Článek
Zahrada byla vždycky mojí vášní. Za léta, která v našem domě na kraji města bydlíme, jsem si tu vybudovala doslova ráj na zemi. Do zahrady jsem investovala tisíce – spíše desetitisíce, jelikož jsem si pořídila i různé raritky, které stály majlant. Ale ta radost, kterou dělaly… Ano, dělaly – protože od té doby, co mají sousedi nového kocoura, se naše zahrada proměnila v kočičí záchod, kočičí pelech a kočičí hřiště.
Zavřete tu kočku doma, prosím
Bydlíme v řadovém domě, takže zahrady na sebe těsně navazují. Se sousedy jsme vždycky měli neutrální vztah – pozdrav přes plot, prohození pár neutrálních frází, v sezóně směna přebytků ovoce či zeleniny, ale jinak si každý žijeme své životy. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy sousedi přišli o kočku, kterou měli opravdu jako domácí a ven ji nepouštěli, a pořídili si asi ročního kocoura z útulku. Toho se totiž rozhodli „venčit“ po okolních zahradách.
Když jsem občas jejich Mourka v zimě zahlédla, jak přeběhl přes naši zahradu, ještě jsem se usmívala a říkala si, jak se má kocour fajn. První zaskřípění zubů přišlo ve chvíli, kdy jsem ho načapala na krmítku, kam si přišel pro ptáčka jako do bufetu. A bohužel to nebylo jen jednou. Začala jsem ho tam vídat stále častěji – číhal za keřem, aby mohl zaútočit. Xkrát jsem ho vyháněla – naštěstí byl dost plachý, tak stačilo „kšáknout“ a byl pryč. Jenže jsem také stále častěji nacházela pod krmítkem ptačí peří. A několikrát se stalo, že vyplašený pták narazil do okna.
Když jsem tedy potkala souseda, požádala jsem ho, jestli by nemohli mít Mourka zase jako domácího, protože je to lovec tělem i duší. Soused mi ale odvětil, že ptáků je dost a že je to přirozenost koček, že prostě loví. Moje argumentace k ničemu nevedla, bylo jasné, že se sousedy nehnu. To jsem ale ještě netušila, že bude hůř.
S počátkem jara přišla devastace zahrady
Lovením ptáků to bohužel neskončilo – byl to jen začátek. Kocour si totiž naši zahradu postupně přivlastnil. A kromě toho, že si z ní udělal spíž, proměnil ji také v místo, kde s radostí vykonává svou potřebu, jakož i v místo, kde si hraje – a rozhodně neplatí, že kdo si hraje, ten nezlobí… Vysetá semena končí do druhého dne všude jinde, jen ne v květináči, kde původně byla. Vysezená sadba je do ráno zválená a vyhrabaná. Truhlík umístěný na parapet okna u zahradního domku končí vysypaný na zemi. Ze vzrostlých rostlin se stal perfektní úkryt, kde se dobře válí, nebo schovává před lovem. Zkrátka a jednoduše, moje zahrada, která mě stále nejen hodiny dřiny, ale i spoustu peněz, se najednou začala stávat místem vyvolávajícím zoufalství. A to nemluvím o zápachu, který se linul z čerstvě vykonané kocouří potřeby (tomu, že si kočka své exkrementy zahrabává, jak mi tvrdili mnozí milovníci koček, se můžu opravdu jen smát).
Prosila jsem proto několikrát sousedy, ať s kocourem něco dělají, že mi ničí vše, co jde, ale vždy se mi jen vysmáli – oni mají zahradu v pořádku. Bodejť by neměli, jejich kocour si prostě přivlastnil naši zahradu. Ale majitelé to nechtějí vidět ani slyšet. Jakékoli důkazy jsou otočeny proti mně, prý to může dělat jakákoli jiná kočka. Ani natočená videa či vyfocené fotky nepomohly… Když se mi to nelíbí, mám prý se odstěhovat…
Boj s kocourem vzdávám, vyhrál na plné čáře
Jsou to již dva roky, co s Mourkem svádím každodenní boj. Vyzkoušela jsem snad všechno, abych ho z naší zahrady vypudila, ale je to marné. Z mého zeleného ráje je džungle, která patří kočce. Mně už totiž došly síly. Zoufalost střídaná se vztekem, pláčem a nadávkami mi je k ničemu. Sousedům dělá pohled na mé zoufalství dobře, kocoura si nezavřou.
Nevím, jak se bránit, co dělat pro to, abych boj vyhrála a zahrada zase patřila mně. Přes policii či právníky to řešit nechci, to bych se mohla rovnou odstěhovat. Takže i letos osázím pouze balkon a zahradu přenechám kocourovi – domluva s ním je totiž stejná jako s jeho páníčky… K ničemu!
