Článek
A víte, co je paradox? Potkám babču o berlích, venčící čivavu. Číhá, v ruce přichystaný sáček a okamžitě sbírá miniaturní bobeček, který téměř není vidět. I přesto, že jí dělá pohyb potíže a sotva se ohne. Na druhém konci ulice vidím mladou slečnu s dobrmanem, který rovněž právě koná svoji potřebu. Když dívku míjím, dělá, že k ní pes vůbec nepatří. A že toho takovéhle tele vytvoří požehnaně! Nevydržím to a ptám se, kdo to bude uklízet? Odpovědi se nedočkám, holčina se ušklíbne a se svým čtyřnohým kolosem zmizí.
Po příchodu domů věším na balkoně prádlo a co nevidím? Sousedka nechá svého dalmatina udělat hromádku přímo pod okny protějšího domu. Rozhlédne se, jestli ji někdo nevidí a bez povšimnutí odchází. Ale přepočítala se, nepodívala se nahoru! Když jsem na ni křikla, ať to kouká sebrat, trhla sebou a šouravým krokem zamířila ke stojanu se sáčky na psí exkrementy. Bylo vidět, že jí to není zrovna po chuti a tahle činnost jí rozhodně nevoní.
Tyto případy zdaleka nejsou ojedinělé. Můj kamarád, který v létě brigádničí u technických služeb a mimo jiné seká trávu křoviňákem, by mohl vyprávět! Historky by vydaly na knihu, ale publikovat je zde nemohu, neboť jsou jen pro silné nátury.
Na malém městě nejsou pejskaři zrovna nejvzornější, tak se podíváme do velkého. Zavítáme do naší krajské metropole. Nejprve se stavím v supermarketu. A koho vidím u vchodu? Mladou maminku s kočárkem, která cosi kutí s kolečkem. Že by jí vypadlo? Kdepak, to se stávalo nám kdysi dávno, dnes jsou kočárky kvalitnější. Pouze se z něho pokouší odstranit páchnoucí psí pozůstatky. Koutkem oka zahlédla, jak stojím vedle ní a zoufalý pohled hovoří za vše: „Copak s tímhle můžu do obchodu? Vždyť mne vyhodí. Kočárek za desetitisíce nenechám venku a novorozeně nedám do umatlaného nákupního vozíku.“ Maminka nakonec nákup oželela a vrátila se domů.
A já si musím dnes dávat opravdu bacha, jelikož jsem si na chození po městské dlažbě obula turistickou obuv s tak zvanými „traktory“. Tu bych v případě hromádkové nehody snad raději vyhodila než čistila. Zajdu ještě ke kamarádce na největší zdejší sídliště. Á koukám, zrovna je se svým vnoučkem na dětském hřišti mezi paneláky. Tak se dáme do řeči, jak jde život a ona mi mimochodem líčí, jak si Péťa dělal poprvé a naposledy bábovičky na pískovišti. Proč naposledy? Protože zjistili, že pejskaři z okolních domů si pletou dětské pískoviště se psím záchodem! A to přesto, že jsou všude cedule upozorňující na zákaz vstupu se psy. To už je vrchol arogance, bezohlednosti a známka IQ Homo neanderthalensis.
Vážení, než si pořídíte čtyřnohého kamaráda, dobře si to rozmyslete. Uvědomte si, že ho budete muset venčit a taky po něm uklízet. A vy, kdo už pejsky máte, chovejte se tak, abychom jejich exkrementy nenosili domů.