Článek
Když se Janě narodila dcera Anna, bylo jí čerstvých 25 a měla velké plány – postavit s manželem vlastní dům, aby nebyli závislí na jeho rodičích, a žít pohádkový život. Jenže realita byla daleko od toho, co si Jana vysnila.
Nevěra, lži a útěk do zahraničí
Aničce ještě nebylo ani šest měsíců, když Jana začala mít podezření, že není v manželově životě jediná a že ji muž jejího života podvádí. Nevěra se brzy opravdu provalila. „Tehdy jsem měla pocit, že pro mě skončil celý svět. Bydleli jsme zatím u manželových rodičů, ti se ke všemu postavili tak, že je to moje vina a že synáčka chápou, že si našel mladší, hezčí a chytřejší. Kdyby nebylo přátel, skončila bych s malou na ulici. Svoje rodiče jsem už v té době neměla, zemřeli při autonehodě o pár let dříve.“
Jana se tedy musela z domu tchyně a tchána odstěhovat a provizorně se nastěhovala ke kamarádce. Ta jí pomáhala s péčí o Aničku, aby si mohla Jana alespoň přivydělat nějakou korunu. V té době jí ještě manžel něco málo na výchovu společné dcery přispíval. To vše ale skončilo ve chvíli, kdy se oficiálně rozvedli a on odešel se svou novou partnerkou do zahraničí.
Od dvou let dcera otce neviděla
„Aničce byly dva roky, když tátu viděla naposledy. Pak se po něm svým způsobem slehla zem, nechtěl s námi mít nic společného. A aby platil alimenty, to pro něj bylo něco absolutně nepředstavitelného.“ Jana proto už od jednoho roku dávala Aničku do jeslí a chodila do práce, aby sebe i dceru uživila.
„Dařilo se nám žít relativně na úrovni, jenže pak si kamarádka našla nového přítele a chtěla, pochopitelně, svůj byt pro sebe a pro něj. My už tam byly navíc. Musela jsem si proto najít vlastní bydlení, což s sebou neslo i potřebu dalšího příjmu.“
Pro dceru všechno, ale stejně se to obrátilo proti
I přesto, že Jana měla dvě práce a s péčí o dceru jí pomáhaly kamarádky, dělala vše pro to, aby Anička vždy měla všechno a nestrádala. „I v dobách, kdy už byla větší, jsem se snažila dělat maximum, aby zapadla mezi ostatní děti a nepoukazovaly na ni, že si něco nemůže dovolit. Když potom později chtěla na lyžák, vzala jsem si další brigádu, abych jí ho mohla zaplatit. Prostě jsem si radši vždy utrhla od pusy já, chodila jsem sedřená domů, ale sílu mi dodávalo to, že Anička byla šťastná.“
Jana si celé roky myslela, že Anička situaci chápe. „Kolikrát jsme se o tom bavily, když už byla větší. Vždycky mi říkala, jak mě obdivuje, jak jsem to všechno zvládla, že ona by tolik síly neměla. Bývala mi vděčná, že jsem jí v podstatě obětovala život. Nikdy jsem si už nenašla ani stálého partnera – vlastně jsem na něj neměla čas. A kdo by taky chtěl žít s ženskou s dítětem na krku, která honí každou korunu…“
Vše se ale změnilo, když se před dvěma lety Aničce narodila dcera. V tu chvíli začala mámě vyčítat vše.
Nechci být taková máma, jako jsi ty
Když Anička přišla s tím, že je těhotná, měla Jana opravdovou radost. Aničky přítel byl fajn kluk, který dokázal rodinu zabezpečit, proto byla šťastná, že aspoň Anička bude mít lepší osud. Na miminko se těšili všichni.
Jenže to ještě Jana nevěděla, co ji čeká. „Vnučku jsem viděla naposledy, když jí byly tři měsíce. Už po porodu mi Anna začala postupně vyčítat, jak ona celé dětství trpěla, jak z něj nic neměla, jak se za mě styděla, jak se jí posmívali spolužáci, jak jsem jí nic nedopřála… Házela na mě vinu snad za všechno a nenechala si nic vysvětlit. Po pár týdnech dohad pokaždé, když jsme se viděly, vyústila situace v to, že mi řekla, že se mnou nechce mít nic společného, že nechce být taková máma, jako jsem byla já, a chce ušetřit svou dceru té špíny, kterou si musela projít ona sama.“
Janu dceřin přístup nesmírně bolel a mrzel – však se celé roky snažila dělat vše pro dceru. Snažila se proto situaci urovnat, kontaktovala i dceřina přítele, ale veškeré pokusy byly marné. „Za chvíli to budou dva roky, co jsem svou vnučku viděla naposledy. Vím od známých, že se odstěhovali do Prahy, se mnou přerušili veškerý kontakt. Neozvou se ani na Vánoce… Jsem zoufalá a zklamaná. Obětovala jsem dceři celý život, a nakonec jsem zůstala úplně sama. V šedesáti už mě asi nic závratného nečeká…“ uzavírá Jana.
Zdroj: rozhovor s Janou N., Plzeň
