broukání z jednoho pokoje, kam vešel a našel sedmiměsíční Barunku v postýlce.
„Sklonil jsem se nad postýlkou. Vyjmul jsem dítě. Bylo tam šero, takže jsem nevěděl, jakého je pohlaví. Procházel jsem se po pokoji s dítětem v náručí. Nevím, co mne to popadlo, najednou jsem ho vzal a odnesl na ubytovnu. Padla na mě asi nějaká lítost, že jsem sám,“ popsal později Oplištil okolnosti unesení miminka vyšetřovatelům.
Na ubytovně chtěl holčičku přebalit. Pří této činnosti došlo ke znásilnění. Když miminko začalo křičet, stiskl mu krk. Následně usnul. Vzbudilo ho až zvonění bezpečnosti.
Kolem půlnoci si v nemocnici všimly, že holčička není ve své postýlce. VB zavolali až po druhé hodině ranní, poté co ji všude marně hledali. Na podezřelého sanitáře upozornila jedna ze sester: „Požádala mě, abych s ní šel stranou. Že nechce dělat drby, ale že tam mají sanitáře, který byl propuštěn na amnestii. Zeptal jsem se jí, kde bydlí. Říkala, že na ubytovně v areálu a že nám to ukáže,“ uvedl příslušník. Oplištila prolustrovali v databázi a ve 4 ráno zamířili k ubytovně, aby jej předvedli k výslechu.
Museli na něj dlouho zvonit, než se konečně probudil a šel jim v trenkách a tílku otevřít. „Jak jsem se probudil, hned jsem vedle sebe uviděl mrtvé dítě. V tu chvíli jsem si uvědomil, co jsem udělal. Dítě jsem vzal a zastrčil pod válendu do zadního rohu, aby nebylo vidět. Pak jsem šel otevřít.“ Jeden z příslušníků si při jeho oblékání se všiml mrtvého tělíčka pod postelí. Oplištil se okamžitě rozbrečel. Prý ji nechtěl zabít, tvrdil, že nevěděl, že se udusí. Holčičku se pokusili oživit, ale marně. Barunka byla mrtvá už několik hodin. Příčinou smrti bylo udušení. Dle znalce alkohol odbrzdil jeho sexuálně-agresivní sklony. Ze vzorku krve bylo výpočtem zjištěno, že v době vraždy měl v krvi 2,21 promile. „Vyšetřením byla u obviněného prokázána sexuální deviace ve smyslu heterosexuálně zaměřené pedofilie, s agresivními rysy. Osobnost posuzovaného se jeví jako psychopatická, emočně labilní, asociální,“ zhodnotili jeho stav znalci s tím, že v pozdním věku lze očekávat vymizení sexuálního pudu.
Oplištil napsal dopis ministryni spravedlnosti, ve kterém pro sebe žádal trest smrti. Mimo jiné napsal: „Nevydržím-li to duševně do soudního líčení, vykonám tento rozsudek sám nad sebou. Jestliže to vydržím, pak vás žádám a to zároveň s prosbou, aby mi byl jako výjimce uložen trest smrti. A to se souhlasem našeho lidu. Nemohl bych stejně už nijak žít.“ Nicméně trest smrti byl den po jeho dopadení zrušen. Dostal maximální možný trest - 25 let vězení. Dále pětiletý zákaz pobytu na území Prahy, zákaz práce s dětmi i mládeží a nařízenou ústavní sexuologickou léčbu. Rodičům holčičky měl zaplatit náklady na pohřeb, konkrétně 667,60 Kčs. Ti se následně několik let soudili s nemocnicí. Nakonec získali odškodnění za ztrátu dcery ve výši 550 tisíc korun.
Oplištil se za mřížemi stal silně věřícím člověkem a našel si prý životní partnerku. Několikrát marně žádal o propuštění. Po vykonání trestu byl umístěn do Psychiatrické nemocnice, na oddělení pro pacienty se sexuální deviací. Je hodnocen jako jeden z nejvzornějších pacientů. Má volnější režim, který mu umožňuje trávit určitý čas mimo nemocnici. On by se však z ústavu rád dostal napořád.
