Článek
Každá generace je svá, má svá specifika, řeší své problémy. Zatímco ještě v minulém století bylo naprosto normální mít děti, dnes je situace jiná. Na ženy, které dříve nepřivedly na svět potomka, bylo nahlíženo skrz prsty, sousedé si špitali, že ta holka je nějaká divná, drbny z okolí nenechaly na „chuděře“ nit suchou.
Dnes naopak společnost pohlíží „zvláštně“ na mladé slečny, které si pořídí miminko kolem dvacítky, naopak nám přijde normální, že třicetileté ženy děti ještě nemají – však je času dost. Trochu zarážející už pro mnohé je to, že některé ženy děti vůbec nechtějí, ale mnozí to svým způsobem chápou. Zejména starší generace však na takové rozhodnutí reaguje neporozuměním a hledá důvody, co k tomu ty ženské vede – vždyť přeci úlohou každé ženy je přivést na svět dítě.
Pokud tuto „společenskou úlohu“ nesplní, spekuluje se o tom, co je pravým důvodem. Často se pak setkáme s názory, že jsou mladí leniví, sobečtí, nejsou schopni postarat se o sebe, natož o druhé, nebo si vymýšlejí důvody, jako je zodpovědnost k životnímu prostředí, uhlíková stopa apod., kvůli kterým odmítají děti. Já se však poměrně často setkávám ještě s úplně jiným důvodem – a to s finanční stránkou.
Na dítě nemáme peníze
Není to tak dlouho, co jsem vedla debatu s jednou známou. Je jí 35 let, má poměrně dobře rozjetou kariéru, před rokem se vdala, manželovi se také pracovně daří, koupili si byt v Praze a zdánlivě jim nic nechybí. Opak je ale pravdou – chybí jim rodina, tedy vlastní dítě. Avšak finančně si ho nemůžou dovolit.
Oba studovali vysokou školu v Praze, při ní získávali zkušenosti v pražských firmách, takže bylo logické, že po škole v hlavním městě zůstanou. Jako studenti žili na kolejích, po studiích se sestěhovali do pronajatého bytu, později se rozhodli koupit si byt vlastní. I když oba vydělávají poměrně dost, na hýření jim nezbývá. Hypotéku splácí přes 40 tisíc korun měsíčně, a to bydlí v obyčejném, nikterak velkém bytě na okraji Prahy. K tomu náklady na energie, pojistky, jídlo a další nezbytné věci a z dvou platů toho moc nenašetří.
Moc by si přáli rozrůst se o dalšího člena rodiny, ale finančně si to nemohou dovolit. Závazky jsou vysoké, z jednoho platu, kdy ona by zůstala na mateřské, to neutáhnou. Pořídit si dítě a k němu chůvu, aby ona mohla chodit do práce, je pro ně neakceptovatelné a hloupé. Hlídací babičky nemají, někoho, kdo by jim v Praze pomohl, také ne. Věta, kterou mi při našem hovoru mladá žena řekla, mi zní v hlavě dodnes: „Miminko si moc přejeme, ale asi bohužel zůstaneme sami. Vím, že to zní strašně blbě, ale dítě je pro nás luxus, který si nemůžeme dovolit.“
Má situace řešení?
Probíraly jsme společně různé varianty. Jediné možné řešení, které připadá v úvahu, je prodat byt v Praze, koupit nějaké bydlení někde, kde se dá sehnat levněji a odstěhovat se pryč. To by jim sice snížilo náklady na život, ale na druhou stranu by oba odchodem z Prahy přišli i o příjem, který mají – všude jinde by dostali plat podstatně nižší. Takže se v podstatě točí v začarovaném kruhu, ze kterého není cesty ven.
Bavily jsme se o tom, jak to mají její vrstevnice – podobný problém řeší řada z nich. Přimělo mě to proto k zamyšlení, zda to dřív opravdu bylo jednodušší, jak dnešní „mladí“ tvrdí. Pravdou je, že toho moc nebylo, ale lidé žili pospolu, novomanželé většinou našli zázemí u rodičů některého z nich, měli nárok na bezúročnou novomanželskou půjčku…
Dnes je naopak všeho nadbytek, ale často chybí to nejdůležitější – čas, rodinné zázemí, pomoc druhých. A někdy možná i ochota vzdát se určitého standardu. Každá doba nese své, v této je to ale se zakládáním rodin nějaké obzvláště zapeklité…
