Článek
Nezapomenutelná je také jeho role královského rádce v Pyšné princezně, nebo role dr. Štrosmajera v seriálu Nemocnice na kraji města. Jeho výrok, který pronesl v prvním díle dr. Štrosmajer na adresu poněkud méně chápavé sestry Huňkové, „Kdyby hloupost nadnášela, tak vy se tady budete vznášet jako holubička,“ se stal nesmrtelným a zlidověl. Charakteristické pro něj byly postavy obdařené ironií, sarkasmem a jistou dávkou cynismu.
Soukromý život
V osobním životě se netajil tím, že má zálibu v ženách, stejně jako postava Petra Voka z Rožmberka z filmu Svatby pana Voka. Nesnášel žárlivost. Svými milenkami se netajil ani před svou zákonnou manželkou. Díky své nestálé povaze si moc rodinné pohody neužil. Oženil se celkem čtyřikrát. První manželství, které trvalo něco přes rok, bylo s herečkou Stellou Zázvorkovou. Z tohoto vztahu vzešla jeho první dcera Jana, která trpěla psychickými problémy. Její život byl předčasně ukončen demonstrativní sebevraždou, kdy si doma pustila plyn. Naplánovala si to tak, aby ji objevila a zachránila její maminka, až přijde domů z práce. Ta se ale ten den bohužel shodou náhod zdržela a dceru našla již mrtvou.
Miloš Kopecký trpěl dlouholetými psychickými problémy. Obzvláště jeho poslední žena se musela potýkat s jeho zálety a výkyvy nálad. Na jeho psychické problémy měla velký vliv smrt jeho matky, která kvůli svému židovskému původu zahynula v koncentračním táboru v Osvětimi. Její manžel si chtěl uchovat svou živnost (kožešnictví), a tak se s ní rozvedl. Kopecký to měl svému otci za zlé. Později o tom napsal ve své knize: „Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít.“ Na hrůzný okamžik, kdy matku vyprovázel na vlak, který ji odvážel do koncentračního tábora, nikdy nezapomněl. Bylo to naposledy, kdy ji viděl. Sám Kopecký strávil konec války v pracovním táboře, protože byl kvalifikován jako židovský míšenec. Válečná léta byla pro jeho psychiku zlomová.
Po prožitém traumatu se u něj v pozdějším věku vyvinula maniodepresivní psychóza. Docházel proto na terapie do léčebny v Bohnicích. Věděl o tom jen jeho ošetřující lékař a jeho nejbližší. „Miloš Kopecký trpěl jako málokdo z českých umělců naší doby…“, uvedl později psychiatr Cyril Höschl po hercově smrti.“ Miloš Kopecký trpěl celou řadou závažných chorob, které překonával s nesmrtelností kocoura. Jedna však mezi nimi dominovala, a tu sám považoval ze všech za nejhorší, za torturu, proti níž zlomená končetina nebo resekce žaludku jsou jen drobné nepříjemnosti: maniodepresivita. Je to onemocnění, které se řadí mezi poruchy nálady.“
Angažovanost
Po válce vstoupil Kopecký do komunistické strany. Možná proto, že toužil po tvůrčí i osobní svobodě. Jeho nadšení však nemělo dlouhého trvání. V roce 1954 byl Kopecký z KSČ vyloučen. Dle Kopeckého to bylo z důvodu neplnění stranických úkolů.
snímek z natáčení Dostaveníčka v Pelhřimově, zleva Pavlína Filipovská, Lubomír Lipský, Miloš Kopecký
V roce 1977 podepsal Antichartu a počátkem osmdesátých let (1984) moderoval protiemigrantský a prorežimní, silně tendenční pořad Krok do neznáma. Původně se mu do toho ale vůbec nechtělo. Na okamžiky vyjednávání o jeho moderování vzpomínal takto: „Je mi šedesát pět let, šedesát pět, mám celoživotní cyklofrenii těžkého zrna. V televizi, odmítnu-li, to si už ani neškrtnu a pozvolna ani ve filmu a rozhlase. Budu hrdinou zákulisí, divadelních klubů a kuloárů tak tři neděle, potom všichni zapomenou a vykašlou se na mne. Přirozeně a pochopitelně. Pak nebudu mít ani na benzin a nikdo mi nepůjčí ani korunu, nehledě k tomu, že půjčovat si nechci. K lopatě se mi nechce a při mé chorobě to není legrace. Cítím, jak se posírám už úplně. Leze na mne těžko sdělitelný strach. Suma sumarum: selhal jsem.“
Po odvysílání pořadu jeho popularita poklesla a dokonce dostával řadu nenávistných dopisů. O tři roky později, tedy v roce 1987 vystoupil Miloš Kopecký na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze se svým slavným projevem vyzývající komunisty, aby odešli ze svých funkcí. „Vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním pathosem, se kterým stačili tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce.“ Byl tak prvním umělcem, který se něco takového v socialistickém Československu odhodlal říci nahlas a veřejně.
Další roky se potýkal s vážnými zdravotními problémy. V roce 1989 mu byl odebrán skoro celý žaludek, který byl zasažený zhoubným nádorem. Jeho život vyhasl roku 1996 po krátkém pobytu v psychiatrické léčebně.
Jeho vnitřní rozervanost, touhu od všeho utéci a zároveň komediální povahu vystihuje jeho citát: „Humor je nejdůstojnější projev smutku.“ Stejně jako ostatní, i on dělal chyby. Život po jeho boku určitě nebyl jednoduchý. Častokrát musel v sobě najít hodně síly, aby vstal z postele a šel bavit lidi, i když jemu rozhodně do smíchu nebylo. Byl to mimořádný umělec, jehož místo, poté, co odešel do filmového nebe, zůstalo prázdné. Nikdo jej nenahradí.
Zdroje
