Článek
Na úvod bych ráda podotkla, že nemám absolutně nic vůči lesbičkám či gayům. Mám je mezi přáteli, a dokonce i v rodině. Dokonce nemám nic ani proti tomu, pokud si někdo myslí, že je něco jiného. Ale to, co se v posledních letech děje, mě trochu přivádí k šílenství. To opravdu nemáme nic jiného na práci, než vymýšlet desítky pohlaví a sveřepě je propagovat? I když se budu sebevíc snažit genderovou diverzitu pochopit, nemůžu si pomoct a přijde mi, že se jedná jen o blahobyt společnosti, jakousi módní vlnu, trend, který mi ale nepřijde normální. A nezbývá než se ptát: A komu tím prospějete?
Pohlavní identita aneb Svět se zbláznil
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale ta přehnaná hyperkorektnost, která nás provází ohledně pohlavní identity, mě osobně trochu děsí. Pochopím, že se někdo v ženském těle cítí jako muž a přitahují ho ženy. Stejně tak pochopím, že se někdo v těle muže cítí jako žena a přitahují ho muži. Ale pokud se někdo cítí jako jednorožec, je to dle mého – čistě selského – úsudku prostě psychická porucha. A rozhodně tomu nebudu tleskat, dělat průvody a oslavovat, jak je to super.
V současné době už je definováno několik desítek pohlaví a kromě toho v úvodu zmíněného, kdy se mění pohlaví dle toho, jestli zrovna ráno daná osoba vstala zvesela, nebo se topí v depresi, pak můžeme ve společnosti prý potkat například následující gendery:
- demigender, kdy je jedinec zčásti jedním a zčásti druhým pohlavím;
- esspigender, kdy je genderová identita jedince závislá na extradimenzionální úrovni paralelních světů;
- mirrorgender, které si volí pohlaví podle osob v okolí;
- domgender, kdy má osoba více pohlaví, přičemž jedno převyšuje nad ostatními;
- biogender, kdy má daná osoba genderovou identitu ovlivněnu přírodou.
A to je opravdu jen slabý výčet…
Nejsou naše děti vystaveny trendu doby?
Říká se, že každému je houby do druhých a ať si každý dělá, co chce. Ano, svým způsobem tomu tak je. A vlastně mi může být jedno, jestli sousedé od vedle mění pohlaví jako ponožky. Jenže jak se zachovat ve chvíli, kdy přijde domů dítě s tím, že se identifikovalo jako cosi. Jak se má v takové chvíli rodič zachovat? Zakázat mu hlásit se k jiné identitě, a tím ho třeba psychicky totálně rozložit, nebo si ho poštvat proti sobě? Nebo s ním – byť nedobrovolně – souhlasit a dovolit mu třeba nechat se přešít? A co když v budoucnu zjistí, že jen podlehlo jakémusi pubertálnímu módnímu trendu, kterého bude poté, co dospěje, krutě litovat?
Upřímně si vůbec neumím představit, že bych měla něco podobného se svými dětmi řešit. Vůbec netuším, jak bych na to reagovala a jak bych se k dané situaci postavila. Co ale vím jistě, že mi nepřijde normální, aby se toto „nastavení“ prosazovalo jako „normální“, aby bylo podporováno různými organizacemi, propíráno médii a stavěno na piedestal. Ano, asi bychom měli respektovat volbu jedince a jeho právo na svobodu, ale prosím, neříkejte mým dětem, že je to normální. Není – pohlaví jsou prostě dvě. Pokud se klukům líbí kluci a holkám holky, dobrá, ať jsou spolu šťastní. Ale netvrďte mi, že je normální být nosorožcem… Nebo nám znovu ožívají dávné báje a začneme se přeměňovat silou mysli na to, po čem zrovna toužíme?
A jaký názor na toto téma máte vy? Jsem divná já, nebo jsou ženy a muži v ohrožení? Anebo mi prosím vysvětlete, proč bych to měla brát jako správné… Zatím se to nikomu nepovedlo…
Zdroje: vlastní úvaha autorky, praguepride.cz, neviditelnypes.lidovky.cz
