Článek
Jasně, jsou i výjimky lékařů, co mají od rána do večera (zas tolik jich však není) nebo to mají jeden den v týdnu.
Co se týče pomoci druhému člověku je kupříkladu i dobré mít známosti.
Případ jedna:
Jdu si takhle k lékaři, protože mám urputný kašel. Přijdu tam v devět hodin ráno a v čekárně sedí asi pět lidí. Říkám si „to je ok, hodinka a budu venku“. Sedím tam a stále se mi chce kašlat, je tam těžký vzduch. Do půl hodinky přijde dalších sedm lidí. Ty už stojí, protože si nemají kam sednout. Za půl hodinky se to neposunulo nikam. Všímám si starého pána, který těžce dýchá. Sestřička tam má sice kamerový systém, ale asi na něj nevidí nebo má jinou práci, než koukat jestli není někomu špatně.
Konečně vyjde sestřička a povídá: „další prosím“ zvedne se paní a jde dovnitř. Uvolnilo se místo, někdo si sedá. V tom se otevřou dveře a přichází mladý pár, slečna vypadá taky dost nemocně. Kašel a rýma podle příznaků v čekárně. Kašlu taky. Za dvacet minut přijde opět sestřička a rozhlédne se po čekárně. V tom se zvedá ten starý pán, co chudák nemůže moc dýchat. Sestřička ho zarazí a povídá: je, ahoj Lenko a Zbyšku, pojďte dál. Pán smířený s tím, že sestřička vzala právě ten pár, co přišel, který se tam „ohřál jen minutku“, bylo na něm vidět vztek a rozhořčení. Jenže co v této situaci dělat? Paní nadává, ale i když všichni přikyvují, tak po otevření dveří do ordinace, všichni mlčí. „Další prosím“, povídá sestřička a usmívá se na Lenku a Zbyška, když odchází s úsměvem na tváři. Čekala jsem tam tři hodiny a vzala mě na řadu okolo dvanácté. Paní, která měla jít po mně (co tam čekala takovou dobu), tak té sestřička řekla, že má přijít až po polední pauze v půl druhé.
Chování hrůza, ale nemůžeme si vyskakovat. Obvodní lékaři nejsou a já mohu být ráda, že mám lékaře a ještě v produktivním věku.
Případ druhý:
Ten se týká dítěte. V období covidu si lékař zavedl objednávací systém. Ten je samozřejmě u normálních lékařů běžný, ale k obvodnímu a nebo i na ORL si může člověk dojít a počkat v čekárně. Vzpomínám si, že když jsem byla malá a byla jsem nemocná, tak jsme ráno šli s maminkou k lékaři a čekali v čekárně. Odpoledne byli zvané kontroly, pravidelné prohlídky a očkování. To vše se dělo až do příchodu covidu. Ráno bylo dítěti špatně nebo ho něco bolelo, šlo se k lékaři hned. Jenže s příchodem covidu si lékař zval i nemocné na různý čas. Takže jen na pohotovostech je režim: přijď a ošetříme tě. Doba po covidu se zdála být už zklidněná, myslela jsem, že se vše vrátí do normálu a opět se dopoledne vydám k lékaři s dítětem, když bude nemocné a na odpoledne nás pozvou třeba na kontrolu a nebo, jak bude potřeba. Jdu k lékaři s dcerou, protože má už třetí den horečky a bolí ji už i v krku. Přijdu ke dveřím a dveře zavřené. Na dveřích cedule: „v případě potřeby zvoňte“, a tak zvoním. Ozve se sestřička s větou: ordinace doktorky -----"dobrý den, tady -----, máme asi angínu tak jdeme k vám. No to je hezké, ze jdete k nám, ale nejste objednaná s dcerou. Cože? To se musím objednávat. Ano, musíte, přijďte v půl 11, mám tu místo. Na shledanou." Stála jsem tam jak opařená. Cože? Oni mi pomůžou až v půl 11? To snad není možné. Jenže to možné je a do dnešního dne to tak funguje stále. Takže ač je dětem cokoliv, vždy se ráno pokusím volat k doktorce. Někdy se mi to povede na poprvé, ale někdy tam je obsazeno nebo to nezvedají a já volám i osmkrát a dovolám se až v půl 9. Objednají mě na čas, který je zhruba vždy až před obědem.
Případ třetí a poslední:
ORL, tak tam se dovolat je nemožné, ale zase se tam dá jít a počkat si. Šla jsem tam, protože jsem měla bolesti tváře a hlavy od rýmy. Nedalo se už nic jiného dělat než navštívit lékaře. Sedla jsem si tam asi okolo jedenácté hodiny. Měli ten den do půl třetí. Čtu si novinky a podobně brouzdám internetem. Sedím tam, čas plyne. Přede mnou jen dva lidé. Super, to budu venku brzo. Jak jsem se jen mýlila. Paní, co šla od doktorky, se ustrojila a odešla. Čekala jsem, že půjde další paní vzápětí do ordinace. Trvalo to hodinu a slyšela jsem cinkat hrnky. „Asi si dávali svačinku,“ utrousila paní vedle mě. Dobře, po hodince šla paní dovnitř, venku byla za deset minut. A opět jsem čekala. V půl jedné jsem už měla jít na řadu. Mezitím přišli další tři lidé. V tom vyšla sestřička a na dveře napsala cedulku:
Z kapacitních důvodů již nepřijímáme pacienty, až zase zítra, děkujeme za pochopení.
No tak to jsem měla kliku, že jsem šla dopoledne. V jednu jsem se dostala na řadu a byla jsem tam pět minut. Dostala jsem antibiotika, děkuji a na shledanou.
Nechápu, jak v jednu hodinu (když mají do půl třetí) mohou napsat, že už neberou pacienty. Chudáci, co tam přijdou nebo přijedou z vesnice. Tak se zase otočí a zkusí to druhý den. Nehoráznost, ale realita.
Tyto tři zážitky mě donutily přemýšlet o tom, jak v našem století, ve vyspělé zemi, dokáže být zdravotnictví nepříjemné. Vím, že ho potřebujeme. A jsem ráda, že máme dostupnou péči, léky a místo v nemocnici, když je potřeba. Jenže chybí lidskost, tolerance a pochopení.
Já jsem zatím mladá a vcelku hodně vydržím, ale dítě? Když mu není dobře a musí čekat další dvě hodiny na lékařskou péči? Starý pán, který sotva dýchá a čeká na lékaře, až si ho všimne a pomůže?
Lékaři si stěžují na peníze, na mnoho přesčasů a směn. Už zkrátili i pohotovost jen do dvou hodin u nás ve městě pro děti. Je to smutné a nakonec pak jsou ještě neochotní a člověk musí lézt skoro po zemi, aby na něj lékař byl alespoň trošku milé povahy.
Závěrem: škoda, že empatie, kterou by lékař měl mít, ve většině případů NEMÁ.
Kam svět spěje? Budeme mít čekací pořadník i na prevenci nebo pomoc v nouzi? Lékaře si člověk musí nadbíhat a nebo mít známosti, aby vaše ošetření dopadlo co nejlépe a v co nejkratší době.
