Článek
Jako dítě na vlastní kůži pocítil krizi 30. let, kdy jeho otec, který mluvil sedmi jazyky, byl čtyři roky bez práce. Vnímal to jako totální selhání kapitalismu a západních demokracií. V jeho politickém vývoji sehrála roli i poprava rodinného přítele, kterého vnímal jako mučedníka. Oním mužem byl kněz a básník, který s vírou v osvobození a vítězství stalinistického SSSR schovával partyzány. Kohout po vzoru rodinného přítele věřil, že ze Sovětského svazu přijde do země nový, sociálně spravedlivý řád.
V roce 1948 vstoupil do komunistické strany. Kohoutova tvorba byla na počátku 50. let prosáklá komunistickou propagandou. Psal milostné a politické verše (Verše a písně, Čas lásky a boje), jeho práce překypovala ódami na sovětského diktátora Josifa Stalina. Atmosféru tehdejší doby popisoval slovy: „Emocí nabití puberťáci jako já, co po sedmi letech vylezli z krvavého tunelu války do míru, který voněl šeříkem a naftou sovětských tanků, letěli houfně k jejich vojevůdci Stalinovi jako mouchy ke světlu.“
Alena Vránová
V té době se oženil 3 dny po Stalinových narozeninách, 21. prosince 1950. Jeho vyvolenou byla krásná herečka Alena Vránová. Manželství však nemělo dlouhého trvání. Herečka se během natáčení Pyšné princezny zamilovala do svého kolegy, idola mnoha žen, Vladimíra Ráže. Tehdy byl z toho ohromný skandál. Mstivý Kohout napsal divadelní hru Dobrá píseň o zradě ženy, která se hrála po celé republice. Svému sokovi v lásce psal Kohout dokonce výhružné dopisy. „Kdo je schopen rozvracet manželství, možná nakonec zradí i svou socialistickou vlast. Píši Ti proto, abych Ti řekl jménem svým i svých vrstevníků: Tvé dny končí, Vladimíre Ráži!“ Vránová byla označena za rozvracečku režimu, což mělo dopad i na její kariéru. „Filmaři se začali bát, pomalu jsem nemohla ani vyjít na ulici,“ vzpomínala v jednom z rozhovorů herečka, která v té době byla ráda, když sehnala roli alespoň v oblastním divadle.
Vránové se Kohout omluvil ve své knize - To byl můj život?? V rozhovoru pro týdeník Reflex uvedl, že jí vždy obdivoval jako všestrannou herečku. Po roce 1989 ji pozval na oběd do Mánesa, kde mu vrátila hru Bitva duchů, kterou pro ni napsal.
Anna Kohoutová
Z rozpadu manželství s Alenou Vránovou se Kohout vyléčil celkem rychle, neboť ve stejném roce, kdy proběhl rozvod (1952) se podruhé oženil. Jeho druhou ženou se stala asistentka režie Anna Cornová. Měli spolu 3 děti. Ani toto manželství ale nevydrželo, rozpadlo se po 8 letech v roce 1960. Tentokrát to byl Kohout, kdo inicioval odchod z manželství. Dle jeho slov byly jeho důvody iracionální a vyplývaly z potřeby svobody bez obvyklých lží. „Měl jsem obrovské štěstí, že druhá manželka Anna byla velká duše a nevyvolala obvyklou válku, do níž ženy často mobilizují i děti. Myslím si, že při tom, jak prchavý jsem byl otec, své děti jsem nezanedbal v zásadních situacích. Když Ondřeje nechtěli kvůli mně přijmout na DAMU na obor jevištního výtvarnictví, psal jsem za Annu protestní dopisy, proč má její syn platit za zmizelého otce dvakrát. Připustili ho ke zvláštní zkoušce za nejpřísnějších podmínek – a on ji zvládl tak, že slušnější profesoři prosadili jeho přijetí. Starší dcerušce Kateřině se podařil zvláštní kousek: o návštěvním dnu přišla říct ministru vnitra Obzinovi, že ji, žákyni pražské hotelové školy, určitě nepustí na hotelovou školu ve švýcarském Luzernu. Proč bych neměl? divil se šarmantně. Protože mám špatného tatínka! Pak už tu krásnou děvu nedokázal vyhodit a povolení jí dal. O její začátky se postaral můj švýcarský nakladatel.“
Kohoutovy postoje a tvorba ovlivnily jeho bývalou ženu a děti. Byl pyšný na to, jak to zvládly. Podle něj mnoho spisovatelů tehdy stálo v těžké situaci, kdy se museli rozhodnout, jak se postaví k režimu a museli řešit dilema: „je lepší být statečný a poničit život svých potomků tím, že nebudou smět studovat, nebo se kvůli nim přizpůsobit, zachránit kvalitu jejich života a být pak od nich považován za zbabělce? Mám štěstí, že se všechny tři mé děti projevily jako silné osobnosti a ten existenční i společenský propad až čítankově zvládly.“
Tereza Boučková
Jeho nejmladším potomkem je spisovatelka Tereza Boučková, která svého času ke svému otci neměla úplně dobrý vztah. Ve své první próze Indiánský běh jej vylíčila celkem kriticky. Po maturitě jí nebylo umožněno dál studovat, a tak pracovala mj. jako uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice nebo balička gramofonových desek.
