Článek
Na počátku 90. let probíhala divoká privatizace. Do nově rodící se ekonomiky bylo totiž potřeba nalít peníze. Předsedou vlády byl od roku 1992 Václav Klaus a ministrem financí Ivan Kočárník. Václav Klaus 1. ledna 1993 prohlásil ve svém novoročním projevu ke vzniku České republiky: „Budeme potřebovat všechnu svou moudrost, rozvahu, schopnosti i rozum, abychom obstáli, abychom tuto krásnou, ale posledními desetiletími tolik poškozovanou zemi uzdravili a udělali z ní zemi normální, vyspělou, kulturní, fungující.“
Aby to vypadalo, že vše funguje jak má, byla nízká nezaměstnanost a ekonomika rostla, bylo nutné zajistit, aby velké podniky jako například Poldi Kladno, Chemapol Group, Škoda Plzeň, ČKD nezbankrotovaly. Komerční banky se proto musely udržet pod kontrolou státu. Klíčové finanční instituce dostaly příkazem úvěrovat i nesmyslné a megalomanské projekty. A jelikož v té době nejsilnější politická strana ODS dostala na starost bankovní sektor, rozhodovala tak o miliardových půjčkách. Odtud už byl jen krůček ke kontaktům s kontroverzními podnikateli, jakým byl i František Mrázek, kmotr českého podsvětí.
Stávalo se, že velké společnosti dostávaly ohromné půjčky, bobtnaly, kupovaly další a další společnosti na úvěr. Náhle se tu ze dne na den vytvořila nová vrstva miliardářů. Typickým příkladem je Chemapol Group, který nejdříve skupoval chemické podniky, pak ale bral všechno, od farmaceutických firem (Léčiva), přes zbrojařské podniky (Omnipol) až po reality (palác Lucerna).
Václav Havel
V čele Chemapol Group byl bývalý agent StB, Václav Junek. V době největší slávy ovládal Chemapol Group asi stovku podniků a zaměstnával na 40 tisíc lidí. Junek se uměl velmi dobře pohybovat ve vysokých politických kruzích. S Václavem Klausem chodil na sportovní akce, poslanci ČSSD bezplatně využívali čipové karty na čerpání pohonných hmot, a blízko měl také k prezidentovi Václavu Havlovi. V roce 1997 dostal Havel od Junka, přesněji z nějaké státem kontrolované banky, 200 milionů korun za svůj poloviční podíl Lucerny a od té doby na něj nedal dopustit. Havlův podíl sice chtěla odkoupit jeho švagrová, Dagmar Havlová, které svůj podíl daroval bratr Václava Havla, nicméně Václav Havel dal přednost Junkovi. Transakci obhajoval se slovy, že „Chemapol je pilířem české ekonomiky“. Jenže Chemapol Group přestal splácet dluhy svým věřitelům a v roce 1999 zbankrotoval. Státu zůstaly dluhy ve výši 17 miliard korun. Do komplikovaného konkurzu se dostala i Lucerna. Dagmar Havlová sice v roce 1999 podíl Lucerny od společnosti odkoupila, jenže konkurznímu správci Chemapolu se cena 145 milionů korun zdála podhodnocená. Odkoupený podíl Havlové proto zahrnul do konkurzní podstaty. Následoval soudní spor, který nakonec Havlová vyhrála. V letošním roce Havlová svůj většinový podíl v pražském Paláci Lucerna prodala za téměř miliardu korun skupině BTL. Čtvrtina dál patří Dagmar Havlové. Učinila tak kvůli vysokým nákladům na opravy paláce. „Miliardářů, kteří by Lucernu zhltli, je spousta. Pro mě bylo důležité spojit se s někým, kdo zachová tradici, hodnoty a společenský účel celého místa,“ komentovala své rozhodnutí Havlová.
Kauza LTO - obchody s nezdaněnou motorovou naftou.
Ale vraťme se o pár let zpět, na počátek 90. let, kdy byl Chemapol téměř monopolním obchodníkem s ropnými produkty. V té době vypukla jedna z našich největších polistopadových afér, kdy stát přišel o desítky miliard, které se nevybraly na spotřebních daních za naftu. Vytvořila se skupina obchodníků, která vydělávala na tom, že neodváděla daně, využívala nedostatečnou legislativu. Podstata obchodů spočívala v tom, že se jistý ropný produkt označil názvem nezdaněného výrobku, tedy jako topný olej. Místo vytápění domácností LTO ale nakonec posloužil jinak. Dostal se k zákazníkovi u čerpací stanice označený jako motorová nafta. Zatímco v roce 1992 bylo k nám dovezeno 1900 tun LTO, v roce 1993 už to bylo několikanásobně více, konkrétně 447 000 tun. A nebylo to tím, že by na LTO začali všichni topit. Začali jsme na LTO hromadně jezdit, aniž bychom to tušili. Nejen osobní auta, ale také autobusy, lokomotivy nebo vojenská technika. Platili jsme daně, které nikdy nešly do státní kasy. Na každém litru nafty tak obchodníci s LTO vydělali 10 – 14 korun. Obchodníci postupně své aktivity rozšiřovali. Fiktivně vyváželi naftu za hranice a nechali si vyplácet od státu vratku DPH.
Policejní útvar ve spolupráci s celníky, vypracoval detailní zprávu o těchto machinacích s ropnými produkty. Zpráva byla předána na nejvyšší místa. Dostala se až k ministru financí a premiérovi Klausovi. Výsledek jejich snažení byl deprimující. Místo ocenění se dočkali toho, že jejich útvar byl rozprášen. V té době se Klaus vyjádřil tak, že nezná pojem „špinavé peníze“.