Díky Havlově první amnestii se na svobodu bohužel dostali i nebezpeční zločinci. Jeho velkorysé gesto stálo například život malou Barunku. On však tuto amnestii jako průšvih nevnímal. O několik let později Václav Havel hodnotil svou velkou amnestii takto: „Ano, byla opravdu velkorysá. Bylo ale třeba dát jasně najevo, že se zásadně mění poměry a že se chceme rozejít i se vším pokleslým, čím se vyznačovala komunistická justice.“
Po 30 letech od této události poskytla maminka Barunky rozhovor pro iDNES.tv. Před kamerou se rozhovořila o tragédii, která je potakala. Barunce se tehdy na konci dubna 1990 udělala za uchem boulička, měla teplotu. Jako mladí dvacetiletí ustrašení rodiče, vyhledali doktorku, která dceři napsala antibiotika s tím, že pokud se teplota nesníží, či by byly jiné problémy, ať si dojdou na pohotovost. Jelikož měli nemocnici blízko svého bydliště a byli vystrašení, rozhodli se, že raději nebudou na nic čekat a půjdou do nemocnice rovnou. Holčičku si tam nechali a ubrečené rodiče sestřičky konejšily slovy: „Nebojte, my vám jí vrátíme v pořádku.“
Zrovna měli první rok výročí svatby, bydleli u maminky, která je pobízela, aby si večer užili a šli na večeři. Šli se tedy bavit do města, netušíc, co se děje s jejich holčičkou. Uprostřed noci je vzbudil zvonek. U dveří stáli příslušníci VB, že se jdou podívat, zda si nešli pro holčičku do nemocnice a nemají Barunku doma v postýlce. Po zjištění, že holčička doma není, jeli zpět na Bulovku. Rodiče jeli za nimi. Nikdo jim nic nesdělil. V nemocnici čekali v prosklené místnosti na to, až jim někdo něco sdělí. Po chodbě furt někdo chodil, všichni se na ně dívali, seděli tam jak v nějakém akvárku. Po 4. hodině ranní jim sdělili, že Barunka nežije. Jeli domů a maminka začala uklízet miminkovské oblečení a postýlku. Vše tou dobou vytěsňovala, o vše se starala maminka.
To, jakým způsobem Barunka umřela, se dozvěděli z novin, při cestě na Hrad. Žádný vyšetřovatel s ní prý nemluvil, možná s její maminkou, která vyšetřovatele znala. Tchán zase zařídil setkání s Olgou Havlovou. Ta si s nimi promluvila a druhý den udělala setkání na Hradě s Václavem Havlem. Toto setkání jí přišlo zbytečné, vnímala to jako akci pro novináře. Dle ní Havel věděl, že amnestie byla průšvih. Věděl, že druhý den bude v novinách napsáno, že pozval na Hrad rodiče zavražděné půlroční holčičky. Žádnou psychickou podporu tou dobou od něj nevnímala. Bylo to pouhé mediální gesto.
V televizních novinách viděli všude zprávy o tom, co se jim přihodilo, o tom, že pro něj chtějí všichni trest smrti, nicméně ten byl nově zrušen. Maminka holčičky si v tu dobu nepřála nic. Jen si vyčítala, že nečekala s holčičkou doma až do rána, nečekala, až klesne teplota. V hlavě jí zněla jediná otázka: Proč se to stalo zrovna mně? Poté následovaly myšlenky typu - Kdyby… Proti vrahovi neměla žádnou zášť. Spíše proti Bulovce, že jej zaměstnala. Ten, kdo se chtěl vrahovi mstít, byla její maminka, která proti Oplištilovi punktovala. Když jim z vězení psal, že by se rád setkal, že začal věřit v Boha, odpovídala mu silnými slovy typu: „Jo, my přijdeme, ale s pistolí…“ Měla známosti, přes které se snažila, aby se o něj postarali ostatní vězni.
Rodiče se dlouhých 11 let soudili s nemocnicí, až nakonec vysoudili půl milionu korun odškodnění. Dle maminky to určitě byla chyba nemocnice, že takového sanitáře umístili na dětské oddělení. Roli hrálo i to, že se dle maminky sestřičky pozdě dozvěděly, že miminko není ve své postýlce.
Tragédii týkající se dcery maminka vytěsnila, předčila ji jiná tragédie. Její syn ve svých 24 letech spáchal sebevraždu. Smrt syna vnímala intenzivněji, protože za ty roky jeho života si k němu stihla vytvořit silné pouto. „Život nakládá silným lidem,“ zmiňovala svůj oblíbený citát. „Osud ví, na koho má naložit, kdo to unese,“ končila slovy rozhovor maminka zavražděné holčičky.
Zdroje:
4) Zažila jsem ještě jednu větší tragédii, říká matka zavražděné holčičky, video: Jiří Pánek, Petr Antalík, iDNES.tv
