Článek
Muž, o kterém se v učebnicích dějepisu nepíše, i když by si to zasloužil, se narodil 18. ledna 1867 v Praze, ale rané mládí prožil na Českomoravské vysočině v Německém, dnes Havlíčkově Brodě. Malého Bořka již od dětství zajímalo mořeplavectví a toužil poznat svět, i když nikdo z jeho předků námořníkem ani cestovatelem nebyl. Otec pracoval jako úředník na železnici a maminka se starala o domácnost, jak už to dříve chodívalo.
Když bylo chlapci devět let, otec zemřel a rodina se přestěhovala do Brna, kde mladý Bořivoj posléze vystudoval gymnázium. A hned po maturitě směle vykročil na cestu za svým snem do chorvatské Rijeky (tehdy se město jmenovalo Fuime), kde v roce 1888 úspěšně absolvoval námořní akademii a nastoupil do rakousko-uherského námořnictva.
Záhy nato ho čekala první opravdová zkouška, cesta kolem světa, kterou úspěšně zvládnul a byl povýšen do hodnosti poručíka. Mladý námořník byl zdravě ctižádostivý a houževnatý, takže jeho kariéra strmě stoupala. Přesto vždy zůstal nesmírně skromný a věrný svému češství. Krátce po čtyřicátém roce věku byl povýšen do hodnosti korvetního a zanedlouho fregatního kapitána, což byla poměrně vysoká šarže.
Od roku 1913 velel posádce tehdy nejmodernějšího rakousko-uherského pancéřového křižníku Sankt Georg, s nímž vplul i do I. světové války. Již jako námořní kapitán se s touto lodí úspěšně účastnil řady válečných operací. Přestože byl členem rakouské armády, vždy zůstal velkým vlastencem. I když bylo jeho jméno a příjmení pro cizince těžko vyslovitelné, nikdy si ho neponěmčil a byl hrdý na to, že je Čech.
Ve své profesi dosáhl maxima, ale nikdy se nad nikým nepovyšoval a ve vztahu ke svým podřízeným uplatňoval lidský přístup. Koncem I. světové války byl povýšen do hodnosti kontraadmirála. Se vznikem republiky se hlásil do nově zřizované Československé armády. Je nepochopitelné, že tak zkušeného velitele, světoběžníka, člověka hovořícího několika jazyky, vlastence a vynikajícího organizátora, do nové armády nepřijali.
Jistě, mohl odejít do ciziny, kde by po něm chmátli všemi deseti, ale to mu vlastenecké cítění nedovolilo. Zůstal tedy v naší republice a na moře už se nikdy nevrátil. Přesto se snažil svých zkušeností využít i na souši a v dobách míru. Kupříkladu rozporoval návrh na vytvoření Československého říčního válečného loďstva. Ano, i takovéto nápady z oblasti sci-fi se rodily v hlavách tehdejších expertů. Sice jsem naprostý laik, ale válečné loďstvo u nás na Labi si opravdu nedovedu představit. A stejného názoru byl i pan admirál.
Ten se v meziválečném období věnoval přednáškové činnosti, publikaci odborných článků v časopisech a psaní vzpomínkových knih. K psaní ho přivedla manželka, česká novinářka a spisovatelka Marie rozená Bosáčková, která tvořila pod pseudonymem Maryša Šárecká. Jeho první kniha s názvem Přes tři oceány spatřila světlo světa v roce 1938. Mimochodem, v antikvariátech se dá sehnat dodnes a je to velice příjemné dobrodružné čtení.
Jeden z mála admirálů českého původu se věnoval i literární tvorbě pro děti, při níž čerpal rovněž ze svých vzpomínek. Nikdy se politicky neangažoval, krátce po II. světové válce byl nucen z důvodu zhoršujícího se zraku s psaním přestat, a nakonec úplně oslepl. Nositel řady vysokých válečných vyznamenání zemřel 26. února 1953 ve věku 86 let.
Tak vidíte, nejen, že jsme jako suchozemský stát měli do roku 1994 Československé námořní loďstvo, měli jsme i admirály.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
Bořivoj Zdenko Radoň - Profil osobnosti https://share.google/ExMPVaCejTTd9jexG
Militaria - Tematický server v oboru vojenství http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/borivoj-radon.html
