Článek
Doba se mění a dnes je už naprosto normální, že děti chodí s rodiči snad téměř všude. Kavárny, cukrárny či restaurace jsou běžným „útočištěm“ maminek s kočárky i většími dětmi a já tomu vlastně dřív poměrně fandila. Přeci jen nás rodiče brávali do restaurace zcela výjimečně, maximálně na oběd, když jsme byli někde na výletě. A vysedávání v cukrárnách bylo tehdy výsadou spíše starších žen v důchodu. Neříkám, že jsme občas nezašli na indiána nebo rakvičku se šlehačkou, ale snědli jsme je během chviličky, nebo si je spíš většinou nechali zabalit s sebou a spěchali zase domů. Na nějaké vysedávání po hospodách jednoduše nebyl čas – bylo spoustu práce kolem domu a zahrady, bylo třeba obstarat slepice, králíky… Takže jsem vždy přála a možná i trochu záviděla mladým maminkám tu pohodu, kdy si mohou posedět s dětmi a kamarádkami v kavárně a netlačí je čas. To se ale změnilo…
Volný pohyb dětí zakázán
Do kaváren chodím poměrně často – setkávám se tam s klienty, ráda v nich pracuji, celkově mám ráda tu poklidnou atmosféru. Jenže to vše bych měla vlastně psát v minulém čase. Dnes je totiž naprosto běžné, že každou návštěvu ruší klid a pohodu některé z dítek přítomných návštěvnic a já si vždy vzpomenu na cedulku „volný pohyb psů zakázán“ a říkám si, že by se podobná měla objevit i v restauračních zařízeních, jen namísto psů by tam měly být děti… Ano, je to trochu přehnané, ale dětí, které nemají hranice, a maminek, kterým to vůbec nevadí, přibývá.
Nechte mé dítě na pokoji
To, že jsou děti živé, je naprosto normální a přirozené. Ale to ještě neznamená, že budou automaticky rušit ostatní. V poslední době mi přijde, že rozjívené děti jsou snad již standardem. Není návštěva kavárny, aby tam nepobíhalo nějaké „hysterické“ dítě, které křičí na celou kavárnu, lítá z místa na místo, strká do lidí i stolů a svým chováním narušuje pohodu, pracovní schůzky i poklidné pohoštění ostatních. Některé maminky zakročí, většina se ale jen radostně usmívá – jsou rády, že se děti vyběhají a budou dobře spát. A pak je ještě kategorie maminek „je mi to jedno“, které mnohdy ani nevědí, kde jejich děti jsou, jelikož jsou v živém hovoru s kamarádkou.
Příhoda, která se mi stala tento týden, mě už ale vytočila doběla. Jedno z hyperaktivních dětí běhajících po kavárně už několik minut rozčilovalo snad každého návštěvníka. Jedna paní byla dokonce požádat maminku, jestli by si ho nemohla trochu „zkrotit“, jelikož má důležité jednání, při kterém potřebují klid – neúspěšně, prý si má jít paní do kanceláře. Jenže o pár minut později ono dítko vletělo přímo do servírky, která zrovna nesla tác plný nápojů. Servírka zavrávorala a vše z tácu padalo k zemi. Naštěstí už dítko bylo dostatečně daleko, aby ho horké nápoje neopařily nebo ho nezranilo sklo. Ve chvilce se ale otočilo a běželo zpět – bylo jen kousek od toho, aby vletělo bosé (botičky někde zapomnělo) do hromady střepů. Čapla jsem ho proto rychle za ruku, abych ho zastavila. V tu chvíle ale začal chlapeček hystericky ječet, načež teprve přiběhla maminka.
Čekala jsem, že se omluví (celou situaci měla na dohled, takže musela vědět, co se stalo). Čekala jsem, že dítěti domluví. Ale čekala jsem marně. Namísto toho se pustila do mě, ať okamžitě nechám na pokoji jejího syna, ať na něj nesahám. Nato začala křičet na servírku, že je nemehlo a že mohla zranit jejího syna. Snažila jsem se jí ještě v relativním klidu vysvětlit, co se stalo a že její syn už značnou dobu obtěžuje všechny kolem. Podpořili mě i další hosté. Maminka ale namísto toho, aby se omluvila, začala obviňovat všechny kolem, až mě nakonec titulovala statným bučícím zvířetem a hysterkou a řekla mi, že když nesnáším děti a vadí mi, že se někdo raduje ze života, ať si jdu do lesa a nelezu do kavárny.
Děti mám ráda, ale proboha, dejte jim hranice
Musím upřímně říct, že na to už jsem nebyla schopna nic odvětit. Padla mi brada úžasem a jen jsem nechápavě hleděla, jestli to myslí vážně. Matka čapla dítě a odtáhla ho ke stolu, kde se pustily s kamarádkou do řešení toho, jak jsou lidi nenávistiví. Pomohla jsem servírce s úklidem rozbitého skla, zaplatila a šla raději domů, nechtěla už jsem být svědkem dalších problémů. A s paní rozhodně nemělo smysl o něčem debatovat – názor měla jasný, její dítě je svaté a my všichni okolo tam nemáme co dělat, jelikož nesnášíme děti.
Naopak, děti mám velmi ráda, ale proboha, maminky, dávejte svým dětem hranice. Budování osobnosti je sice krásná věc, ale život opravdu není o tom, že si můžeme dělat, co chceme, když tím narušujeme soukromí a bezpečí ostatních. Pokud se děti nenaučí nějaké slušnosti a ohleduplnosti zavčasu a nebudou vědět, že existují hranice, kam až to zajde? Já se asi bez návštěvy kavárny v nejhorším případě obejdu, ale přemýšlíte nad tím, jak se bude jednou dařit vašim dětem, když jsou zvyklé, že nic nemusí a můžou všechno? Myslíte, že jim to bude tolerováno ve školách, v práci…? Je mi těch dětí vlastně líto, protože jednou možná zažijí nepříjemný náraz tváří v tvář tvrdé realitě…
