Článek
Pokrok nezastavíme. A asi ani nechceme. Však touha po poznání v nás bují už od narození. Jenže kam až má to poznání a vývoj dojít? Chceme být opravdu ve spárech čehosi, o čem vlastně pořádně nic nevíme? Chceme to, co na jednu stranu oslavujeme, ale na druhou stranu proklínáme? A co nás možná připravuje o budoucnost?
AI pro usnadnění života, nebo cesta do pekel?
V poslední době si stále častěji kladu otázku, kam až necháme zajít ovládání našich životů umělou inteligencí. Přivádějí mě k tomu i osobní zkušenosti, které vyplývají z rozhovorů s blízkými, přáteli a kolegy. Po nich pak často přemýšlím o tom, zda si vůbec jako lidstvo uvědomujeme, kam se ženeme. Zatímco umělou inteligenci vychvalujeme a tleskáme tomu, jak nám usnadňuje život, zároveň nadáváme na to, jak nechceme mluvit na telefonních linkách institucí s roboty, jak si nechceme psát s chatboty, jak nám vadí samoobslužné pokladny, jak je řada starších lidí zoufalá, protože za chvíli již nebudou ani průvodčí ve vlacích a oni si neumí koupit jízdenku online…
Ano, už slyším, jak se mnozí bouří, že když nejsou tito lidé schopni jít s dobou, tak ať sedí doma a nikam nechodí. Samozřejmě, s dobou jít musíme, však nám vynálezy opravdu usnadňují život a i umělá inteligence přináší řadu pozitiv – například v medicíně jsou nyní lékaři schopni dosáhnout rychlejší a přesnější diagnostiky či preciznějších zákroků. Mnozí si ale neuvědomují, že právě umělá inteligence zasahuje do našich životů i negativně a postupně nahrazuje naše schopnosti, dovednosti a myšlení.
Ztráta pracovních míst
Problém vidím zejména v tom, co bude s lidmi, kteří kvůli AI přicházejí o práci. Řada firem přechází u různých procesů právě na umělou inteligenci – hlavním důvodem je to, že je jednoduše levnější a pružnější. A tak propouštějí prodavače, recepční, účetní, překladatele, redaktory, korektory, úředníky, průvodce a pracovníky cestovního ruchu, prodejce po telefonu, personální referenty, dispečery a další. Za řadu lidí ve výrobě přebírají práci roboti, automatizace připravuje o práci skladníky. Původní myšlenka byla fajn – roboti měli převzít za lidi především těžkou práci, jenže dnes jsou schopni převzít už téměř jakoukoli práci.
Otázkou tedy pak zůstává, co s těmito lidmi bude dál. Jsou všichni schopní rekvalifikace? Jsou schopní najít si jinou práci? A bude vůbec nová práce pro všechny, kteří o ni přijdou? Řada lidí dělá ve svém oboru celý svůj profesní život. Budou se tedy učit pár let před důchodem něco nového? A zaměstná je v jejich věku ještě vůbec někdo? A na co se mají rekvalifikovat ti, kteří například patřili již ve škole mezi slabší a byli rádi, že našli práci ve skladu či na nižších pozicích?
Je třeba uvědomit si, že ve chvíli, kdy lidé přicházejí o práci, přicházejí také o zdroj příjmů. Jen hypotéku splácí každý třetí Čech – pokud lidé přijdou o práci, přijdou i o možnost splácet bydlení. Přijdou tedy o střechu nad hlavou a skončí na ulici?
Podle průzkumu společnosti Databank se ztráty zaměstnání v důsledku AI obává 39 % Čechů – dotkne se tedy statisíců až milionů lidí jen v České republice. A co s nimi bude dál?
Umělá inteligence ovlivňuje i přístup k informací
Další problém osobně vidím i v tom, jak k umělé inteligenci přistupuje mladá generace. Dnes už je naprosto běžné, že se na vše používají aplikace, informace se získávají na Googlu, seminární práce tvoří AI… Již není potřeba zapamatovávat si informace – a mnohdy to dokonce již není ani žádoucí. Namísto trénování mozku a používání selského rozumu se dnešní mládež spoléhá na moderní technologie – a při otázce, co by se stalo, kdyby došlo k blackoutu, se jen zasmějí, že to není dlouhodobě možné a krátkodobý výpadek ničemu nevadí. Opravdu se to ale nemůže stát?
Nahradí AI i rodiny?
Za zamyšlení rozhodně stojí i vztah umělé inteligence směrem k rodinám a sociálním vazbám. Namísto komunikace hledíme do mobilů, život žijeme na sociálních sítích, komunikovat z očí do očí či po telefonu je pro mnohé problém. Jak se budou do budoucna navazovat vztahy? Budou za pár (desítek) let fungovat ještě standardní rodiny? Nebo si každý vystačí sám obklopen roboty a technologiemi? Budou ještě budoucí generace toužit po životě v páru či v rodině, nebo jim bude vyhovovat singl život mezi čtyřmi zdmi a namísto „živého“ partnera či partnerky si naprogramují robota, který bude plně odpovídat jejich představám a bude „dokonalý“?
Možná se to zdá mnohým úsměvné či postavené na hlavu, ale já se opravdu obávám toho, že nás může umělá inteligence zcela změnit a velmi výrazně ovlivnit naše životy. Rozhodně nejsem odpůrce pokroků a nových technologií, ale osobně si myslím, že by se vše mělo držet v nějakých mezích. Proto bych byla i pro regulaci AI. Začněme se dívat na umělou inteligenci ze širšího úhlu pohledu a zohledněme kromě jejích mnohdy nezpochybnitelných přínosů také její rizika. Protože jinak hazardujeme s budoucností lidstva.