Článek
Písně mívám spojené s emocemi, se vzpomínkami na lidi, které jsem měla ráda, nebo místy, kde jsem je slyšela poprvé. Jak řekl Jaromír Novice v jednom rozhovoru: „Píseň je malá bílá koule, jež na sebe dokáže nabalit emoce tisíců. Takovou moc nemají obrazy ani knížky…. Písně jsou pro mě zázračným andělem, nesoucím naše vzpomínky.“ Při poslechu písně Kometa, kde se zpívá: „…spatřil jsem kometu, chtěl jsem jí zazpívat. O vodě, o trávě, o lese, o smrti, se kterou smířit nejde se, o lásce, o zradě, o světě a o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě,“se mi vybaví okamžik, kdy u našich dveří zazvonili vojáci, aby nám sdělili, že můj bratr nepřežil tragickou nehodu obrněného transportéru.
Píseň Pane prezidente, mám spojenou zase s tátou. Před očima se mi objeví potutelný úsměv, který měl, když mi ji poprvé pouštěl v kuchyni. Seděl naproti mně a pozoroval, co ta písnička se mnou udělá. Zda mě nějakým způsobem osloví. A do třetice mám Nohavicovu tvorbu opět spojenou s tátou, tentokrát s jeho pohřbem. Při jeho poslední cestě se v mé hlavě stále dokola, jako zaseknutá gramofonová deska, přehrávala sloka: „…až to se mnu sekne, pěkne to bude pěkne, až to se mnu definitivně sekne.“
Putinova cena
A jelikož mám jeho písně ráda, jsou věci, které jsem tak nějak ochotna tomuto ostravskému bardovi odpustit. Třeba i to, že si ponechal Puškinovu cenu, kterou jej před šesti roky vyznamenal ruský prezident Vladimir Putin. Dle oficiálního vyjádření byl odměněn za „zásluhy o upevnění přátelství, spolupráce mezi národy, sbližování a vzájemné obohacování národních kultur“. Tuto cenu v minulosti obdržel také například bývalý prezident Václav Klaus nebo předseda Česko-ruské společnosti Jiří Klapka.
Zatímco jsou tací, co se této ceny v souvislosti s válkou na Ukrajině vzdali, například slovenský spisovatel Ján Štrasser, Nohavica tak neučinil. Ostatně jako jiní Češi, co tu cenu dostali. Alespoň nemám informaci o tom, že by byl Václav Klaus byl pranýřován za to, že tu cenu stále má. I když on je zvyklý věci nevracet, jak si mnozí pamatují v případě chilského pera.
ocenění od Putina
„Dostal jsem ji za písně a ne za válčení,“ oznámil Nohavica poté, co začala ruská invaze na Ukrajinu. To vyvolalo u některých lidí pobouření a jeden čas se dokonce rušily i jeho koncerty. A to nejen u nás, ale také v Polsku. Důvodem měla být nedostatečná zpěvákova distance vůči ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi.
Pohoršení vzbudila i jeho nová píseň, podle které tu o všem rozhodují Spojené státy americké. Například Johana Hovorková ve svém komentáři na serveru Forum24 si vůči Nohavicovi nebrala servítky: „Někdo je možná Nohavicovým výronem překvapen, pokud ale dlouhodobě sledujeme jeho chování a tvorbu, nemohl nás zaskočit. Těžko říct, zda jde o dlouhodobě skrývané sklony nebo následky alkoholismu, ale je to skutečně nehezký pohled.“
Alkoholismus
O Nohavicových problémech s alkoholem se veřejnost dozvěděla díky filmu Rok ďábla. Dle jeho okolí přestával písničkář alkohol zvládat, což se projevovalo například tím, že na koncertech během vystoupení zapomínal texty. Na popud svého přítele Karla Plíhala proto v roce 1991 zahájil léčbu. Svoji šestiměsíční odvykací kúru ale v půlce přerušil a ohlásil velký koncert v Lucerně. Radikálně změnil svůj životní styl a ze dne na den přestal i kouřit.
„Sedl jsem tehdy na člun v rozbouřené řece a pak už to bylo jedno s druhým. Deset let to byla rychlá jízda jako na raftu – s tvorbou, s alkoholem, s povolováním a se zakazováním, s koncertováním a nekoncertováním, s velkým pocitem ohrožení. Nešlo ale přestat, věděl jsem, že bych mnoha lidem vzal naději, kdybych zaplul do klidných vod. Můj listopad proto přišel až v roce 1991, když jsem šel na protialkoholní léčení. To jsem se zbavil celých těch osmdesátých let v sobě,“ řekl Nohavice před lety pro Deník. „Pamatuju si, jak jsem si tehdy v léčebně nechal ostříhat ty dlouhé špinavé vlasy, vydechl jsem a vrátil se do světa zpátky. Mohl jsem napsat nové písničky. Poté jsem přestal na koncertech sedět na židli, což bylo dříve běžné, postavil jsem se před publikum a měl jsem z toho úplně jiný pocit!“
Žádný alkoholik nicméně nemá navždy nad alkoholem vyhráno. Ví to i Nohavica. V jednom rozhovoru konstatoval, že to má prostě v sobě, že je „alkoholik nepijící a gambler nehrající.“ Naštěstí se s alkoholem nevytratilo i jeho kouzlo. Hudební publicista Jiří Černý prohlásil, že nezná jediného člověka, jenž by přestal pít a neztratil charisma. Kromě Nohavici.