To, že vláda přijala zákony, podle kterých se komodita zdaňovala podle toho, jak byla nazvaná, se stalo pro určité vyvolené velmi výnosné. Věděli o tom celníci, policisté, i úředníci. Ale díky legislativě s tím nikdo nemohl nic dělat. Paradoxně vznikly zákony, které bránily policii obvinit zloděje, protože oni vlastně zloději nejsou, neboť jednají v souladu se zákony. Narcis Tomášek, který byl v té době advokát firmy obchodující s nezdaněnou naftou, prohlásil: „Tu daň nikdo nevybere, nemůže ji vybrat, protože není známý plátce spotřební daně. Můžu ukázat na ministerstva financí, na legislativu, na pány poslance. To jsou ti, kteří zapříčinili, že tento obchod vůbec prošel.“ Změna nastala až v roce 1996, kdy vstoupil navzdory nesouhlasu ministra financí zákon, podle kterého se všechno, co mělo složení motorové nafty, muselo zdanit, a daně se vrátily pouze tomu, kdo prokázal, že tuto komoditu skutečně použil k vytápění.
Při pátrání v této kauze byla zjištěna provázanost firem obchodujících s LTO s tehdejšími politiky, jejich manželkami a nejbližšími spolupracovníky. Nikdy však nedošlo k důslednému prošetření těchto podvodů a politici nebyli v této souvislosti stíháni.
Důsledkem těchto machinací neutrpěla jen státní kasa a tedy my všichni. V souvislosti s těmito obchody skončili někteří ve vězení. Šlo zejména o bílé koně, kteří LTO fakturovali jako naftu. „Šlo stíhat pouze tzv. bílé koně, kteří, mnohdy za pár stovek, formálně přejmenovali LTO na motorovou naftu, většinou aniž by tušili, do čeho se zapletli. Většinou šlo o chudáky, kterými jsou dodnes. Místo těch, kteří jsou podepsaní pod zákony a místo těch, kteří na obchodech vydělali miliardy, si mnozí z nich odpykávají mnohaleté tresty. V tom lepším případě. V tom horším nežijí,“ konstatovala novinářka Jana Lorencová,
Ti, co se stali nepohodlnými, byli za použití střelných zbraní či dokonce výbušnin zavražděni. V roce 1995 byli například zabiti obchodníci s LTO: Lubomír Holý (prostředník obchodů mezi Chemapolem a dalšími odběrateli), Marek Lehký a Miroslav Kovařík, který zemřel při odpálení výbušniny v autě, když se chystal na setkání s Junkem.
Do těchto kšeftíků se zapojovali někdy i samotní policisté, celníci, zaměstnanci finančních úřadů (FÚ), kteří viděli, co se děje, a stali se postupně zaměstnanci nebo partnery firem, které jely v obchodu s LTO a které oni sami původně vyšetřovali. Byla to doba, kdy se dal uplatit každý.
Jana Lorencová
Jana Lorencová byla novinářkou, která na tuto kauzu upozornila. Aby těmto machinacím přišla na kloub, několik let cestovala po nádražích, aby sledovala cisterny s naftou prohlášenou za LTO, absolvovala desítky schůzek s lidmi, kteří měli k věci co říci a svůj volný čas věnovala studiu zákonům, cenových výměrů a dalších dokumentů. Díky své aktivitě se sama několikrát dostala do situace, kdy byla ohrožena na zdraví či životě. Krom nepříjemných telefonátů ji například srazilo auto, a jindy zase byla vytlačována za jízdy ze silnice.
„Navštěvovala jsem tehdy často ministerstvo financí a setkala jsem se tam prvně s protimluvem „legální daňové úniky“. Dodnes se s tím nemohu vyrovnat. Dodnes to považuji za popření principu demokracie. Za popření role, kterou vláda a jednotlivá ministerstva měla sehrávat,“ povzdechla si v jednom rozhovoru Lorencová.
Na obchodování s LTO dle Lorencové profitoval samozřejmě i Chemapol, který převezl přes hraniční přechody na 90 % nezdaněné nafty. „To, co přijelo do republiky jako LTO, se pouze přejmenovalo na motorovou naftu a tentýž vlak jel do zahraničí, například do Německa, nebo do Rakouska a státní pokladna tak vracela Chemapolu DPH a spotřební daň. Totéž se odehrávalo v případě, že Chemapol jako obchodní organizace nakoupil od českých rafinérií naftu označenou jako LTO za cenu LTO (cca 3,80 Kč – 4 Kč za kg), a pod označením motorová nafta ji rovněž vyvezl do zahraničí.“
Podle Lorencové byly mezi obchodníky a politiky určité vazby. Poukazovala na to, že právě zde můžeme hledat vysvětlení oněch dodnes nevyjasněných sponzorských darů pro politické strany.
V devadesátých letech, kdy lidé věřili, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, si tu skupina vlivných jedinců udělala mejdan, ze kterého se budeme vzpamatovávat ještě dlouho. Tato doba byla ve znamení špinavých peněz a mafiánských praktik. Vytvořila se podnikatelská vrstva bohatých, na kterou jsme se museli všichni složit. Bohužel musím souhlasit se slovy paní Lorencové: „Pohrdání morálními principy, postupné povýšení majetku získaného jakoukoli formou, dokonce i tou nejšpinavější, se stalo součástí každodennosti. A ten, kdo to nepochopil, je často považován za hlupáka.“
Zdroje:
4) Polosvět: Polosvět olejů smrti (2022, dokumentární seriál)