Hřebíček nejen do svařeného vína: Aromatické koření s poutavým příběhem zahřívá i pomáhá

I když je toto exotické koření poměrně tvrdé, jedná se o květ, respektive sušený kalich s poupětem hřebíčkovce kořenného (Syzygium aromaticum). Tento tropický strom má svůj původ na indonéských ostrovech známých jako Molucké ostrovy. Právě tam tento strom výhradně rostl po celá staletí, než se díky mořským cestám a obchodníkům rozšířil do celého světa.

Záznamy o používání hřebíčku jsou opravdu starobylé, sahají až do starověké Číny, kde už kolem 3. století př. n. l. dvořané před setkáním s císařem žvýkali hřebíček, aby si osvěžili dech. Hřebíček se rovněž objevil v medicínských textech starověké Indie a Číny, kde patřil mezi ceněné prostředky pro podporu trávení, při dýchacích potížích, a platil také za univerzální léčivou bylinu.

Díky dávným námořním stezkám a arabským obchodníkům se hřebíček dostal až ke Středomoří a do Evropy. Římané, a později i obyvatelé raného středověku, o něm četli v cestopisech. Například římský autor Plinius starší ve svém díle „Přírodní historie“ zaznamenal existenci „koření, které roste v Indii, podobné pepři, ale větší, křehčí, vonné“ – pravděpodobně šlo právě o hřebíček.

Od 8. století se hřebíček stal součástí lukrativního obchodu s kořením. Byl ale tak ceněný, že si ho mohly dovolit jen bohaté vrstvy. Byl tedy symbolem luxusu, společenského postavení a bohaté kuchyně.

Protože hřebíček rostl jen na jednom úzkém pásu tropických ostrovů, získal status vzácné komodity, a tím i velké ceny. V 16.–17. století patřil mezi hlavní motivy námořních objevů a koloniální expanze. Mocnosti jako Portugalsko, Nizozemsko a další soupeřily o monopol nad produkcí a obchodem s kořením, jelikož znamenal obrovské bohatství. A tak vytvořily monopol, omezily pěstování, určily, kde se smí sázet stromy, a likvidovaly ty, které byly mimo „schválené“ plantáže. Tento monopol trval dlouhá staletí, a tak hřebíček zůstal nedostupný pro běžné lidi, doputovával jen do kořeněných směsí vysoce postavených vrstev, královských soudů a bohatých obchodníků.

Dramatický zvrat nastal v 18. století, a to hříčkou osudu i odvahy jedince. Francouzský přírodovědec a obchodník Pierre Poivre se v roce 1770 odvážil propašovat semena hřebíčkovců z ostrova Ternate z jednoho z nejstarších známých rostoucích hřebíčkovců. Díky němu se hřebíček rozšířil na ostrovy Indického oceánu, konkrétně na Mauricius, Réunion, Zanzibar, a monopol Nizozemců tak zanikl. A tak se z drobného poupěte tropického stromu, které formovalo impéria, kolonizaci a globální obchod, stalo koření, které navždy změnilo gastronomii, medicínu i ekonomiku.

Jeho výrazná vůně, teplý kořeněný tón a dlouhá trvanlivost mu zajistily místo v kuchyních i tradiční medicíně napříč kontinenty. Přestože ho dnes známe především jako koření do pečení, svařeného vína nebo exotických pokrmů, hřebíček má bohatě prozkoumaný potenciál i v oblasti zdraví.

Hřebíček obsahuje antioxidanty, flavonoidy, fenolové kyseliny a silice, z nichž nejaktivnější je aromatická látka eugenol. Ta dává hřebíčku charakteristickou vůni a chuť, ale i část jeho účinků.

Hřebíček je tradičně využíván jako prostředek proti bolesti zubů a dásní. Silice s eugenolem má anestetické, analgetické i antiseptické vlastnosti, které mohou tlumit bolest a potlačovat růst bakterií v ústech. Moderní výzkumy potvrzují, že extrakty z hřebíčku mohou být účinné proti řadě bakterií a dokonce i mikroorganismů odolných vůči běžným antibiotikům.