Spolupráce s komunistickou Státní bezpečností
Zmiňovaná autorka komentáře krom alkoholismu zmiňuje i Nohavicovo udavačství. V roce 2006 se Nohavica rozhodl promluvit o své spolupráci s StB. Začalo to v roce 1984, kdy jej udal jeho dobrý přítel, písničkář a bohém Josef Streichl. Estébákům sdělil, že si Nohavica půjčuje samizdatovou literaturu a nijak nehoří pro „socialistický“ způsob života.
Rozhodli se, že začnou Nohavicu sledovat a odposlouchávat. „Když si mě poprvé předvolali a potom volali jednou za čas, bál jsem se prostě říct ne. V mých očích byla StB hrozně mocná organizace. Neumím to popsat, nechci se vymlouvat, musím si osvěžit paměť, prolistovat osobní zápisky, texty písní. Nechci na tak závažnou otázku odpovídat povrchně. Nešlo o žádnou vteřinu, okamžik rozhodnutí. Asi jsem si myslel, že když dokážu obelstít různé schvalovací komise, které povolovaly mé koncerty, že dokážu ustát i ty estébáky. Že můžu mluvit, když nikomu neublížím,“ řekl v rozhovoru pro Respekt.
Dnes už ví, že nešlo jen o informace, které podával, ale že se stal součástí důmyslné sítě, kterou potřebovali. Také dodal, že říkat, že neublížil nikomu než sobě, asi nestačí. Ze svého úhlu pohledu nesděloval žádné důležité informace. Nicméně pro estébáky byla každá informace cenná. Vytvářeli tak iluzi, že o každém ví všechno. A v atmosféře strachu se dobře vládne.
Často je Nohavicovi vyčítáno, že o spolupráci s StB tak dlouho mlčel. Kritizoval to i Karel Kryl, který ve své knize napsal: „Nohavica je formát, osobnost, jediné, co mi vadí – že nepromluvil o své minulosti.“ Karel Kryl měl k Nohavicovi blízko a velmi si jej vážil. Viděl v něm ohromnou sílu a talent. A přitom Nohavica podával StB o Krylovi informace. Což mu vyčítá i Hovorková ve svém komentáři: „Jedna věc je zbabělost před rokem 1989. Ta se ještě někdy dala omluvit Nohavicovými osobními a osobnostními problémy. Jenže pak se ukázala míra jeho udávání, které se týkalo hlavně Karla Kryla, a také to, že se za sebe nejen nestydí, ale že po revoluci Kryla zpívá jako by nic. A to je skutečné morální dno.“
Po revoluci se Nohavicovy a Krylovy písně nesly v podobném tónu kritiky společenských změn. V roce 2008 vydal Nohavica album Ikarus, které obsahuje melancholickou píseň, připomínající Karla Kryla. Nese název - Co se to stalo, bratříčku. „Karel Kryl mi kdysi vyprávěl, že píseň Bratříčku, zavírej vrátka napsal někdy během roku 1968 po zážitku, kdy viděl dva malé kluky, kteří seděli na plotě a vykládali si o životě. Karlovi přišel zvláštní ten kontrast velkého světa a tanků a těch dvou capartů a jejich nadějí. Já jsem po čtyřiceti letech neudělal nic jiného, než si představil, jak tam sedí titíž dva, je jim kolem padesáti a mají za sebou duben 1969, Chartu, sametovou revoluci, divokou privatizaci, Havla a Klause. A co říkají. Jinak nic osobnějšího směrem ke Karlovi v tom nebylo. Otázkou je, jak o tom přesvědčit lidi, kteří si kreslí na tabuli spletité sítě.,“ vyložil svou píseň Nohavica.
Nohavicovy starší písně pro mě budou mít vždy svou hodnotu. Vždy mne dokážou vzít za srdce. Zatímco někteří jej kvůli jeho postojům zatracují, já to tak nemám. To, že v době, kdy nad ním vítězil alkohol, také donášel StB, nehodlám soudit. Autorka kritického komentáře, o které jsem se zmínila, jej označuje za písničkáře dezolátů. To je poněkud tvrdé označení. Nohavica si prošel určitou cestou, určitým vývojem. To už se tak v životě stává asi všem. A to, že má zalíbení v ruské duši, mu až tak za zlé nemám. I mne dokáže oslovit některá ruská tvorba, jako Mistr a Markétka či Kavkazský zajatec. Myslím si, že jeho tvorba má stále co říci. A pokud se nám nyní již nelíbí, je to minimálně podnět k zamyšlení.
Zdroje:
