Článek
Dá se říci, že podobně jako dnešní děti, kupříkladu na táborech, kterým se říkalo pionýrské. Nebyly sice tak luxusní jako dnes, ale mohl si je dovolit každý. A netrvaly pouhý týden, nýbrž tři, takže rodičům odpadly starosti kam s potomky, když oni musí do práce.
Já na ten svůj první vyrazila v sedmi letech a rovnou k moři. Přestože je to už hezkých pár desítek let, vzpomínky se mi vybavují dodnes. Kodrcali jsme se vlakem, kterému se, nevím proč, říkalo rychlík, do polského letoviska Sopoty. Ubytování bylo podstatně pohodlnější než cesta. Bydleli jsme ve zbrusu nových chatkách, obklopených zelení. A že jsme neměli výhled na moře, bez něhož si dnes někteří našinci nedovedou dovolenou vůbec představit, nám rozhodně nevadilo. Ani to, že cesta na pláž trvala dobrou čtvrthodinku a zpátky vedla do kopce.
A že teplota vody v moři byla ideální akorát tak pro otužilce nebo přemožitele kanálu La Manche, nás taky absolutně nerozházelo. Naopak, vedoucí nás z ní nemohli dostat. Co na tom, že naše kůže připomínala čerstvě oškubanou husu a rty jsme měli modré, jako kdybychom snědli kilo borůvek! Vždyť pro mnohé to byl vůbec první pobyt u moře.
A že jsme neměli all inclusive ani občerstvení na pláži? To jsme taky neřešili. Když jsme měli hlad a žízeň, vybalili jsme z batůžku svačinu a láhev se šťávou. A když jsme dostali chuť na zmrzlinu, vyhlíželi jsme plážového prodavače zmrzlinových kornoutů. Jakmile jsme z dálky zaslechli jeho pronikavý hlas a „lody śmietankowe, lody, lody“, pelášili jsme, seč nám v písku síly stačily. Co kdyby nás někdo předběhl a už se na nás nedostalo!
A že jsme leželi na obyčejném prostěradle nebo ručníku? To nám bylo fuk, stejně jsme tomu lenošení moc nedali. Spíš jsme popadli nafukovací balóny a pinkali si na pláži nebo ve vodě. A kolik nám jich pane uplavalo! To asi dnešním rekreantům v profláklých letoviscích a hotelových resortech v Egyptě, Středomoří nebo Chorvatsku připadá jako sci-fi. Tam je totiž někdy problém mezi davy chytačů bronzu a řadami lehátek vůbec projít.
A co třeba tobogány? Tyhle barevné nestvůry, které hyzdí přímořská letoviska a resorty dnes, jsme tenkrát ještě neznali. Vůbec nám to nevadilo, plavky jsme si dokázali roztrhnout i jinak.
Že foukal vítr a písek jsme měli ve všech tělesných otvorech, jsme taky neřešili, alespoň jsme si domů přivezli nějaký ten suvenýr z pláže. Mimochodem, celníci tehdy tolerovali i pytlíky mušliček. Já si na ně dokonce koupila kyblík.
A můj úplně největší zážitek z prvního tábora? Vynikající citronáda v pytlíku s brčkem, kterou prodávali ve stánku na kolonádě. Její chuť si pamatuju dodnes a nikdy předtím ani potom jsem nic tak lahodného nepila. Přestože jsem se do Polska a Sopot ještě mnohokrát vrátila a vracím dodnes, už jsem na ni nikde nenatrefila.
Toto však nebyla moje první cesta k moři, tu jsem absolvovala o dva roky dříve spolu s rodiči a opět vlakem, tentokrát do Bulharska. Jeli jsme asi tři dny a cesta byla opravdu nekonečná. Stáli jsme doslova na každé mezi a když říkám mezi, myslím tím doslova mezi stanicemi. Dlouhé chvíle čekání jsme si krátili zíráním z okna na maďarská prasata, rumunské ovce a koňské povozy.
Ostatně, nic jiného než zírat z okna nebo popíjet pivo, se ve vlaku bez klimatizace ani dělat nedalo. Mně bylo tenkrát pět let, takže zbývalo jedině to okno. Zajímavé, že zásob české Plzně bylo v každém vagónu stále dost. Dodnes obdivuji moji mamku, které jsem se každou hodinu ptala, kdy už tam budem. A pokaždé jsem dostala stejnou odpověď: Brzy. Nakonec se to „brzy“ protáhlo na „ještě dvakrát se vyspíš“.
Ale pobyt u moře jsme si užili skvěle. Aby ne, vždyť jsme tam byli tři neděle. A bydleli jsme v nádherných, na tehdejší dobu luxusně vybavených bungalovech. A dokonce jsme tam měli i klasickou záchodovou mísu se splachovadlem. Na vysvětlenou: Tenkrát byla ve všech kempech, na nádražích a v dalších veřejných prostorách v Bulharsku pouze takzvaná turecká WC. A v čem se od těch našich lišila? Zkrátka, dřepěli jste přímo nad odpadní rourou a museli jste vykonat potřebu hezky rychle, protože za chvíli vás začaly bolet nohy a ztráceli jste rovnováhu. Asi tak jako když si jdete ulevit do přírody.
Letovisko se jmenovalo Albena. Určitě ho mnozí z vás znají, ale tenkrát se tam hotely teprve stavěly. Ale nám to vůbec nevadilo, alespoň tam nebylo tolik lidí. Řekla bych, že dnes jich je víc i na Mácháči.
A největší zážitky tehdy pětileté slečny? Řádění v obrovských vlnách a tuny písku, z něhož se skvěle stavěly hrady. Taky jsem si ochočila osla, který mi doslova žral z ruky a místního prodavače limonády, který mi dal vždycky tu nejvíce orosenou lahev.
Zpáteční cestu nebudu dopodrobna popisovat, protože se podobala té předchozí jako vejce vejci. Jen s tím rozdílem, že jsme se dokodrcali jen do Štůrova na maďarsko-slovenské hranice a našemu vagónu se zablokovaly brzdy. Tudíž ho odstavili a my si museli v jiných vagónech najít volná místa. Dodnes si pamatuju, jak jsem část cesty absolvovala sedíc v uličce na kufru.
To bylo poprvé a naposledy, co jsme jeli takovou dálku vlakem. Přesto jsme na Bulharsko nezanevřeli, jen jsme zvolili jiný způsob dopravy. A po pár letech se tato krásná balkánská země stala mojí srdeční záležitostí. A to doslova, vzala jsem si totiž za manžela Bulhara. Teda trochu šmrnclého Českem. Oba jeho rodiče sice byli Bulhaři, ale on se narodil v Brně.
A tak jsem poznala i bulharské vnitrozemí a venkov, kam se tehdy mnoho turistů nedostalo. S domorodci jsme sklízeli melouny, pálili rakiji, stříhali ovce a pekli jehněčí. Taky jsme chodili pěšky tři kilometry do místního obchodu a smlouvali na tržišti. Zkrátka, užili jsme si ten pravý Balkán.
Takhle nějak jsme trávili léto za „totáče“. A taky jsme někdy vyráželi na vandry do přírody pod širák. Jen tak s báglem, spacákem, celtou a kytarou. Sedávali u ohně, hráli a zpívali. Co na tom, že jsme byli špinaví jak prasata a ohněm páchli ještě týden, byli jsme dobrá parta a uměli jsme se bavit. A o tom to je.
Zpracováno na základě vlastních zážitků.