Eugenol a další bioaktivní látky v hřebíčku vykazují schopnost potlačovat zánětlivé procesy a zmírňovat bolest. To může být užitečné při bolestech svalů, hlavy, kloubů, ale i při běžných zánětech.

Hřebíček je silným přírodním antiseptikem, jeho extrakty prokazatelně potlačují růst bakterií, hub i některých virů. Díky tomu má potenciál pomoci při infekcích, podpořit imunitu a zároveň působit jako přírodní konzervant.

Hřebíček je významným zdrojem manganu, který je klíčový pro stavbu kostí a kostní hustotu. Jedna čajová lžička mletého hřebíčku (cca 2 g) může pokrýt významnou část denní referenční dávky manganu. Navíc některé studie na zvířatech naznačují, že látky v hřebíčku, zejména aromatické sloučeniny jako eugenol, mohou mít tzv. osteoprotektivní účinky, tedy mohou pomáhat udržovat kostní hmotu nebo zlepšovat kostní zdraví.

Extrakt z hřebíčku může také pomoci stabilizovat hladinu cukru v krvi. Může být přínosný při kontrole glykemie a jako podpůrný prostředek při diabetu, jelikož může podporovat citlivost na inzulin, zpomalovat vstřebávání sacharidů a tím pomáhat chránit před prudkými výkyvy glykemie.

V tradičních medicínách je hřebíček využíván pro podporu trávení — uvolňuje trávící šťávy, zmírňuje nadýmání a podporuje zdravý metabolismus. Jeho účinky při nadýmání, tlumení nevolnosti, pálení žáhy podporují i některé výzkumy. Uvádí se také jeho potenciální schopnost pomoci při žaludečních vředech – aromatické látky z hřebíčku by mohly podle experimentálních a předklinických studií podporovat obnovu sliznice a zmírnit podráždění.

Navíc díky svým antiseptickým a protizánětlivým účinkům může napomáhat ochranným mechanismům žaludeční sliznice, což z něj dělá zajímavý doplněk v rámci celkové péče o zažívání.

Kromě svařeného vína, které je teď pro předvánoční období typické, můžete přidat pár sušených hřebíčků do čaje, kompotu nebo kořenicí směsi při vaření – já osobně ráda přidávám 3–5 hřebíčků do vody při vaření rýže.

Vyzkoušet můžete také domácí ústní vodu – stačí vyluhovat několik hřebíčků v teplé vodě, kterou pak lze vykloktat pro svěží dech či při zánětech v ústech.

Při bolestech zubů nebo dásní může pomoci nakousání celého hřebíčku a převalování v ústech – uvolňuje eugenol a působí analgeticky.

Skvěle poslouží také v aromaterapii, jako přírodní repelent či součást bylinných směsí.

Vzhledem k tomu, že je hlavní účinná složka eugenol velmi silnou látkou, může při nadměrném, nesprávném nebo dlouhodobém užití (zejména v podobě esenciálního oleje) dojít k podráždění sliznic nebo jiným nežádoucím účinkům. Ve vysokých koncentracích může dokonce poškodit játra nebo ledviny, a to zejména u dětí, osob s oslabenou funkcí jater nebo při dlouhodobém a nadměrném užívání. Pro kloktání v ústech by měl být extrakt z hřebíčku vždy ředěný, a to zejména v případě použití hřebíčkového oleje, aby nedošlo k podráždění sliznic. Používejte ho proto s rozumem a vychutnejte si jeho chuť i vůni v přiměřeném množství.

Příběh hřebíčku – od tropických ostrovů přes riskantní mořeplavby, intriky kolonialistů, lákavou prestiž evropských dvorů až k moderním kuchyním – v sobě spojuje exotiku, historii, tradice a sílu přírody. A připomene nám to v každém doušku čaje či svařeného vína, které si s ním okořeníme.

Zdroje: webmd.com, worldhistory.org, daily.jstor.org, aramcoworld.com, dále dle textu