Článek
Můj kamarád Pavel vyrůstal v citově sterilním prostředí, kterému vládl železnou rukou otec. Matka se k dětem chovala chladně, neboť despotická hlava rodina žárlila i na vlastní potomky. Navzdory vysoké inteligenci a příjemnému vzhledu trpěl chlapec pocitem méněcennosti a nechával se využívat nejprve spolužáky, později spolupracovníky a ženami.
Helena se Pavlovi nikdy moc nelíbila. Byla to sice hezká dívka, za kterou se kluci otáčeli, jemu však jako člověk vůbec nesedla. Protivil se mu její hlučný smích i výrazné grimasy. Když si ho vyhlédla, neuměl ji hned odmítnout a šel s ní na jedno rande. Než se vzpamatoval, máchal se v pěkné kaši.
„Jsi fajn, ale hodíš se k někomu úplně jinému,“ pokusil se Pavel ze vztahu vycouvat. „Když budeš chtít, můžeme zůstat kamarády.“ Helena se ho však držela jako klíště. Od něžných slov přešla k pláči tak zoufalému, že mladík situaci neustál a obejmul ji.
Stejný scénář se zopakoval ještě mnohokrát. „Použil jsi mě jako hadr a teď, když jsem stará, klidně mě opustíš!“ křičela Helena, když jí bylo sedmadvacet let. Tehdy se Pavel odstěhoval ke kamarádovi a na malou chvíli se mu ulevilo. Potom přišlo peklo. „Nemůžu bez tebe žít. Jestli se kvůli tobě zabiju, bude to jen tvoje vina,“ brečela žena do telefonu a mezi slovy hystericky lapala po dechu. Její divadelní výstup byl úspěšný, neboť jím skutečně Pavla přiměla k návratu.
Heleně začaly tikat biologické hodiny a jde si tvrdě za svým. Odmítá připustit, že by si ve třiceti letech hledala nového partnera. „Věnovala jsem ti celé mládí. Ty mi to dítě dlužíš,“ střídavě naříká a křičí. „Už dávno jsem ti říkal, že se k sobě nehodíme. Nemám tě rád. Proč mě nemůžeš nechat jít?“ pokouší se muž svou družku přivést k rozumu. Marně. Kdykoli začne mluvit o rozchodu, pohrozí mu sebevraždou.
Přestože se Pavel na Helenu již nemůže ani podívat, není schopen ji opustit. Podle svých slov se ocitnul v pasti, ze které ho vysvobodí snad jen smrt. Nejhorší na celé situaci je, že mu není pomoci a jediný, kdo může něco změnit, je on sám.
Milostné city si nelze vyvzdorovat ani vysloužit. Když se neovládneme a něčí život si přivlastníme, musíme počítat se spravedlivou odplatou. Mezi křikem a pláčem pomalu zestárneme a místo lásky poznáme jen lhostejnost a nenávist.