Článek
I když to dnes matky s dětmi mají v mnoha věcech snadnější než dřív, je tady jedna obrovská překážka, se kterou musí vést neustálý boj, a kterou jejich matky ani babičky nezažily – digitální věk. My jako malí jsme se mohli přetrhnout, abychom mohli ven něco vidět a něco zažít. Rodiče se nás zbavili a zároveň věděli, že děláme to nejlepší pro zdraví i psychiku. Takže win-win! Dostat ‚zaracha‘ byl hrozný trest, zatímco dnes je to naprosto bez ironie úplně naopak. Děti touží být doma a trest je pro ně ‚nucený pobyt venku‘. Samozřejmě za to můžou tablety, počítače, mobily a úžasný virtuální svět na jedno kliknutí. To, co dnešní děti ‚žerou‘ je ale často ještě horší bizár, než kdyby Shopaholicadel kupovala s Fialou v Německu Nutellu. Teď třeba nejvíc letí šeredná zpívající a střílející hlava v záchodě, která opravdu letí, a bojuje proti kameře ve smokingu (upřímně závidím všem, co nechápou).
Snažit se zachránit děti ze zajetí šíleného virtuálního světa a pokusit se jim ukázat krásy toho skutečného je vysilující a předem prohraný boj. Odstřihnout je úplně by možná bylo nejjednodušší, ale zároveň by to znamenalo udělat z nich outsidery neboli ‚noobáky‘ v kolektivu i na budoucím pracovním trhu. Kompromis v podobě omezené doby před obrazovkami nám ale taky příliš nefunguje. Když například své děti lákám na víkendovou akci venku se soutěžemi spojenou s návštěvou cukrárny, jejich nadšení je asi takové, jako bych je nutila poslouchat hodinovou přednášku o avantgardním umění spojenou s návštěvou opery. Důvod? Nechtějí přijít o svůj drahocenný čas u videí s vybuchujícími záchody. Po dobrém to nejde, takže musí přijít ten nejpřísnější a nejtvrdší trest – naprostý zákaz jakýchkoliv zařízení nebo alespoň výhružka, že se tak stane. Tento zoufalý krok zafunguje vždycky, takže nakonec přeci jen útrpně kráčí směrem za zábavou. A když pak konečně zjistí, že i skutečný svět je plný akce i legrace, za pár dní to zase zapomenou, aby se mučivé kolečko rodičovství mohlo roztáčet znovu.
Kdoví, možná jsem jen hrozná matka s hroznými dětmi a všechny ostatní děti kromě Darebáka Davida milují běhat venku a chodit na výlety. Ale když už je konečně na nějaký výlet dostanu, oni mě na oplátku dostanou do kolen svými výroky. Třeba jako když jsme vjížděli vlakem do Brna a já je poučovala, že ta krásná stavba je kostel svatého Petra a Pavla. Starší syn se hned zeptal: „A to jméno se mění podle prezidenta? Takže předtím to byl kostel svatého Miloše a Zemana?“
No řekněte, není mateřství úžasné?