Tereza Boučková, dcera Pavla Kohouta
Z její literární prvotiny vznikl film Zemský ráj to na pohled, ke kterému napsala scénář. Hlavní hrdinou filmu je její maminka Anna Kohoutová, která udržovala milenecký vztah s Václavem Havlem. „Hrdinové filmu mají reálné předobrazy, ale opravdu málo z toho, co ve filmu je, se stalo tak, jak to diváci vidí. Je to filmový příběh, ne dokument,“ upozorňovala Boučková. Svou maminku, kterou ve filmu ztvárnila Vilma Cibulková, vnímala i v reálném životě jako hrdinku. „Moje máma nebyla žádná disidentka, měla jen bývalého muže, kvůli kterému měla problémy, tři děti, které se nějak vyhranily, a trable kvůli svým láskám. Nebyla politický člověk, můj otec jí ostatně kdysi vyčítal, že není v komunistické straně, když byl ještě komunista.“
Anna Kohoutová byla výjimečná, dle slov její dcery měla srdce na svém místě. Možná proto se do ní zamiloval Václav Havel, tehdejší kamarád Pavla Kohouta. Ve svých dopisech ji Havel oslovoval „má krásko“. Byl právě v jejím bytě, když jej v roce 1979 zatkli a on byl následně čtyři a půl roku ve vazbě. O jejich vztahu se zmínil i Michael Žantovský ve své knize Havel. Dle něj byl jejich vztah natolik vážný, že málem došlo k rozvodu. „Nebylo to v tom, že měl milenku. Nevěrný byl už dříve a často cítil jakousi povinnost o tom Olgu informovat. Tentokrát to však bylo jiné. Havel se hluboce zamiloval do Anny Kohoutové.“
Jelena Mašínová
Naposled se Kohout oženil v roce 1970 se scenáristkou a spisovatelkou Jelenou Mašínovou. Rok před tím byl vyloučen z KSČ. Od počátku 70. let začal být perzekvován a patřil k hlavním iniciátorům a signatářům Charty 77. V roce 1979 byl donucen k emigraci, když mu byl znemožněn návrat z ročního povoleného pobytu ve Vídni.
Václav Havel
Kohout si byl s Václavem Havlem velmi blízký. Zejména v šedesátých a sedmdesátých letech. Byly mezi nimi téměř rodinné vztahy. Považoval se za něco jako jeho nevlastního bratra. To se ale po sametové revoluci změnilo. V době, kdy mu pomáhal na Hrad, Havel Kohoutovi napsal: „Tvá dobře míněná spolupráce vyvolala i negativní reakce. Prosím, vrať všechny doklady, které sis nechal vystavit, a neposkytuj o svém pobytu na Hradě žádné informace tisku.“ V té době panovaly dle Kohouta silné tlaky, aby se moci na Hradě neujali bývalí komunisté. On se už ale za bývalého komunistu nepovažoval. Dle Kohouta se Havel vlastně obětoval. Tím, že se stal prezidentem, se vzdal zbytku svobodného života. „Muž, který odmítá žít ve lži, se dostává do pozice, v níž pravda ztrácí absolutní hodnotu. Vysoká politika je hra, často hazardní, kde pravda se občas rovná sebevraždě. To je ostatně hlavní důvod, proč jsem svou činnost amatérského politika v disentu neprodloužil po roce 1989 v profesionální; bylo by se mi jistě stalo totéž, protože neznám nikoho, komu se to alespoň částečně nestalo.“
Pavel Kohout je jednou z nejkontroverznějších postav novodobých českých kulturních a politických dějin. Ze zapáleného komunisty se stal přes protagonistu „pražského jara“ iniciátorem Charty 77 a blízkým přítelem Václava Havla. Je otázkou, zda to, co činil ze zápalu a přesvědčení, bylo vždy správnou volbou.
Zdroje:
