Článek
„Za to jsme vám velice vděčni. A teď kolem sebe často slýchávám, ať táhneme domů. Přitom pracujeme a snažíme se začlenit do společnosti. Absolutně to nechápu.“
Popravdě řečeno, já také ne a vůbec nevím, co jí mám odpovědět. Ano pamatuji, jako by to bylo včera, jak k nám začátkem března 2022 začaly proudit davy válečných uprchlíků, většinou žen s malými dětmi. Ať již vlastním autem (to nemohli někteří našinci skousnout už tenkrát) nebo evakuačními vlaky, v nichž se tísnily tisícovky cestujících.
A Češi, proslulí ve světě svojí solidaritou a pomocí v nouzi, se mohli přetrhnout. Humanitární a sběrná centra praskala ve švech pod náporem trvanlivých potravin, hygienických potřeb i ošacení. Na charitativní účty přibývaly miliony a řada občanů poskytla uprchlíkům i ubytování.
Rok se s rokem sešel a vlna solidarity počala slábnout. Na válku na Ukrajině jsme si tak nějak zvykli, ale na pobyt uprchlíků, kteří v jejím důsledku často přišli o veškerý majetek, nikoliv.
Přitom drtivá většina z nich začala záhy po příchodu do Čech pracovat, tudíž odvádět daně do našeho státního rozpočtu a vydělané peníze tu utrácet. Na rozdíl od některých našinců, kteří se práci vyhýbají a zneužívají náš sociální systém.
Přešel další rok a nejenže opadla vlna solidarity, přišla nová, vlna nenávisti. Řada uprchlíků se i přes pokračující ruské ostřelování a raketové útoky na jejich rodnou vlast, vrátila domů. Spousta dalších ale takové štěstí nemá, protože se zkrátka nemá kam vrátit, jelikož jejich dům, ulice nebo i celé město bylo zničeno.
Řeknete si, fronta je kdesi na východě, tak proč jsou u nás běženci od Kyjeva? Proč? Protože bezpečno není nikde na Ukrajině. Nepřátelské rakety létají i do Lvova, který leží pouhých 60 kilometrů od polských hranic. Vy byste v takovém nebezpečí chtěli vychovávat své děti, žít a pracovat? Já ne a Ukrajinci, jimž národní hrdost, práce či jiné důvody nedovolily opustit svoji domovinu, mají můj obdiv. Zároveň smekám i před těmi, kteří dokázali začít nový život v cizí zemi, bez znalostí jazyka a přítomnosti svých blízkých.
Nedovedu si představit, že bych žila více jak tisíc kilometrů od domova a můj manžel, syn či vnuk bojovali ve válce za to, abych se mohla vrátit domů, do svobodné země. Nedovedu si představit, že by moji blízcí padli do zajetí a já o nich téměř dva roky vůbec nic nevěděla, tak jak se to stalo právě Nině.
Nevím, jak bych se dokázala vyrovnat se ztrátou příbuzných a přátel, kteří padli ve válce nebo přišli o život v souvislosti s ní.
Nevím, za jak dlouho bych se naučila cizí jazyk, který jsem nikdy předtím neslyšela a dokázala se přizpůsobit zvyklostem země, kam jsem byla nucena prakticky ze dne na den, přesídlit.
Netuším, jak bych se popasovala se ztrátou vysokého pracovního postavení či profese, kterou jsem vykonávala celý život. A zda bych si vůbec zvykla, že mnou jako uklízečkou a ještě k tomu cizinkou, lidé pohrdají.
Chápu, že nepatříme k nejbohatším národům Evropy a někteří z vás mají hluboko do kapsy, takže finančně Ukrajinu, její obyvatele a armádu podporovat nemohou, ale pomoc nemusí být jen o penězích. Můžete pomáhat ukrajinským uprchlíkům u nás, aniž byste utratili jedinou korunu. Zkuste se vžít do jejich situace a dát jim třeba najevo, že jsou tady vítáni, nikoliv trpěni. Stačí, když se s nimi pozdravíte a zastavíte jen tak na kus řeči, Ukrajinky si povídají rády. A mnohdy jsou to lidé s vysokoškolským vzděláním, například lékařky, které u nás pracují jako pomocný zdravotní personál, učitelky, které makají v montovně u pásu či vědkyně, zápolící se smetákem a prachovkou v hotelu.
A po této náročné práci chodí po večerech do kurzů češtiny a vzdělávají se v našem školském systému, aby tu mohly vykonávat svoji původní profesi. Některým se dokonce povedlo rozjet u nás vlastní podnikání, ti mají můj velký obdiv. A tak bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho.
Stále mi však vrtá hlavou, proč jsou často ukrajinští přesídlenci terčem kritiky a nenávisti. Oni se nezměnili, změnili jste se vy. Prvotní nadšení, že máme komu pomáhat se u některých našinců jakoby mávnutím kouzelného proutku přeplo do módu, máme koho nenávidět.
Mezi Ukrajinci mám spoustu přátel, jak v jejich domovině, tak u nás, ale tenhle zvrat nechápu stejně tak jako oni. Teď, v předvánoční čas otevíráme většinou peněženky, zkuste také otevřít své srdce.
